Babičko, pojď si povídat! Tato slova děti často říkají. Naše babičky si na to povídání vždycky našly chvilku. Hrozně ráda jsem poslouchala, když babička vzpomínala staré časy. Jak se poznala s dědečkem, kde byl ukrytý před četníky, když utekl z vojenského lazaretu a nechtěl jít nazpět do války. Ráda jsem poslouchala o tom, jak se babička učila v klášteře vaření, šití a hospodaření. Bylo zajímavé dozvědět se něco o lidičkách, kteří již dávno nebyli mezi námi a bez babiččina vyprávění by je odnesl čas. Proto ještě dneska existuje někdo, kdo slyšel o kuchařce z kláštera, která měla podivné jméno Školastika. Je dobré, že ještě na našem hřbitůvku najdu místo, kde odpočívá babiččina kamarádka Gusta, že mám obrázek staré, požárem poničené hospody jejího strýce.
Udělejte si chviličku pro své vnoučky a povídejte si s nimi, ten krásný okamžik, kdy s pusou dokořán a nevěřícně poslouchají vaše vzpomínky, stojí za to. Vyměňte někdy televizi za černou hodinku, jakou jsme mívali my a předávejte dál, co jste jednou, kdysi dávno slyšeli nebo prožili.
Když jsme nedávno s polovičkou vzpomínali jednoho společného známého, stalo se, že jsme si ani jeden nemohli vzpomenout na jméno jeho sestry. Ano, člověk zapomíná a tím se nám minulost vzdaluje. Ve své sbírce pohlednic jsem našla prastarý záběr našeho města. Dlouho a hodně jsme museli namáhat paměť, abychom lokalizovali místo odkud bylo fotografováno.
Jo, jo, čas neúprosně maže stopy po každém, kdo byl jednou na tomhle světě. Nenechejme si tyto stopy zavát, snažme se je oprašovat a předávat dál! Vždyť člověk je tak dlouho živ, dokud alespoň jedna živá duše na něj vzpomíná!