close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Začátky jsou někdy těžké

17. září 2009 v 12:36 | já |  Jak šel čas
Moje dětství začalo jednu sobotu v pravé poledne. Lidé zastavili stroje (tehdy se ještě pracovalo i v sobotu), ve školách zazvonil zvonek končící vyučování a místo sirény jsem začala řvát já. A to opravdu silně. Asi se mi na světlo moc nechtělo a to jsem ještě nevěděla, jaké přivítání mě čeká doma. Kdybych jenom tušila, že budu nazvána kupou hader, asi bych si to s příchodem na svět rozmyslela. Jelikož byl leden a maminka byla velmi opatrná na prochlazení své i ostatních kolem, nabalila mi na cestu z porodnice domů všechno, co kolem našla. Možná si něco i vypůjčila, to už si nepamatuji.
Bylo krátce po Vánocích a bráška se těšil na ještě jeden slíbený dáreček. V pokoji se od rána topilo tak, abychom se s maminkou nenachladily. Bydleli jsme v nájmu u jedněch lidiček, které si vybavuji až z let pozdějších. Dům to byl patrový, celkem nový a stál kousek od železničního náspu. Vlaky jezdící kolem nám pouštěly páru přímo do zahrady a z oken se na něj krásně dívalo. Starostlivý tatínek mě vynesl po schodech do patra a položil mě, zabalenou až po uši na postel. Bylo mě horko a tak jsem sebou řádně šila, ale nikoho to nezajímalo. Všichni se vítali s maminkou a mě nechali tak. Toho využil malý bráška, který se už nemohl dočkat sestřičky, a začal mě ve všem tom oblečení hledat. Já byla potvůrka od narození, což je jasný a v tom shluku kanýrů, deček a svetříků jsem se mu schovala. Byla jsem tichoučká jako myšička a připravovala si, jak na něj vybafnu! Čtyřletý kluk nemá dlouhou výdrž v hledání a za chvíli to vzdal. Otrávený šel za maminkou a prohlásil, že teda tak si to nepředstavoval, že mu slíbili ještě jeden dárek a kde že prý ho má. Už, už měl na krajíčku, že ho sprostě oklamali a že si to jako bude pamatovat. Na pošetilou otázku jednoho z dospělých, jak se mu líbí sestřička, odpověděl tak, že z toho byli všichni paf! "Jaká sestřička, kde ji máte, vždyť je to jenom kupa hader!" To mě teda naštvalo, jaká já jsem kupa hader, a začala jsem vzteky řvát tak, že jsem přeřvala i polední vlak, který si to právě supěl kolem. Teda, brácho, to si budu pamatovat, já že jsem kupa hader, to máš u mě dobře schovaný.
Od onoho dne jsem si dávala hodně záležet na tom, aby všichni kolem věděli, že jsem tady a existuju. Byla jsem docela drobounká, holohlavá panenka, která uměla vzteky řvát tak, že to přimělo i mého nejhodnějšího tatínka k takovému činu, jako bylo kropení studenou vodou, házení miminem do postele apod. Myslím si, že jsem všem docela lezla na nervy. Nikdo mě nechtěl mít dlouho na hlídání, protože co kdybych zase dostala záchvat zuřivosti, při němž jsem zůstávala doslova bez sebe. Zkrátka ta "kupa hader" byla tady a dovedla si prosadit svoje. Chtěla jsem se dívat, jak se nad postýlkou točí hračky? Zařvala jsem a někdo přišel a hračky roztočil. Chtěla jsem se dívat na svět z výšky? Stačilo moje mohutné řvaní a ony ruce na nošení se našly, kdyby čert na žebráku jezdil.
Můj svět se tak stával, tím, čím jsem já chtěla, někdy klidnou oázou, to když jsem se uřvala tak, že jsem odpadla a usnula. Všichni kolem chodili po špičkách, aby ten klid trval co nejdéle. Jindy jsem dokázala úsměvem přimět brášku k zakázané činnosti. Byl odjakživa chytrý, a tak z mého pohledu a brblání pochopil, že chci, ba přímo poroučím, aby se ta kačenka, kterou mám přímo nad nosem, začala točit. Měl zakázáno lozit na moji postýlku, já jej k tomu však přiměla, a když pak se neudržel a spadl na mě, překvapilo mě to tak, že jsem úplně zapomněla ječet. Bráška rychle slezl a v pokoji se rozhostilo zvláštní ticho. Dívali jsme se na sebe a doufali, že naši nic nezjistí. Ale mýlili jsme se oba. Maminčin pověstný výslech skončil bráškovým přiznáním. Bylo mě ho docela líto, ale pomoct jsem mu nemohla, jenom jsem si slíbila, že si to budu pamatovat a jednou mu to vrátím. Jeho tiché doznání "no, spadl jsem na ni, ale ona ani neňukla!" se dlouho dávalo k dobrému při návštěvách. Všichni se chodili dívat, jak vypadá ta malá tyranka, a já se ráda předváděla. Čím jsem byla starší, tím jsem měla rozšířenější repertoár, přepít se tak, že krupička pak končila na koberci, řvaní, když jsem měla opustit vaničku, strkání všeho, co mi přišlo pod ruku, do pusy. Byla jsem zkrátka pěkný prevít.
 


Komentáře

1 Eva* | Web | 17. září 2009 v 14:06 | Reagovat

Hadi, už jsem to napravila...bylo mi líto, že se nestavíš...:-(

2 skaut68 | Web | 17. září 2009 v 14:17 | Reagovat

Ó, tak to je nádherné psaní.
P.S.: Jsem též lednová. :-D

3 skaut68 | Web | 17. září 2009 v 14:18 | Reagovat

Úterý. ;-)

4 Eva* | Web | 17. září 2009 v 14:30 | Reagovat

Hadi, tak se omlouvám...statistiky nesleduju, jen jsem si všimla, že mám seznam oblíbených dlouhý jako Lovosice a chodí mi z něho na blog jen pár lidiček.
Není to kvůli návštěvnosti, na tu si nemůžu stěžovat, ale zkrátka to zamrzí. I Jitka sé neukáže, zanechala jsem u ná v poslední době několik komentů a nic... :-(
Možná jsem na vině já, zase začínám lítat v depresích....... :-x

5 babi Maňasová | Web | 17. září 2009 v 14:33 | Reagovat

Moc hezké povídání :-)

6 Lele | Web | 17. září 2009 v 15:33 | Reagovat

pěkně sepsané :-)

7 MirekČ | Web | 17. září 2009 v 15:49 | Reagovat

[4]: Deprese nám, Evi nevadí!!! Každý máme něco... :-D  :-D  :-D

8 babča | Web | 17. září 2009 v 17:08 | Reagovat

krásné hadimrško moc krásné zdravím kupu hader a měj se moooc hezky :-)

9 Jarka | Web | 17. září 2009 v 17:35 | Reagovat

Hadi, krásné počtení jako vždy! Rozesmál mě tvůj bráška, moc hezky to řekl!  :-)

10 Enili | E-mail | Web | 25. září 2009 v 17:47 | Reagovat

Tak ti tu zase okukuju.Byla jsem v galeri.Panenky,krása,moc věcí mě u tebe zajímá .vrátím se .Sluníčko tě zdraví :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama