Včerejší poštou jsem dostala několik dopisů. Byly různé, jenom jeden z nich však mě upoutal na první pohled. Byl napsán krásným rukopisem a v adrese chyběla ulice. Přesto se dostal do správných rukou. Bylo by škoda, kdyby se ztratil, byl totiž psán s vírou v to, že jej dostanu. Napsala ho maminka mé kamarádky Líby.
Nedávno jsem tady psala svou vzpomínku na setkání s akademickým malířem Pernicou. Je to už dávno a jeho podoba se mi smrskla do jediné vzpomínky. Slaměný klobouk, který nosil stále na hlavě, tak ten jsem si zapamatovala. Ozval se mi jeho vnuk, který si náhodou přečetl mou vzpomínku. Napsal mi email a já se tak po 48 letech dozvěděla o své tehdejší kamarádce Libě. Napsala mi také její dosud žijící maminka a poslala mi společnou fotografii. Tak jsem se po tak dlouhé době dozvěděla něco z jejich života. Jsem potěšena dopisem, který tato dnes už pětadevadesátiletá dáma napsala. Má neuvěřitelně krásný rukopis a oduševnělou tvář. Doufám, že se mi podaří se s ní někdy v Brně setkat.
Je to prima, když se takhle najdou staří skoro zapomenutí přátelé