1. září 2009 v 7:04 | já
|
Po našem posledním nájemníkovi nám na půdě zůstala bedna knih. Dlouho ležela a čekala, že si pan P. pro ni pošle. Byla dost velká a ohromně těžká. Léta plynula a na bedýnku sedal prach. Jednoho krásného dne při úklidu půdy jsme si řekli, že onen jmenovaný pán, už asi za a, bednu nechce, za b, na knihy zapomněl nebo za c, už nežije. Proto jsme si dovolili tuto bedýnku otevřít. Ofoukli jsme tedy letitý prach a nakoukli dovnitř. Chvíli jsme nevěřili svým očím! V bedně byly prastaré knihy psané německým švabachem. Jejich obsah nám do dnešních dnů zůstal utajen.
Z těch málo publikací, které byly psány v češtině, jsme vydedukovali majitelův koníček. Byl náboženský badatel, nebo taky sběratel různých dat o zajímavých náboženských stavbách, jejich mnohdy pohnuté minulosti, a tak jsme se v knihách dočetli leccos zajímavého. V několika publikacích jsou i fotografie a u nich červenou inkoustovou tužkou podtrhány zajímavosti.
Když jsem nedávno opět jednou z těchto knih listovala, uvědomila jsem si, že člověk byl sběratelem vlastně odjakživa. V dávné minulosti se někomu líbyla krásná mušle, kterou našel vyvrženou na břehu moře nebo u obyčejného rybníka. Co človíček, pračlovíček udělal? Mušli jednoduše sbalil, strčil si ji za kožešinku a opatroval ji jako oko v hlavě. Nikdo jiný u nich v tlupě něco podobného neměl. Cítil se bohatý a začal se víc koukat na zem a hledat další takovou schránku. Po čase již těchto mušlí měl víc, a tak se s nimi jednoduše pochlubil. Všichni pračlovíčci nadšeně zamručeli a jeho "první sbírku" pochválili. Někdo z pračlovíčků si řekl - když on, tak já taky - a začal si ve svém doupátku ukrývat to, co našel, lesklý kámen třpytící se na sluníčku, perfektně ohlodanou kost z nějakého sežraného zvířete a uschlého motýla, na jehož křídlech byly zbytky několika barev. Postupem času se stalo, že se človíčci pro své poklady začali tlouct a navzájem si věci krást. Ale ten, který byl první, už věděl, že sbírka se musí doplňovat, chránit a především studovat. Proto občas nahlížel na své mušle a lastury, a objevil v jejich nitru uhynulého živočicha. Tak se začali sbírat mrtví živočichové, někdo si je kreslil na zdi v jeskyni, jiný trpěl jejich nevábnou vůni ve svém příbytku. Tak vznikla zvláštní sorta človíčků - sběratelé. A od těch dob se sbírá a sbíralo opravdu všechno. Nevěříte? Tak se schválně někdy koukněte na aukční servery a uvidíte, že se sbírat dá opravdu úplně všechno.
Hadi máš pravdu, že sbírat se dá úplně všechno. Viděla jsem o sběratelech několik dokumentů a fakt to nemusí být jen známky, nebo pohlednice. Horší je když někdo propadne vášni sbírat odpadky a kupí si je na dvorku, nebo v panelákovém bytě! Ale jinak je to výborný koníček! :-D