close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2009

Město ze všech stran

10. září 2009 v 11:24 | já |  Moje psaní
Čas se hodně nachýlil k podzimu. Okolí města to dává docela zřetelně najevo. Posmutnělé pole se strništěm, opuštěné zahradní chatky na stráni za městem. I na tom našem šibeničním vršku bylo jaksi smutno. Nejen proto, že zde přibyl křížek na místě, kde zbytečně vyhasl lidský život, ale i ten les byl nějaký tmavý. Bylo něco málo po obědě, ale chvílemi se zdálo, že se šeří. Nad hlavou se kupily zlověstné šedočerné mraky. Bělásci měli napilno, sem tam jim nabídla svou hlavičku pampeliška, někteří poletovali kolem keře červenajícího se šípky. Do daleka zářila opravená střecha našeho kostela a také barevné fasády na sídlišti, potlačovaly do pozadí tu smutnou náladu. Objela jsem naše městečko kolem dokola a udělala si pár momentek. Zastavila jsem na chvíli na místním náměstíčku, které ještě pořád svítí pomalu uvadající krásou květinové výsadby. Kolem mě neustále proudili lidé, auta, kočárky. Stála jsem pod obrovskými lipami a pozorovala život. Skončilo vyučování a z blízké školy se vyhrnuly děti. Náměstí ožilo jejich hlasitým křikem. Některé mířily rovnou na autobusovou zastávku, kde odhozené aktovky vytvořily obrovskou hromadu. Na prvňáčky netrpělivě čekaly maminky. Odvedly si je do blízké cukrárny na něco dobrého. Obrovské dveře kostela se otevřely a věřící pomalu stoupali do jeho chladivé náruče. Venku je stále ještě pořádné horko a trochu ochlazení neškodí. Byla jsem překvapená, kolik bylo najednou všude lidí. Na věžních hodinách odbily dvě a lidé pospíchající ze zaměstnání domů zaplnili náměstí. Ještě jednou jsem se rozhlédla po tom tepajícím srdci našeho města, nasedla na Babetku a zmizela postranními uličkami. Ten přicházející podzim si nenechám jenom pro sebe, dávám ho k nahlédnutí.






Haná a její kroje

9. září 2009 v 9:04 | já a netové stránky |  Co se mi líbí
Stejně jako jiné oblasti Čech a Moravy měla i Haná svůj typický kroj. Ten plně odpovídá rázu kraje - je důstojný a přece půvabný, mužský někdy může budit dojem příliš honosného a furiantského, je ale velmi krásný. V okolí Haček, vzhledem k podhorskému charakteru krajiny a větší chudobě lidu, nebyl kroj tak nákladný, pouze napodoboval hanácký a čím dále od Hané, tím byl jednodušší, bez bohatství vyšívaných ozdob. Záhy byl nahrazen obyčejným občanským oděvem.
Mužské kroje mívaly nejrůznější doplňky. K nejzajímavějším patří kožené hanácké pásy vyráběné v okolí Litovle a zdobené vtloukáním jemných kovových plíšků, mnohdy kombinovaných s výšivkou uzounkými řemínky z různobarevné kůže.
Hanácký kroj se liší podle jednotlivých lokalit, zejména barvou kalhot - gatí - a haleny či formou klobouku. Například Hanák u Kroměříže, Holešova a Prostějova má červené široké koženky (Slováci jim říkají "baně") pod koleny zadrhnuté střapci.
Lýtka od kolen po kotníky jsou oděna do plátěných "veliček" asi o třetinou přesahujících boty. Ty jsou vysoké, lesklé, vpředu nahoře opatřené vlněnou růžičkou. Hanácká vesta je ze zelené látky, kolem dírek pestře vyšitá a ozdobená lesklými (mnohdy stříbrnými) knoflíky. Kolem těla je kožený, pěkně vyšívaný pás, široký asi na dlaň. Svátečním hanáckým oděvem je dlouhý modrý plášť s hojnými nařasenými límci, v zimě také dlouhý, až na paty sahající červenavý nebo hnědý kožich. Hanáci nosili dlouhé vlasy a vyholené tváře.
Vdané ženy nikomu (ani vlastnímu muži) vlasy neukázaly, to by bývala hanba. Šátek musel vlasy úplně skrýt. Při práci a hlavně za letních veder, když byl šátek na obtíž, braly si vdané ženy na hlavu bílé, ozdobně pletené čepce, které si ponechávaly i pod šátek, aby se ušetřil a nemastil od vlasů.



Hanácký kroj jest vůbec královský oděv mezi ostatními kroji, zvláště šat nevěsty, ozdobí-li se nevěstinou korunou, pantlíkem a úvodnicí.



Krézl, obojek nebo placák

Rámuje celou tvář i hlavu jako u bohatých renesančních okruží v 15. a 16. století; jeho původ je však mladší. Obojek - krézl je vlastně pruh plátna asi 10 cm široký a 4 až 12 metrů dlouhý, ozdoben bílou ručně dělanou asi 5 cm širokou krajkou, na spodní straně je zřasen a všit do límečku.



Dům na prodej

8. září 2009 v 12:05 | já |  Moje povídání
Stály tam na rohu ulice a bylo je už z dálky vidět. Dvě nejznámější drbny z ulice! Každý se jim vyhnul obloukem, někdo rychle pozdravil a pokračoval v chůzi. Čas míjel a ony stály a pořád si povídaly.
Tušila jsem, co mají na pořadu dne! Kamaráda, který se nedávno rozhodl skoncovat se svým dosavadním životem. Navenek se mohlo zdát, že je u nich všechno v pořádku. Dcery vždy upravené odjížděly v neděli večer na internát a on je byl doprovodit, pomáhal jim s taškami. Loučil se s nimi dlouze a dojemně. Ráno ho našli v nedalekém lesíku. Náhodou! Nikdo ho nepostrádal, nikdo ho doma nehledal. Krásný nový dům, který nedávno dostavěli, byl to ráno zcela prázdný. Našli jenom kočku, vyhřívající se na sluníčku. Soused, který byl na zahradě, o rodině nemohl říct nic špatného. Vidíval nejvíce jeho, občas se na krásné zahrádce prováděla nějaká akce, to, když manželka byla náhodou doma. Většinu roku trávila díky svému zaměstnání mimo město. O děvčata a dům se staral on. Dávno již věděl o jejích avantýrách, ale nikomu se nesvěřoval. "Holky, jsou ještě malé, nebudu je tím zatěžovat," říkával, když jsme se náhodou potkali," má je ráda a ony ji také. Přece to nebudu hrotit!" Tak to stále držel v sobě, měl vlastní malou firmu, dva či tři zaměstance, kteří by od něj neodešli ani za nic. Choval se k nim vždycky dobře a ani oni nevěděli, jaká je u nich situace. O prázdninách, když se manželka objevila na několik dnů doma, nabalili auto a jeli na "společnou" dovolenou. Léto skončilo, začala škola. Potkala jsem je s holkama v místním papírnictví. Byl jako vždycky usměvavý a příjemný, kdo je potkal a viděl, netušil, co nosí v hlavě. Překvapilo to všechny kolem a všichni nevěřícně kroutili hlavami. Jejich krásný dům má nyní na sobě velkou ceduli - Na prodej.
Drbny doklepaly a rozešly se po dlouhé půlhodině.


Jak se žije záchranářům

7. září 2009 v 8:00 | wollmann.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Rok se s rokem sešel a je tu opět doba nových preventivních prohlídek. Nevím, jak vy "obyčejní" lidé jste z toho nadšení, ale my zdravotníci vždycky jásáme....
Před rokem nás letem světem prohlédl jeden lékař, který cca za týden skončil coby klient Záchytné stanice...
Nechci zde znevažovat odborné kvality dotyčného, ale s jeho prohlídkou, pokud lze prohlídkou nazvat ustavičné civění do monitoru počítače a urputná snaha o zkopírování předchozího lékařského nálezu, letmé změření tlaku krve byl téměř každý spokojen. Proč by také ne? Nikdo nás neobtěžoval žádným svlékáním, vážením, hmatáním na různé části těla a prohlížením lecjakých otvorů.
Rok se s rokem sešel a místo notorika nás dostal na starost mladý, nadějný a též i velmi pohledný pan doktor.
To bylo ale zděšení mezi ženami na Záchrance!
"Tak to teda, ať nepočítá s tím, že se před ním budu svlékat, na to ať rovnou zapomene, slyšela jsem, že kontroluje i zubní kámen," povzdechla si jedna kolegyně.
Uplynulo pár dní a pan doktor preventista se stal nejdiskutovanějším mužem týdne, možná i měsíce!
Se svou vizáží Ježíše, který právě sestoupil z kříže, pravil kolegovi, který váží sotva 85 kg při výšce 180, že trpí nadváhou, že by s tím tedy měl něco dělat. Kolega, dnes téměř 55 letý řidič, donedávna aktivní sportovec, který patřil vždy spíše mezi štíhlejší typy, byl rázem označen za tlusťocha.
Škoda jen, že zde nemám foto anebo jeho tělo jako důkaz....asi byste se všichni ohromně divili....protože do obezity má tento člověk hodně daleko.
S takovou děsivou zvěstí se vrátil kolega Petr z prohlídky.
Řada přišla i na mne a na mého kolegu řidiče.... Já, protože jsem děvče prozíravé a jelikož ještě pracuji na DPČ v nemocnici, jsem měla prohlídku hotovou od paní doktorky, která již dala výpověď.
Přišla jsem tedy za Ježíšem pouze pro razítko a překontrolování krevních odběrů.
"Kolik vážíte?" byla jeho první slova při otevření mé elektronické lékařské dokumentace. "Proč se ptáte?"..."Já už přece vyšetřena byla," snažím se zachránit svou čest, po tom, co byl označen za obézního téměř podvyživený kolega, měla jsem panickou hrůzu se před Ježíšem vůbec zvážit.
Nezvážila jsem se.
Chvíli se divil, ale pak viděl, že se mnou nic neudělá.
Místo toho mi nabídl očkování proti tetanu. Na můj argument, že platnost očkování je 15 let, mi Ježíš odpověděl, že za půl roku to bude 15 let a že mi tu tedy nabízí přeočkování. Prý, když přikývnu, že je to závazné. V duchu jsem si říkala, jestli existuje i nějaké nezávazné očkování? Slyšel o tom někdo z vás?
Obdržela jsem razítko a injekci a hurá pryč, držet redukční dietu do příští prohlídky.
Můj kolega řidič dopadl o něco "lépe"....bezelstně si stoupl na váhu..a ejhle, hnedle mu byla Ježíšem nabídnuta chirurgická bandáž žaludku jako radikální řešení jeho obezity. Nebyl sám, kdo přišel s takovým verdiktem od preventisty.
Údajně všem otylým může zařídit podvázání žaludku a to brzy!
Pomalu začínám litovat, že jsem také nešla na zevrubnou kontrolu, třeba mi také mohl zařídit místo podvázání žaludku nějakou tu liposukci, facelifting či jiné úpravy....???
Možná mu zkusím ještě zavolat, jestli nemá nějaké kontakty na PCHSRO...pro neznalé: Plastická chirurgie s.r.o.
A propos, vím, že obezita je závažný rizikový faktor, ale netušila jsem, že letošní prevence budou tolik zaměřeny na tělesnou hmotnost.....že by to byl nějaký nový přípis z MZ, možná je to proto, že nám ústředí objednává stále menší a menší sanitní vozy, tak abychom se tam všichni vešli?
Jsem zvědavá, na jaké "téma" budou příští prevence? Co se zaměřit za ksicht bez vrásek?
Vždyť jsme přece pořád mezi lidma a kdo se na to má koukat?

Na výstavě

6. září 2009 v 8:14 | já |  Moje psaní
Byla jsem na výstavě. Krásné výstavě. Náhodou jsem narazila na plakátek oznamující, že u nás vystavuje
Milada Gabrielová (13. srpna 1959 ve Frýdlantu),
česká malířka. Vystudovala konstrukci nábytku na SUPŠ, poté ilustraci na VŠUP. Zabývá se navrhováním interiéru a krajinomalbou a malbou obecně (sklony k realismu).
Od 4. 9. do 28. 9 na zámku jsou k nahlédnutí její krásné obrazy pod názvem - Motýli, ženy a lesy.
Krásné obrázky plné barev a ženské něžnosti vás okouzlí. Škoda, že nebyla k dispozici žádná publikace, kterou bych si mohla zakoupit. Proto jsem použila svůj foťáček, bez něhož neudělám poslední dobou ani krok, a pro ilustraci vám dávám k posouzení dva obrázky.


Takže budete-li mít příležitost a někde na práce této výtvarnice narazíte, neváhejte. Stojí opravdu za to.


JABLOŇOVÝ VLAK

5. září 2009 v 10:11 | Jan Skácel

Na nebi noc jak krásná srna hasne
a ráno za úsvitu dne
trápí nás touha chceme odjet tam
kde si nás láska znovu vzpomene

Při troše štěstí možná ještě stihnem
ve chvíli kdy noc na kolena kleká
za zimním humnem jabloňový vlak
daleko odveze nás dál než do daleka



Linky na obloze

5. září 2009 v 9:49 | já |  Fotografie
Linkovaná obloha jako předzvěst začínajícího školního roku.


Milý dopis

5. září 2009 v 9:20 | já |  Moje psaní
Včerejší poštou jsem dostala několik dopisů. Byly různé, jenom jeden z nich však mě upoutal na první pohled. Byl napsán krásným rukopisem a v adrese chyběla ulice. Přesto se dostal do správných rukou. Bylo by škoda, kdyby se ztratil, byl totiž psán s vírou v to, že jej dostanu. Napsala ho maminka mé kamarádky Líby.
Nedávno jsem tady psala svou vzpomínku na setkání s akademickým malířem Pernicou. Je to už dávno a jeho podoba se mi smrskla do jediné vzpomínky. Slaměný klobouk, který nosil stále na hlavě, tak ten jsem si zapamatovala. Ozval se mi jeho vnuk, který si náhodou přečetl mou vzpomínku. Napsal mi email a já se tak po 48 letech dozvěděla o své tehdejší kamarádce Libě. Napsala mi také její dosud žijící maminka a poslala mi společnou fotografii. Tak jsem se po tak dlouhé době dozvěděla něco z jejich života. Jsem potěšena dopisem, který tato dnes už pětadevadesátiletá dáma napsala. Má neuvěřitelně krásný rukopis a oduševnělou tvář. Doufám, že se mi podaří se s ní někdy v Brně setkat.

Zamračený den

4. září 2009 v 6:34 | já |  Moje psaní
Už tady sedím hezkou chvíli a venku je stále tma. Je 6 hodin 27 minut a já musím svítit. Tak už je to s definitivní platností tak. Je zataženo, venku se trochu proti včerejšku ochladilo a sluníčko nikde.
V noci trošku pršelo, ale spát se pořádně nedalo. Místnosti jsou vyhřáté a vzduch uvnitř byl nedýchatelný.
Do dnešního rána jsem se probudila celá nesvá, bolavá a nevyspaná. Elinka se v pelíšku ani nepohne, spí jako zařezaná. V noci jse ji slyšela několikrát, jak si přerovnává pelíšek.
Že, bych ještě šupla do peřin? Nemívám to ve zvyku, ale dneska to asi udělám. Tak zatím!