close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kde je babička

26. září 2009 v 18:06 | já |  Jak šel čas
Poslední hrouda hlíny dopadla na rakev a hudba spustila "Zasviť mně, ty slunko zlaté...." Byl konec, cítila jsem, že je to tak, ale pořád jsem myslela na to, jak ta babička tam v tom hrobečku teď spí. A co, když se probudí a bude chtít ven, vůbec mi to nešlo na rozum. Všichni dospělí kolem byli nějací ustaraní a divně ztichlí, proto jsem se neodvážila rušit jejich šepot a tichý hovor. Tlačila mě bota a začalo se mi chtít na malou. Bráška klidně stál a tvářil se, jako že tomu všemu rozumí. Já teda ne. Včera jsme byli u babičky a ona tam nebyla, všichni chodili z jednoho pokoje do druhého a pořád něco přenášeli, uklízeli a přerovnávali. Utřela jsem si hřbetem ruky nos a zatahala tatínka za ruku, aby věděl, že tam ještě stojím. Otočil se na mě a špitl "ještě chvíli počkej, ještě se s babičkou rozloučím a půjdeme, víš!" Tak jsem tam stála a dívala se kolem sebe, jak lidé jeden po druhém přicházejí, v rukou kapesník (asi mají rýmu, pomyslela jsem si) a podávají mamince a tatínkovi ruku. Někteří jsou oblečení do černého, jiní ne. Připadlo mi to hrozně legrační a zasmála jsem se. Jenom tak trošičku, protože ten divný pán, který v podivných šatech něco povídal, se na mě podíval. Tak to je teda ten pohřeb! Holky si o něm jednou povídaly ve školce a já jej dneska viděla na vlastní oči. Docela se mi líbil, obzvlášť ten nádherný vůz ozdobený zlatými andělíčky, barevnými kytkami a věnci. Dva černí valaši s chocholkami na hlavách a jejich pokyvování hlavou do rytmu, klapot podkov na dláždění a pomalá chůze lidí za ním, dávali celému tomu dění zvláštní atmosféru. Za vozem kráčeli příbuzní s hlavami skloněnými zármutkem a já nestačila jejich chůzi. Srovnala jsem krok a chvíli se jej snažila držet. Nešlo to, moje malé nožky na to nestačily. Připadala jsem si jako vrabčák, poskakující po silnici.
Muzikanti, kteří právě přestali hrát, se odšourali a my pořád nic. Stáli jsme a stáli. Začala jsem netrpělivě kopat do kamínků, poskakovat po jedné a pak druhé noze. Bota tlačila, tak jsem si sedla na vedlejší obrubník a vyzula ho. Vyhodila jsem ven kamínek, který se bůhvíjak dostal dovnitř. Bylo po všem, ten pohřeb přece není nic tak strašného, jak jsem si myslela. Teď dojdeme domů, já zaskočím k babičce, určitě pekla ty dobré koláče a já se uvelebím na židličku ke kamnům s plnou pusou té dobroty.
Všechno však bylo jinak, v babiččině pokoji bylo prázdno a i ty hodiny tikaly dneska nějak jinak, smutněji. Byla jsem malá a všechno jsem překonala nějak snadno. Vždyť bylo tolik jiných věcí, které člověka obklopovaly, a já měla ještě jednu babičku, tu nejhodnější osobu na světě.
Moje první setkání s nicotou, kterou znamená smrt blízkého člověka, mělo teprve přijít. Když jsem si konečně uvědomila význam slova nebýt, polilo mě horko a v zádech mě zamrazilo. Tak to už opravdu nikdy....., nikdy nepříjde?
Roky ubíhaly a já chodila na hřbitov dávat na hrob světýlka a kytky. Člověk si ani neuvědomuje, jak lehce a snadno se ztrácejí lidé, které znal. Jednou to byl soused, kterého jsem vídávala neustále jezdit na kole, jednoho dne zůstalo kolo opuštěné u dveří a nikdo si ho nevzal. Pak zmizelo stejně jako jeho majitel. Podruhé šla babička doprovodit na poslední cestu svou kamarádku, kterou jsem znala i já.
Když jsem se jednoho dne vrátila ze školy, našla jsem dědečka nemocného, nemohl mluvit, smát se a hýbat rukou. Odvezli jej do nemocnice a víc se nevrátil. Poprvé jsem pocítila to divné prázdno a bolest u srdíčka, když jsem opouštěla s babičkou a rodiči hřbitov. S nejhodnější babičkou jsem se ani nerozloučila, odešla, když já byla na internátě. Strašně jsem brečela a hrozně mě to bolelo, dlouho. Do třetice odešel můj tatínek. Já věděla, že je na odchodu, trpěl a jeho onemocnění nebylo k vyléčení. Dodnes jsem se s tím nevyrovnala a bolí to pořád.
Je to přirozené a všichni se s tím dříve nebo později setkají.
 


Komentáře

1 babi Maňasová | Web | 26. září 2009 v 19:53 | Reagovat

Máš pravdu, všichni se s tím setkají, dříve nebo později. Táta mi umřel před 20 roky a není den, abych si na něj nevzpomněla.

2 Slávek | Web | 27. září 2009 v 12:19 | Reagovat

říká se, že čas rány zhojí, ale není to pravda..čas jen tu ránu jen přikryje, ztlumí tu palčivou bolest, ale nedokáže ji zcela vyléčit..vždycky se najde okamžik, kdy ztráta nejbližších zabolí..jdu zasadit strom..za syna, který odešel..

3 Jitka | Web | 27. září 2009 v 19:08 | Reagovat

Slávek to řekl přesně.Bolest čas utlumí, ale ona občas zahlodá.

4 Tama | Web | 27. září 2009 v 21:36 | Reagovat

Doma mi jako dítěti vždy říkali, že když umře člověk, tak se na nebi rozsvítí  nová hvězdička. Když zemře zvířátko, vyroste nová sedmikráska...A včerejší noční nebe bylo plné hvězd ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama