close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Protivný králičák!

21. září 2009 v 8:25 | ja |  Jak šel čas
Ačkoliv mám od narození dvě nohy, ne vždycky jsem je používala k chození. Zpočátku jsem se plazila po zemi jako žížalka. Šlo to velmi jednoduše, neboť moje váha byla jenom nepatrná. Lozit po čtyřech už bylo pohodlnější a rychlejší. Drandila jsem si to po našem bytě a všude kam se dalo, jsem se nasoukala. Nejraději jsem měla temné a velmi málo prostorné kouty. To se pak strhla mela, když jsem nemohla zařadit zpátečku!
V okamžiku, kdy naši zjistili, že mě nohy udrží, dostala jsem první boty. Inu boty, byla to spíš jenom taková napodobenina, v níž se moc dobře nožka necítila. Nebyly pevné, a tak se noha vyvracela do stran a člověk měl co dělat, aby se na vratkých chodidlech udržel. Samozřejmě, že jsem nesčetněkrát havarovala, ale vždycky jsem se dobře dívala, kam padám. Jiné to bylo od okamžiku, kdy jsem začala používat různá popojíždědla. Někdy to byla malá židlička, s níž jsem se posouvala po kuchyni. Nebylo to nic moc, ale přece jenom byl člověk u něčeho pevného. Toto období netrvalo dlouho a moje nožky byly natolik vycvičené, že jsem se pustila sama po schodišti dolů a pak na dvůr. Tam bylo zajímavých věcí, včetně psa a koček. Ty potvory jedny ale nikdy nepočkaly a zdrhly někam do kůlny, to pak byl celodenní výlet, než jsem ke kůlně dorazila. Posměšně se na mě dívaly od dvířek a jako by mě lákaly za sebou, hřály se na sluníčku bez obav, že bych je někdy dostihla.
Než jsem si stačila pořádně prohlédnout celý dvorek a zahradu, přestěhovali jsme se do malého domečku na druhém konci města. Byla tam velká a světlá kychyně a dva pokoje, chodba s dlažbou, která i v nejparnější léto byla studená. Na malinkém dvorečku byla kůlna a vrátka do zahrady.
Odsud jsme podnikali své kratší či delší výlety, zprvu po svých, později na kolobrndě. Za domem končilo město lány polí a zahradami. Volně pobíhající děti a psi zde měli pravé eldorádo. Denní docházka do mateřské školky vedla celou naší ulicí, pak takovou uzounkou uličkou mezi zahradami, přes mostek a byli jste tam. Most byl jednoznačně nejnebezpečnějším místem, alespoň pro moji maminku. "Nenakláněj se dolů, ne aby tě napadlo šplhat po zábradlí" apod. Dokud mě doprovázela, bylo všechno jasné. Spořádaná holčička s mašlí ve vlasech cupitala řádně vedle ní. Ale po obědě, kdy jsem byla soudružkou učitelkou propuštěna domů, otevíral se mi svět netušených možností. Samozřejmě, že jsem na mostě schválně šla hned vedle zábradlí a tu a tam stoupla na jednotlivé šprušle. V hrsti nasbírané kamínky byly připraveny jenom skočit do vody. Panečku, jak to žbluňklo a pak se udělalo krásné kolo, pomalu plující po hladině. Na rybníku, k němuž jsem měla zakázané chodit, se koupaly husy a kačeny a já samozřejmě nikdy neodolala. Přikradla jsem se opatrně ke břehu a snažila se nalákat jednu nebo druhou kačenu ke břehu. Tajně jsem doufala, že přijde a já si ji pohladím. Zabraná do dobrodružství jsem ani nezpozorovala, že uličkou se blíží maminka, která mi šla naproti. To se ví, že bez lepance se to neobešlo, ale já věděla, že zítra sem půjdu stejně znovu. Tak holky, ne aby jste mi utekly!
V zimě se na potoce i rybníce dovádělo docela veřejně. Čím delší klouzačku děti udělaly, tím později jsem došla domů. Kolena i sedýnku oleštěnou od ledu, rukavice mokré, na tvářích mrazem vytvořený ruměnec. To jsem se zase na chvíli vrátila do období lezce, který používá všechny čtyři k pohybu vpřed. Přes uleštěný led jsem pozorovala úžasný podvodní svět. Když jsem pak konečně dorazila domů a maminka mě v chodbě pomáhala z kožíšku (br, ten jsem neměla ráda, byl to pravý králičák a byl hrozně těžký), slyšela jsem jak ze mě na dlažbu opadává zmrzlý sníh a kousky ledu. Kázání, které bylo každodenní, jsem už nevnímala, jen jsem automaticky kývala hlavou, že jako ano, budu už rozumná a na led nepůjdu. To se ví, že jsem tam zítra byla opět, no kdo by odolal takové krásné a dlouhé klouzandě!
Nohy jako prostředek pohybu se dají používat i jinak. Na cestičce vedoucí do parku bývalo docela dost písku. Panák byl namalován blízko cesty domů, tak i tam jsem občas zabrousila. Poskakovala jsem po jedné i druhé noze, snožmo i pozpátku. Vůbec nevadilo, že se mi bílé punčocháčky mění na něco popelavě šedého, a když jsem ještě upadla, tak se na kolena a dlaně otiskl chodník. Snažila jsem se sice punčocháčky oprášit, ale když máte ruce vlhké a od písku, je to velmi obtížné, ba skoro nemožné. Vracívala jsem se tedy ze školky jako umouněné strašidlo. A když se naskytla příležitost s nějakým uličníkem si hrát na schovávanou, mohla jsem si být téměř na sto procent jista, že to odnese sukýnka nějakým šrámem. Zvláště když se chcete schovat mezi keře zimostrázu nebo do roury jenom tak ležící
u cesty. Mezi mé nejoblíbenější zábavy patřilo sběratelství. To jsem pak doma vytřásla z kapes šišky, papírky od bonbonů i s mravenci, uschlou pampelišku a kousky třpytícího se staniolu. Kamínky jsem stačila naházet do vody a drobky od svačinky chutnaly kačenám.
Nejednou jsem si domů donesla i střevlíka či malého skokánka.
Jsem milovník přírody a sběratelská vášeň mě neopustila dodnes.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 21. září 2009 v 9:39 | Reagovat

Hadi, tys mě zase vrátila do dětství! Taky se pamatuji na zimní radovánky. Vždycky jsme byli obalený sněhem, který se nám lepil na tepláky, nebo šponovky. Dnešní děti v nepromokavých oteplovačkách to mají lepší! Jo a panáka jsem skákala taky a ještě přes švihadlo a nebo jsme hráli s míčem o zeď školku!  :-D

2 babi Maňasová | Web | 21. září 2009 v 10:03 | Reagovat

Zdá se mi, že jsme si jako malí užili mnohem víc legrace. Taky si pamatuju na klouzačky a začátky lyžování a školku se švihadlem a míčem o teď. Bylo to fajn, dneska tyhle věci děcka moc nebaví.

3 mstajer-helča | Web | 21. září 2009 v 23:11 | Reagovat

A taky jsme skákali gumu.Ze školky jsem jezdila busem, ale párkrát asi ujel a táta pro mě přijel na koni, to pak byla báječná cesta domů!Ráda vzpomínám na ty časy. A hezky jsem se u článku zasmála.Dík

4 babča | Web | 22. září 2009 v 7:44 | Reagovat

víš hadimrško nevím jak to děláš,ale skoro vždycky si tady nad tvým psaním tlačím slzu zpět do oka,víš nikdy nic moc o sobě nepíšu ono není ani co a nerada se zpovídám,ale udělám vyjímku protože bohužel takové radosti sem si ja neužila co by dítko maminka zemřela a na povel mě dostala babička byla hodná to ano,ale byla jak se říká metr hezky za ručičku pukrle sem pukrle tam a tak se ze mě stal samotář,všichni se mi vyhýbali,protože babičku jsem měla neustále za zády,dneska už vím že to dělala protože měla o mě strach tak tě zdravím měj se krásně a zas si přijdu k tobě zavzpomínat a slzu zatlačit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama