close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2009

Na co všechno se dá stěžovat

18. září 2009 v 13:31 | já a Novinky.cz |  Zaujalo mě
Máme po dovolených, tedy skoro máme. Někteří ještě ne, jak mi tady říká polovička. No ale většina asi jo! Byly dovolené krásné, průměrné, normální, špicovní, eňo ňuňo a já nevím jak ještě se dá vyjádřit naše spokojenost. Byly však také dovolené, které nestály za nic, stály za h...., čert aby je vzal apod. Stejně jako normální všední den máme každý jiný, tak i dny dovolených jsou různé. Že se na nás vyřádilo počasí, no kdo za to může, neodletěli jsme s cestovkou tam, kam jsme měli, to už je problém, který končí u soudu. Ale co dělat s takovými věcmi, například když v hotelovém pokoji, kde máte strávit několik nocí zjistíte, že je vám krátká postel! Tak si vezmete lehátko a spíte na zemi, vyřešeno. Nechutná vám jídlo, no bóže, trošku víc zhubnete. Ale co říci na stížnosti lidí, které zaznamenala v Británii internetová cestovní kancelář Sunshine.co.uk
Byli tací, kteří si stěžovali na to, že se jim u moře rychle rozpouštěla zmrzlina, bylo jim příliš teplo či jim v hotelu dávali příliš silný alkohol. Informoval o tom Daily Telegraph.
Jedna britská rodina si krátce poté, co dorazila do Portugalska, stěžovala na to, že jsou všichni její členové v úzkosti z příliš slunného počasí. Dodali, že je jim v jejich dovolenkovém oblečení příliš horko a nadměrně se potí.
Jiný muž si stěžoval cestovní kanceláři na to, že obrovské množství turistů cestuje s jednoduchým černým kufrem bez potisku. To mu prý značně znesnadňuje nalezení jeho kufru na pásu, po kterém zavazadla vyjíždí z letadla.
Jedna žena si pak stěžovala cestovní kanceláři na to, že jí zcela vytekl šampón do zavazadla poté, co ho evidentně nedostatečně zabezpečila. Do cestovní kanceláře napsala, že v hotelu zjistila, že poskytuje kompletní hygienické vybavení jako mýdlo a šampón, tudíž šlo její nehodě lehce předejít lepší informovaností.
Další žena, která jela se svými dětmi s kanceláří do velkého zábavního parku, napsala do cestovky, že se jí po jízdě na jedné horské dráze zpotily nohy a navíc bylo prý sluneční záření tak silné, že se jí zmrzlina rozpouštěla neúměrně rychle.
Tak na takové stížnosti se myslím si nedá nic říct. Tak alespoň je vám tady dávám pro zasmání.


Začátky jsou někdy těžké

17. září 2009 v 12:36 | já |  Jak šel čas
Moje dětství začalo jednu sobotu v pravé poledne. Lidé zastavili stroje (tehdy se ještě pracovalo i v sobotu), ve školách zazvonil zvonek končící vyučování a místo sirény jsem začala řvát já. A to opravdu silně. Asi se mi na světlo moc nechtělo a to jsem ještě nevěděla, jaké přivítání mě čeká doma. Kdybych jenom tušila, že budu nazvána kupou hader, asi bych si to s příchodem na svět rozmyslela. Jelikož byl leden a maminka byla velmi opatrná na prochlazení své i ostatních kolem, nabalila mi na cestu z porodnice domů všechno, co kolem našla. Možná si něco i vypůjčila, to už si nepamatuji.
Bylo krátce po Vánocích a bráška se těšil na ještě jeden slíbený dáreček. V pokoji se od rána topilo tak, abychom se s maminkou nenachladily. Bydleli jsme v nájmu u jedněch lidiček, které si vybavuji až z let pozdějších. Dům to byl patrový, celkem nový a stál kousek od železničního náspu. Vlaky jezdící kolem nám pouštěly páru přímo do zahrady a z oken se na něj krásně dívalo. Starostlivý tatínek mě vynesl po schodech do patra a položil mě, zabalenou až po uši na postel. Bylo mě horko a tak jsem sebou řádně šila, ale nikoho to nezajímalo. Všichni se vítali s maminkou a mě nechali tak. Toho využil malý bráška, který se už nemohl dočkat sestřičky, a začal mě ve všem tom oblečení hledat. Já byla potvůrka od narození, což je jasný a v tom shluku kanýrů, deček a svetříků jsem se mu schovala. Byla jsem tichoučká jako myšička a připravovala si, jak na něj vybafnu! Čtyřletý kluk nemá dlouhou výdrž v hledání a za chvíli to vzdal. Otrávený šel za maminkou a prohlásil, že teda tak si to nepředstavoval, že mu slíbili ještě jeden dárek a kde že prý ho má. Už, už měl na krajíčku, že ho sprostě oklamali a že si to jako bude pamatovat. Na pošetilou otázku jednoho z dospělých, jak se mu líbí sestřička, odpověděl tak, že z toho byli všichni paf! "Jaká sestřička, kde ji máte, vždyť je to jenom kupa hader!" To mě teda naštvalo, jaká já jsem kupa hader, a začala jsem vzteky řvát tak, že jsem přeřvala i polední vlak, který si to právě supěl kolem. Teda, brácho, to si budu pamatovat, já že jsem kupa hader, to máš u mě dobře schovaný.
Od onoho dne jsem si dávala hodně záležet na tom, aby všichni kolem věděli, že jsem tady a existuju. Byla jsem docela drobounká, holohlavá panenka, která uměla vzteky řvát tak, že to přimělo i mého nejhodnějšího tatínka k takovému činu, jako bylo kropení studenou vodou, házení miminem do postele apod. Myslím si, že jsem všem docela lezla na nervy. Nikdo mě nechtěl mít dlouho na hlídání, protože co kdybych zase dostala záchvat zuřivosti, při němž jsem zůstávala doslova bez sebe. Zkrátka ta "kupa hader" byla tady a dovedla si prosadit svoje. Chtěla jsem se dívat, jak se nad postýlkou točí hračky? Zařvala jsem a někdo přišel a hračky roztočil. Chtěla jsem se dívat na svět z výšky? Stačilo moje mohutné řvaní a ony ruce na nošení se našly, kdyby čert na žebráku jezdil.
Můj svět se tak stával, tím, čím jsem já chtěla, někdy klidnou oázou, to když jsem se uřvala tak, že jsem odpadla a usnula. Všichni kolem chodili po špičkách, aby ten klid trval co nejdéle. Jindy jsem dokázala úsměvem přimět brášku k zakázané činnosti. Byl odjakživa chytrý, a tak z mého pohledu a brblání pochopil, že chci, ba přímo poroučím, aby se ta kačenka, kterou mám přímo nad nosem, začala točit. Měl zakázáno lozit na moji postýlku, já jej k tomu však přiměla, a když pak se neudržel a spadl na mě, překvapilo mě to tak, že jsem úplně zapomněla ječet. Bráška rychle slezl a v pokoji se rozhostilo zvláštní ticho. Dívali jsme se na sebe a doufali, že naši nic nezjistí. Ale mýlili jsme se oba. Maminčin pověstný výslech skončil bráškovým přiznáním. Bylo mě ho docela líto, ale pomoct jsem mu nemohla, jenom jsem si slíbila, že si to budu pamatovat a jednou mu to vrátím. Jeho tiché doznání "no, spadl jsem na ni, ale ona ani neňukla!" se dlouho dávalo k dobrému při návštěvách. Všichni se chodili dívat, jak vypadá ta malá tyranka, a já se ráda předváděla. Čím jsem byla starší, tím jsem měla rozšířenější repertoár, přepít se tak, že krupička pak končila na koberci, řvaní, když jsem měla opustit vaničku, strkání všeho, co mi přišlo pod ruku, do pusy. Byla jsem zkrátka pěkný prevít.

Děje se něco nedobrého!

16. září 2009 v 8:40 | já |  Moje psaní
Pomalu a jistě ztrácím přehled o dění kolem nás. Člověk si už jaksi zvykl na to, že tam kdesi daleko (myslím v Praze), se dějí věci různé, ale co se tam děje poslední dobou, je přímo děs.
Není den, aby se tam někde neloupilo, nepřepadávalo, nacházejí se mrtví bez příčiny úmrtí. Neposlušná mládež obsazuje a devastuje cizí majetek v mylném domnění, že co je opuštěné, není ničí. Moje milovaná Praha se tak stává rájem pouličních bitek, zlodějů a násilníků. A to se raději nebudu vyjadřovat k tomu, co se děje tam, kde se rozhoduje o našem bytí a nebytí. Chobotnice se svými dlouhými chapadly se pomalu a jistě usazuje na místo, odkud se jí dobře hledí a kde jí nehrozí, že ji někdo ufikne její chapadla. A člověk nevěřícně zírá a nechápe. Nechápe, kdo ji tam vůbec pustil, jak se tam mrcha jedna dostala. Ovzduší kolem ní je nějaké zasmrádlé a modrý inkoust, použije-li jej vůbec, není ke čtení. Ochránci, které má kolem sebe, se nám pošklebují, tu z novinových snímků, jindy zase z televizní obrazovky. Mají farizejské tváře a jejich sliby jsou stejně bezcenné jako oni sami. A chobotnice roste a mohutní, zatímco všechno, co je pod ní, hyne. Čekám na toho rytíře, který první sekne a utne alespoň jedno to chapadlo, které tolik škodí. Nejen Praze, ale nám všem.
(Jsem plná zklamání, tak jsem to musela vyplivnout na papír!)

Maloval bez štaflí

15. září 2009 v 12:04 | já |  Moje psaní
Chodí naší ulicí skoro každý den. Nejdříve uvidíte takového rezavého psíka na vodítku, které je dlouhé alespoň tři metry. Psíkovi to nevadí a skotačí si vesele, hned na jednu stranu chodníku, hned na stranu druhou, někdy se dokonce dostane až do silnice. Na druhém konci vodítka je mužský, dosahující svou výškou skoro rekordu. Vždycky, když jdou spolu naší ulicí, vzpomenu si na jiného vysokého mužského. Bydlel v nedaleké vesnici a měřil víc jak dva metry. Když jsem u něj byla poprvé na návštěvě, bylo mi divné, proč se mi na jeho židli špatně sedí. Připadala jsem si taková nějaká malá proti němu. Stál ve dveřích a hlavu měl sehnutou dopředu. Než šel do důchodu, pracoval jako malíř pokojů. Byl šikovný a lidé si jej často zvali do bytu. Zamalovat pokoj i se stropem bez štaflí bylo pro něj jako nic. Venkovské domky většinou mívají nízké stropy, to aby se ušetřilo na otopu. Proto nepotřeboval štafle. Vyprávěl mi nekonečné příběhy o tom, jak se mu kde malovalo, když se učil. Jeho příběhy byly zábavné a hlavní roli v nich hrála jeho neuvěřitelná výška. Začínal někde na Vysočině a k nám se dostal po vojně. Protože byl velmi společenský a rád si zašel za chlapama do hospody na jedno točené, znalo ho hodně lidí. Od chlapů v hospodě dostal přiléhavou přezdívku - Štaflík! Opravdu, říkali mu tak ještě před tím, než v televizi natočili slavný večerníček - o dvou pejscích - Štaflík a Špagetka. Štaflík se za svou přezdívku nikterak nestyděl a byl to on sám, kdo ji na sebe prozradil. Psa sice neměl. ale jinak tomu zdejšímu velikánovi, jako by z oka vypadl. Musím zapátrat, zda to nejsou náhodou příbuzní!

T.G. Masaryk

14. září 2009 v 7:00 Váže se k dnešnímu datu
Tomáš Garrigue, *7. 3. 1850 (Hodonín) - †14. 9. 1937 (Lány), český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. Zakladatel československého státu a první prezident ČSR.




Po vypuknutí války stál u zrodu domácího odboje, v prosinci 1914 odešel do zahraničí, aby získal vlády dohodových mocností pro národně osvobozenecký program Čechů a Slováků. Spolu s E. Benešem a M. R. Štefánikem stanul v čele československého zahraničního odboje, v letech 1916-1918 byl předsedou Národní rady československé v Paříži. Zasloužil se o vytvoření československých legií v Rusku, ve Francii a v Itálii, v květnu 1917 odjel do Ruska, kde urychlil vznik československého vojska. Podporoval Prozatímní vládu a demokratické složky ruského politického tábora, jako svědek Říjnové revoluce k ní zaujal negativní postoj. V březnu 1918 odjel přes Japonsko do USA, kde navázal jednání s prezidentem Wilsonem. V květnu 1918 koncipoval a spolupodepsal tzv. Pittsburskou dohodu mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi v USA. Dne 18. 10. 1918 se stal předsedou prozatímní československé vlády a jejím jménem vydal téhož dne Deklaraci nezávislosti Československa. 14. 11. 1918 byl v Praze zvolen Revolučním národním shromážděním prvním prezidentem ČSR, 21. 12. 1918 se vrátil do vlasti.


Na výletě

13. září 2009 v 13:00 Fotografie

Na dnešní dopolední procházce, či spíše výletu jsme potkali Eliščina kamaráda. Dlouho se oňufávali a nemohli se rozloučit. Vídají se jenom občas.

Krásné červené autíčko přefrčelo tak rychle, že jsem tak tak stihla zmáčknout spoušť.




Staré noviny

12. září 2009 v 18:08 | ja |  Moje psaní
Všechny úklidy na půdách, ve sklepích, u babiček či tet a strýčků, mají jedno společné. Člověk je nerad dělá, ale ve skrytu duše se těší, že objeví poklad. To máme už od dětství tak nějak v povaze. A proč ne, skoro v každé pohádce se o pokladech mluví. Za úplňku se vyskytují na lesních pasekách. Ve starých studnách, do nichž hrdinové spadnou.
V jeskyních, kam jsou vysláni zlou macechou, nepřejícím sourozencem apod.
Co na tom, že jsme na této půdě byli už stokrát, že skříň po babičce máme prohlédnutou snad tisíckrát a knihy v knihovničce prolistované tam i nazpátek. Přesto se nikdy nevzdáme a věříme, že něco najdeme. A ono to tak opravdu bývá. Na skříni, která stojí u babičky na chodbě věky a kde odjakživa mívala naskládaná jablíčka, která tak neodolatelně voněla, najednou objevíte staré noviny z roku, kdy jste byli na houbách. Kdysi dávno je tam pečlivá ruka dědečkova rozprostřela, aby se nepoškodila skříň. Vy dnes stojíte a čtete, že ....

Prohlížíte si staré zprávy, reklamy a inzeráty a zjišťujete, že lidé mají pořád stejné zájmy, stejná trápení a radosti.


Je zajímavé probírat se starým tiskem, leccos si člověk připomene, něco nového se dozví, nad starými snímky se usměje.
Tak jsem dneska strávila odpoledne prohlížením starých novin a kalendářů. Ani nevím, po kolikáté jsem se nechala vtáhnout do doby dávno zmizelé. Znovu jsem si představovala, jaké to bylo jít do divadla na V. Buriana, do kina na A. Mandlovou. Snila jsem si při tom a bylo mi moc dobře. A vůbec mi nevadilo, že jsem tentokrát nenašla žádný poklad! Snad příště!

Co dělá ženský hormon

11. září 2009 v 12:02 | došlo emailem |  Anekdoty

Alchymista z Krumlova

10. září 2009 v 15:55 | Andreas Gössling |  Co jsem právě dočetla

Alchymista z Krumlova

Na jaře roku 1607 přichází Don Julius, nemanželský syn císaře Rudolfa II., proti své vůli jako nový hrabě do Českého Krumlova. Před jeho odjezdem se na Pražském hradě stala smrtelná nehoda, kterou prý zavinil - jenže si na nic nepamatuje! Julius, přesvědčený o tom, že se stal obětí spiknutí, je posedlý touhou zdědit otcovu císařskou korunu. Aby dosáhl návratu do Prahy, pouští se do boje s císařem na jediném poli, kde se s ním může měřit, a tím je alchymie.
Bizarní střet magiků a alchymistů, v němž jde o umělé zlato a kreatury z křivulí, boj o moc, bohatství i lásku se brzy rozhoří naplno. I tajemnou lazebnici Markétu, do níž se Julius zamiluje, pohání totiž chorobná ctižádost...
Nádherné čtení, které vás provádí potemnělými zákoutími města i nádherného krumlovského zámku. Přečetla jsem jedním dechem.