close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Propadlíci a ti druzí

24. září 2009 v 7:16 | já |  Jak šel čas
Že nejsme všichni stejní (myslím po anatomické stránce) jsem poznala dosti záhy. Už v mateřské škole nás paní učitelka poctivě dělila, když se šlo do kadibudky. Nejdřív Pepíček, Milošek, Jirka a Zdenda, pak Eliška, Dana, Jitka a další omašlená stvoření. Nikterak mě nezajímal onen rozdíl, proto ještě na začátku mé školní docházky jsem věděla z domu jenom tolik, že mužští při čůrání stojí. Několikrát jsem to zkoušela také, ale dopadlo to zle. Nikdo mi nic nevysvětloval, platilo maminčino krédo - až bude čas - a já se ani nikterak nenamáhala něco na své nevědomosti měnit.
Ve škole jsme se rovněž dělili na omašlené a neomašlené. Chlapečci si zásadně s holčičkami nesedali a nám to ani nevadilo. Různé hry a tanečky, které jsme o velké přestávce provozovaly, kluky nelákaly. Záchodky byly rozlišeny obrázky, a tak se nedalo splést.
To až v nové škole! Otevřeli ji na můj vkus velmi brzo! Nějak pozapomněli na obrázky na dveře a dali tam nápis . Při jednom úprku ze třídy na ona místa jsem chytila za kliku, vlítla na záchod a v tom se to stalo. V otevřených dveřích kabinky stál chlapeček, s trenýrkami na půl žerdi a pod bříškem se mu jako hádě kroutila malá žížalka. Zůstala jsem stát jako opařená, on rovněž. Pak jej napadlo vytáhnout si rychle kalhoty, zašklebit se na vetřelce a zmizet ve třídě. No, člověk ještě nebyl tolik zdatný čtenář, aby stačil při běhu ještě číst chlapci - děvčata. Pak to dopadlo takhle neslavně. Ještě, že jsme tam byli sami dva.
To poznání mě nijak nepoznamenalo a neohromilo, a tak jsem od onoho dne hleděla na své spolužáky s ještě větším despektem jako dříve. Nejenom, že neměli krásné dlouhé vlasy, nosili neustále stejné kalhoty, nezajímalo je naše dívčí povídání a už vůbec se nezapojovali do hovorů o módě, ale navíc shlukovali se ve třídě v těch zadních lavicích, odkud pak pořádali nájezdy na naše cůpky, tajně pod lavicí ukryté panenky a jiné holčičí tajemství. Když se jim náhodou dostalo do rukou, pohazovali si s ním mezi sebou a schválně tím děvčata zlobili. Nebylo dne aby některá z nás nedostala mokrou houbou mezi oči, nesedla do loužičky na židli schválně nachystané pro tu, která ten den přišla ve světlé sukýnce. Pan učitel sice někdy zakročil, ale oni byli zkušení, a tak svá alotria provozovali tehdy, nebyl-li kantor v dosahu.
V každém ročníku k nám do třídy přidali pár propadlíků, mezi nimi vynikal jeden, který byl pro celou třídu postrachem. Byl o dvě hlavy vyšší a o čtyři roky starší, čímž se děvčatům stával nebezpečný a pro kluky byl nedostižným vzorem. Jeho výška a přeskakující hlas, byl něčím zcela novým a jeho chování také. Zmizel ze třídy tak náhle, jako se v ní objevil.
Jak šel čas, stávala se děvčata po všech stránkách zkušenější a zralejší. Klučičí útoky jsme odrážely společně a po pár prohraných bitkách si kluci dali pozor. Odneslo to tehdy útočící mužstvo spoustou nepříjemných kousanců, červenými fleky od pravítek a párem vytržených vlasů. Brzy po této Bílé hoře se kluci stáhli a nastalo období tzv. neviditelnosti. Byly jsme prohlášeny za rohatá stvoření a nikdo si nás po určitou dobu nevšímal.
Ale to víte, mužští, nevydrželi to dlouho a začali přilézat, tu opsat domácí úkol, tam zapůjčit si tu nebo onu doma zapomenutou pomůcku. Pomalu jsme se dostávali na úroveň rovnocenných partnerů a v posledních dvou ročnících základky nastalo období červenání se, letmých dotyků a pohledů. Klukům začly rašit fousy, hrubl hlas a děvčata se stále více podobala ženám. Bylo krásné pozorovat počínající souznění duší.
Potkalo nás to všechny, každý jsme tímto obdobím proplouvali pomalu a složitě. Když jsme se poslední den naší společné docházky do vzdělávacího institutu loučili, byli jsme přesvědčeni, že rozdíl mezi mužem a ženou už dobře známe, a tudíž jsme připraveni na další život.
Jak jsme se mýlili, jsme už brzy měli poznat na vlastní kůži!
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 24. září 2009 v 8:18 | Reagovat

Moc hezké povídání, ano, všichni jsme tohle pprožívali, tak nějak podobně, je dobře, že nám to občas připomeneš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama