close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2009

Na Rybníčkách

24. září 2009 v 8:04 | ja |  Fotografie
Krásná podvečerní procházka s malým Peťou.

Propadlíci a ti druzí

24. září 2009 v 7:16 | já |  Jak šel čas
Že nejsme všichni stejní (myslím po anatomické stránce) jsem poznala dosti záhy. Už v mateřské škole nás paní učitelka poctivě dělila, když se šlo do kadibudky. Nejdřív Pepíček, Milošek, Jirka a Zdenda, pak Eliška, Dana, Jitka a další omašlená stvoření. Nikterak mě nezajímal onen rozdíl, proto ještě na začátku mé školní docházky jsem věděla z domu jenom tolik, že mužští při čůrání stojí. Několikrát jsem to zkoušela také, ale dopadlo to zle. Nikdo mi nic nevysvětloval, platilo maminčino krédo - až bude čas - a já se ani nikterak nenamáhala něco na své nevědomosti měnit.
Ve škole jsme se rovněž dělili na omašlené a neomašlené. Chlapečci si zásadně s holčičkami nesedali a nám to ani nevadilo. Různé hry a tanečky, které jsme o velké přestávce provozovaly, kluky nelákaly. Záchodky byly rozlišeny obrázky, a tak se nedalo splést.
To až v nové škole! Otevřeli ji na můj vkus velmi brzo! Nějak pozapomněli na obrázky na dveře a dali tam nápis . Při jednom úprku ze třídy na ona místa jsem chytila za kliku, vlítla na záchod a v tom se to stalo. V otevřených dveřích kabinky stál chlapeček, s trenýrkami na půl žerdi a pod bříškem se mu jako hádě kroutila malá žížalka. Zůstala jsem stát jako opařená, on rovněž. Pak jej napadlo vytáhnout si rychle kalhoty, zašklebit se na vetřelce a zmizet ve třídě. No, člověk ještě nebyl tolik zdatný čtenář, aby stačil při běhu ještě číst chlapci - děvčata. Pak to dopadlo takhle neslavně. Ještě, že jsme tam byli sami dva.
To poznání mě nijak nepoznamenalo a neohromilo, a tak jsem od onoho dne hleděla na své spolužáky s ještě větším despektem jako dříve. Nejenom, že neměli krásné dlouhé vlasy, nosili neustále stejné kalhoty, nezajímalo je naše dívčí povídání a už vůbec se nezapojovali do hovorů o módě, ale navíc shlukovali se ve třídě v těch zadních lavicích, odkud pak pořádali nájezdy na naše cůpky, tajně pod lavicí ukryté panenky a jiné holčičí tajemství. Když se jim náhodou dostalo do rukou, pohazovali si s ním mezi sebou a schválně tím děvčata zlobili. Nebylo dne aby některá z nás nedostala mokrou houbou mezi oči, nesedla do loužičky na židli schválně nachystané pro tu, která ten den přišla ve světlé sukýnce. Pan učitel sice někdy zakročil, ale oni byli zkušení, a tak svá alotria provozovali tehdy, nebyl-li kantor v dosahu.
V každém ročníku k nám do třídy přidali pár propadlíků, mezi nimi vynikal jeden, který byl pro celou třídu postrachem. Byl o dvě hlavy vyšší a o čtyři roky starší, čímž se děvčatům stával nebezpečný a pro kluky byl nedostižným vzorem. Jeho výška a přeskakující hlas, byl něčím zcela novým a jeho chování také. Zmizel ze třídy tak náhle, jako se v ní objevil.
Jak šel čas, stávala se děvčata po všech stránkách zkušenější a zralejší. Klučičí útoky jsme odrážely společně a po pár prohraných bitkách si kluci dali pozor. Odneslo to tehdy útočící mužstvo spoustou nepříjemných kousanců, červenými fleky od pravítek a párem vytržených vlasů. Brzy po této Bílé hoře se kluci stáhli a nastalo období tzv. neviditelnosti. Byly jsme prohlášeny za rohatá stvoření a nikdo si nás po určitou dobu nevšímal.
Ale to víte, mužští, nevydrželi to dlouho a začali přilézat, tu opsat domácí úkol, tam zapůjčit si tu nebo onu doma zapomenutou pomůcku. Pomalu jsme se dostávali na úroveň rovnocenných partnerů a v posledních dvou ročnících základky nastalo období červenání se, letmých dotyků a pohledů. Klukům začly rašit fousy, hrubl hlas a děvčata se stále více podobala ženám. Bylo krásné pozorovat počínající souznění duší.
Potkalo nás to všechny, každý jsme tímto obdobím proplouvali pomalu a složitě. Když jsme se poslední den naší společné docházky do vzdělávacího institutu loučili, byli jsme přesvědčeni, že rozdíl mezi mužem a ženou už dobře známe, a tudíž jsme připraveni na další život.
Jak jsme se mýlili, jsme už brzy měli poznat na vlastní kůži!

Exekuce – noční můra poctivých lidí?

23. září 2009 v 8:27 | pavelkolar.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Nedělám dluhy, nikomu nic nedlužím, přesto se někdy hrůzou děsím okamžiku, kdy mi na dveře zaklepe nevítaná návštěva - exekutor. "Ale nesmysl," říkáte si, to se přece nemůže stát. No já o tom tak přesvědčen nejsem. Posuďte sami.

Dopis

23. září 2009 v 7:07 Anekdoty

Milý Petře !
S radostí Ti oznamuji, že se narodil plod naší lásky malý Petřík. Bohužel, z
důvodu nedostatku mateřského mléka jsem musela najmout kojnou. Má kubánský
původ, takže od jejího mléka kůže našeho děťátka úplně zčernala. Za toto
teda já vůbec nemůžu... Tvoje milující Anička.

Drahá maminko !
Před chvílí se mi dostal do rukou dopis od Aničky, ve kterém mě oznamuje že
se nám narodil synáček. Jelikož nemá dostatek mateřského mléka, je odkázaná
na pomoc kojné, která je "barevná" a od jejího mléka se téměř na černo
zabarvila i kůžička Tvého vnoučka, za co teda moje drahá Anička vůbec
nemůže.
Doufám, že se těšíš spolu s námi?... Objímá Tě Tvůj syn Petr.

Můj drahý synu !
Při Tvém narození jsem dopadla přesně tak jak Tvoje Anička. Ztratila jsem
mléko, proto jsem Tě krmila kravským mlékem. Zřejmě proto se z Tebe stal
takový vůl... Zato tedy já vůbec nemůžu...
Líbá tě Tvoje maminka.

Váhy

22. září 2009 v 8:36 Víte, že?

Hostýn IV.

22. září 2009 v 8:11 | Podle dostupných materiálů zpracovala Olga Kozlová |  Něco z historie
Nová územní studie zpracovaná v říjnu 2008 řeší problematiku poutního místa v rozsahu regulačního plánu. Navrhuje mimo jiné 2 varianty prodejních stánků - asanaci stánků a jejich novou realizaci na původním místě, asanaci stánků a jejich přemístění do svahu nad točnou autobusů a novou komunikaci od točny autobusů po vrstevnicích k poutnímu domu č. 3. Projekt na tuto silnici byl schválen už v roce 1949, ale realizace se z finančních důvodů neuskutečnila.
Varianta 1/ Hygienicky, zdravotnicky a technicky nevyhovující objekty současných prodejních stánků budou odstraněny a na jejich místě budou postaveny nové, o stejném půdorysu i výšce hřebene střechy, dřevěné, odpovídající obecně technickým parametrům a příslušným zvláštním předpisům a normám. Stavební čára bude totožná se stávající stopou, vedena v půdoryse průčelí stánků. Budou přízemní, nepodsklepené, bez podkroví. Zástavba novými stánky kopíruje stavební čáru i parcelaci. Je řadová, zalomená ve své střední části v tupém úhlu oběma směry od osy schodiště. Vytváří tak Jurkovičem uvažovanou ideu vázy, kde kyticí je kostel P. Marie. Tvar jednotlivých objektů bude samostatně navržen na obdélníkový půdorys, se šikmou nebo pultovou střechou, materiál - dřevo ve stylu vycházející z místní tradice a Jurkovičem preferované "venkovské secesi". Toto řešení zůstane v historicky zažité podobě, kdy stánky dotvářely charakter území v komerčním a lidovém koloritu 19. a 20. století. Nové řešení posune jejich pojetí do 21. století. Dojde k odstranění hygienicky problematického provozování stánků, nápravě technického stavu a dodržení platných norem. Podmínkou je vysoká, hygienická a technická úroveň provozu stánků, s bezbariérovým přístupem a splněním všech požadavků. Umístěním stánků na původní místo by ale nebylo dosaženo původního návrhu Jurkoviče, rozdělení území na zónu komerční a sakrální, s dělící osou centrálního schodiště.
Varianta 2/ Nové umístění stánků - pod poutním domem 1 a 2, nad točnou autobusů ve svahu, po vrstevnicích. Budou umístěny na pevný základ s podezdívkou z lomového kamene, přízemní, bez podsklepení, bez podkroví. Každý stánek bude mít vlastní obvodový plášť, základy budou společné. Půdorysné rozměry dle stávajících stánků, max. počet 20, s možnými prolukami pro umístění posezení nebo zahrádky s občerstvením. Obdélníkový půdorys 4x6m se sedlovou střechou, ve stylu místní tradice "pasekářské zástavby". Stánky budou ve 3 řadách, 1. řada umístěna pod regulační čarou WC, s průčelím orientovaným k bazilice. Plocha před nimi bude zpevněná, bude sloužit k posezení a občerstvení poutníků. Další 2 řady budou průčelím k sobě a vytvoří uliční prostor propojený i s centrálním schodištěm.
Odstraněním stávajících krámků dojde k uvolnění pohledu na baziliku přes monumentální schodiště. Rozšíří se úhel perspektivy pohledu, který nebude rozptylován souběžnou komerční nabídkou suvenýrů a občerstvení. V místech po asanovaných stáncích dojde k zatravnění a výsadbě nízké zeleně, středně vzrostlých stromů zformovaných do aleje doprovázející centrální schodiště. Mezi nové stánky, které budou řazeny vedle sebe po vrstevnicích, mohou být proluky pro zahrádku se stolem a lavicemi.
Radikálním, ale potřebným řešením je odstranění stávajících prodejních stánků podél schodiště. Důvodem je zdravotně hygienický stav, požárně technická úroveň a dlouhodobě nedořešený majetkoprávní vztah mezi pozemkem a jednotlivými stavbami. Konečně by se splnily požadavky navržené už Jurkovičem z počátku 20. století. Jižní - komerční zóna, navazující na konečnou zastávku autobusové linky, je reprezentována především obchody,ubytováním, restauračním zařízením a hospodářsko-technickým zázemím. Severní - sakrální zóna je ukončena rozhlednou a větrnou elektrárnou. Je typická svými 2 křížovými cestami a horským hřbitovem. Toto území je lemováno umělým valem z doby keltského osídlení. Stezka Světla, vedená od sochy Božského Srdce Páně k rozcestí na klasicistní křížové cestě, vychází z původního Jurkovičova návrhu. Bude přístupná i hůře pohyblivým lidem a technicky zkultivuje současný stav - lesní pěšinu.
Toto je zatím ještě neschválená studie urbanisty Ing. Jana Slaniny.
Věříme, že se ještě i my dočkáme konečného vyřešení tohoto více než stoletého problému prodejních stánků ke spokojenosti poutníků, MSH i prodejců. Za dlouhou dobu své existence už zapadly do koloritu Svatého Hostýna, mnozí poutníci si jejich zrušení nedovedou představit, jiným, kteří putují především za duchovní posilou, je lhostejné, kde stánky budou. Proto bude velice těžké správně rozhodnout. Dnešní havarijní stav však vyžaduje urychlené řešení.
Podle dostupných materiálů zpracovala Olga Kozlová

Protivný králičák!

21. září 2009 v 8:25 | ja |  Jak šel čas
Ačkoliv mám od narození dvě nohy, ne vždycky jsem je používala k chození. Zpočátku jsem se plazila po zemi jako žížalka. Šlo to velmi jednoduše, neboť moje váha byla jenom nepatrná. Lozit po čtyřech už bylo pohodlnější a rychlejší. Drandila jsem si to po našem bytě a všude kam se dalo, jsem se nasoukala. Nejraději jsem měla temné a velmi málo prostorné kouty. To se pak strhla mela, když jsem nemohla zařadit zpátečku!
V okamžiku, kdy naši zjistili, že mě nohy udrží, dostala jsem první boty. Inu boty, byla to spíš jenom taková napodobenina, v níž se moc dobře nožka necítila. Nebyly pevné, a tak se noha vyvracela do stran a člověk měl co dělat, aby se na vratkých chodidlech udržel. Samozřejmě, že jsem nesčetněkrát havarovala, ale vždycky jsem se dobře dívala, kam padám. Jiné to bylo od okamžiku, kdy jsem začala používat různá popojíždědla. Někdy to byla malá židlička, s níž jsem se posouvala po kuchyni. Nebylo to nic moc, ale přece jenom byl člověk u něčeho pevného. Toto období netrvalo dlouho a moje nožky byly natolik vycvičené, že jsem se pustila sama po schodišti dolů a pak na dvůr. Tam bylo zajímavých věcí, včetně psa a koček. Ty potvory jedny ale nikdy nepočkaly a zdrhly někam do kůlny, to pak byl celodenní výlet, než jsem ke kůlně dorazila. Posměšně se na mě dívaly od dvířek a jako by mě lákaly za sebou, hřály se na sluníčku bez obav, že bych je někdy dostihla.
Než jsem si stačila pořádně prohlédnout celý dvorek a zahradu, přestěhovali jsme se do malého domečku na druhém konci města. Byla tam velká a světlá kychyně a dva pokoje, chodba s dlažbou, která i v nejparnější léto byla studená. Na malinkém dvorečku byla kůlna a vrátka do zahrady.
Odsud jsme podnikali své kratší či delší výlety, zprvu po svých, později na kolobrndě. Za domem končilo město lány polí a zahradami. Volně pobíhající děti a psi zde měli pravé eldorádo. Denní docházka do mateřské školky vedla celou naší ulicí, pak takovou uzounkou uličkou mezi zahradami, přes mostek a byli jste tam. Most byl jednoznačně nejnebezpečnějším místem, alespoň pro moji maminku. "Nenakláněj se dolů, ne aby tě napadlo šplhat po zábradlí" apod. Dokud mě doprovázela, bylo všechno jasné. Spořádaná holčička s mašlí ve vlasech cupitala řádně vedle ní. Ale po obědě, kdy jsem byla soudružkou učitelkou propuštěna domů, otevíral se mi svět netušených možností. Samozřejmě, že jsem na mostě schválně šla hned vedle zábradlí a tu a tam stoupla na jednotlivé šprušle. V hrsti nasbírané kamínky byly připraveny jenom skočit do vody. Panečku, jak to žbluňklo a pak se udělalo krásné kolo, pomalu plující po hladině. Na rybníku, k němuž jsem měla zakázané chodit, se koupaly husy a kačeny a já samozřejmě nikdy neodolala. Přikradla jsem se opatrně ke břehu a snažila se nalákat jednu nebo druhou kačenu ke břehu. Tajně jsem doufala, že přijde a já si ji pohladím. Zabraná do dobrodružství jsem ani nezpozorovala, že uličkou se blíží maminka, která mi šla naproti. To se ví, že bez lepance se to neobešlo, ale já věděla, že zítra sem půjdu stejně znovu. Tak holky, ne aby jste mi utekly!
V zimě se na potoce i rybníce dovádělo docela veřejně. Čím delší klouzačku děti udělaly, tím později jsem došla domů. Kolena i sedýnku oleštěnou od ledu, rukavice mokré, na tvářích mrazem vytvořený ruměnec. To jsem se zase na chvíli vrátila do období lezce, který používá všechny čtyři k pohybu vpřed. Přes uleštěný led jsem pozorovala úžasný podvodní svět. Když jsem pak konečně dorazila domů a maminka mě v chodbě pomáhala z kožíšku (br, ten jsem neměla ráda, byl to pravý králičák a byl hrozně těžký), slyšela jsem jak ze mě na dlažbu opadává zmrzlý sníh a kousky ledu. Kázání, které bylo každodenní, jsem už nevnímala, jen jsem automaticky kývala hlavou, že jako ano, budu už rozumná a na led nepůjdu. To se ví, že jsem tam zítra byla opět, no kdo by odolal takové krásné a dlouhé klouzandě!
Nohy jako prostředek pohybu se dají používat i jinak. Na cestičce vedoucí do parku bývalo docela dost písku. Panák byl namalován blízko cesty domů, tak i tam jsem občas zabrousila. Poskakovala jsem po jedné i druhé noze, snožmo i pozpátku. Vůbec nevadilo, že se mi bílé punčocháčky mění na něco popelavě šedého, a když jsem ještě upadla, tak se na kolena a dlaně otiskl chodník. Snažila jsem se sice punčocháčky oprášit, ale když máte ruce vlhké a od písku, je to velmi obtížné, ba skoro nemožné. Vracívala jsem se tedy ze školky jako umouněné strašidlo. A když se naskytla příležitost s nějakým uličníkem si hrát na schovávanou, mohla jsem si být téměř na sto procent jista, že to odnese sukýnka nějakým šrámem. Zvláště když se chcete schovat mezi keře zimostrázu nebo do roury jenom tak ležící
u cesty. Mezi mé nejoblíbenější zábavy patřilo sběratelství. To jsem pak doma vytřásla z kapes šišky, papírky od bonbonů i s mravenci, uschlou pampelišku a kousky třpytícího se staniolu. Kamínky jsem stačila naházet do vody a drobky od svačinky chutnaly kačenám.
Nejednou jsem si domů donesla i střevlíka či malého skokánka.
Jsem milovník přírody a sběratelská vášeň mě neopustila dodnes.

Jak uskladnit zeleninu

21. září 2009 v 8:00 | převzato ze Stránek pro ženy |  Víte, že?
Uskladnění jablek
Sklizená jablka pečlivě přebereme. Z těch "načatých" a natlučených děláme rovnou štrúdl. Zdravá jablka bez omývání vložíme do igelitových pytlů - klidně po osmi kilech. Zavážeme je a naskládáme na betonovou podlahu ve sklepě (v zimě je tam pořád teplota nad nulou). Každý měsíc zkontrolujeme, případně nahnilé vyhodíme a pytel opět zavážeme. Ovoce se samo vlhčí a nevysychá. Vydrží tak až do příští sklizně.

Uskladnění brambor

Vyplatí se vykopané brambory hned na zahradě omýt ve vodě - třeba postříkat hadicí. Do vzdušných lísek poskládáme suché a jen zdravé plody. Kdo si chce jejich trvanlivost pojistit, může je ještě namáčet (10 minut) v roztoku hypermanganu. Tím vyloučí všechny škůdce.

Mrkev a pórek

U kořenové zeleniny nastává ten problém, že i v lednici po nějaké době krabatí, vysychá, zavadá. Stojí za to vyzkoušet její uskladnění v lahvích. Mrkvičku každou zvlášť pečlivě vyčistíme kartáčkem, namáčíme 15 minut v roztoku hypermanganu (špetička do lavoru), necháme na volném prostoru oschnout, a teprve pak ji volně naskládáme do sklenic. Otevřené sklenice necháme stát ve sklepě a podle potřeby vytahujeme.
Pórek má tu vlastnost, že roste i ve váze. Když potřebujeme, aby dlouho vydržel, dáme ho do zavařovací sklenice s vodou - jako do vázy. Voda ale smí omývat jen kořínky. Ponořená cibule by zahnívala. Vodu šetrně doplňujeme, jak vysychá, a pórkovou zeleň si odřezáváme

Sušené švestky
Když se rok vydařil a švestky už máme zkapalněné, zavařené, vychutnané v koláčích a povidla navařená, je čas myslet na zimu. Zkusme masité, už ne tak krásné plody švestek, usušit. Plody rozložíme v jedné vrstvě na plechu (nejlépe na pečicí papír) a v předehřáté troubě sušíme při 55 stupních. Jinak popraskají. Celé sušení trvá asi osm hodin, přičemž můžeme plech občas vyndat a švestky nechat vychladnout. Pokud si chceme opravdu "zařádit", můžeme opatrně vyjmout pecky a nahradit je mandlí nebo ořechovým jádrem. Usušené švestky necháme ještě pár dní dýchat ve volném prostoru a pak je uskladníme ve sklenici.

Urodil se česnek

Všestranně zdravá a aromatická pochutina z vlastního záhonu nám může pomáhat celý rok. Uchovávat ho můžeme třeba v mrazničce - oloupané stroužky v nádobce s víkem, kde si vždy jen odebereme potřebné množství a ještě zmrzlé prolisujeme do pokrmu.
Tip: Zkuste česnekovou pastu, česnek v oleji či v soli! Na pastu prolisujeme půl kila oloupaných stroužků česneku, promícháme s 200 g soli a 100 g oleje. Necháme přejít varem a ještě horké plníme do malých skleniček. Pak jednoduše přidáváme do pokrmů lžičkou.
Česnek v oleji. Očištěné, oloupané stroužky česneku prostě zalijeme olejem a zavíčkujeme v malých (přesnídávkových) skleničkách. Až je vypotřebujeme, olej nevyléváme! Je výborný pod maso, do salátů…
Česnek v soli. Vydrží také po celý rok (prý i dva roky). Stačí očištěné stroužky promíchat se solí a zavíčkovat ve skleničkách.

Ženská je ženská

20. září 2009 v 10:36 | já |  Jak šel čas
Že jsem ženská, poznali naši velmi brzy. Mysleli si, že mě ošidí a začali mě strojit do oblečení, které maminka měla po bráškovi. Já to tušila a při každém oblékání jsem řvala, jako by mě na nože brali. No řekněte, vám by se líbilo, kdybyste měli nosit klučičí košilky a svetříky? Tak jsem se snažila všechno to nechutné prádlo zničit. Pokaždé, když mě už nastrojenou vystrčila maminka i s kočárem před dům a já měla čekat na dobrodince, který se mě rozhodl vozit, provedla jsem už promyšlené ničení. Nelíbil se mi kabátek, tak jsem na sebe vypustila obsah žaludku. V duchu jsem se těšila, že maminka kabátek ihned vyhodí, ale mýlila jsem se. Oprala ho a příště mě ho dala znovu. Tak jsem se jim vždycky pomstila.
S přibývajícím rozumem jsem takové věci prováděla skrytě. Jakmile jsem se naučila chodit a jen se mi do rukou dostaly například nůžky, bylo jasné, že to odnese oblečení. Dostala jsem pár facek, ale moje ženské cítění to neodradilo. Příště jsem použila koš na odpadky, nebo některou z dostupných skříněk. Tak se stávalo, že maminka nacházela různé cucky a ostříhané kousky po celém bytě. No co, měli doma ženskou, tak si jí měli víc hledět.
Plátěné střevíčky , krásné barevné se zapínáním na druk jsem si musela vydupat. To bylo tak! Jednoho dne jsem si ze školky jedny takové krásné střevíčky přinesla v brašničce na svačinu. Co na tom, že druhá ženská šla domů bosa! Já měla to, co jsem chtěla. Jak to naši vyřešili, už nevím, ale já pak takové střevíčky dostala.
Chodit do školy v klučičích kalhotách s puntem napředu byl pro mě nejhorší zážitek. Do školy jsem to měla jenom pár kroků a z naší kuchyně bylo vidět až ke školnímu vchodu. Nikde nebyla možnost se kalhot zbavit. Párkrát jsem to ve škole přežila, ale pošklebky spolužáků, zvláště některých, mě donutily jednat. Byla jsem hádě, které bylo vidět i za hráběmi, proto i šatečky, zástěrky a sukýnky nebyly větší než kapesník. Daly se lehce strčit do kapsy aktovky a před vstupem do třídy je lehce vyměnit za neforemné klučičí manšestráky. Tento fígl mi vycházel do té doby, než jsem musela jít s třídou na nějaké filmové představení. Samozřejmě opět kolem našeho domečku a okna, v němž se objevila hlava mé rodičky. Na vlastní oči viděla, že jdu v kabátku a zimních botách, jenom v punčocháčkách. To bylo pak doma vyptávání a opět přilétly jako vlaštovičky pohlavky. Nikdo nechtěl ani slyšet o ženské módě a potupě, kterou jsem denně podstupovala. Nastaly dny perzekuce a cenzury. Ale na ženskou si přece nikdo nepřijde. Podařilo se mi přemluvit brášku, aby mně vzal do školy pytlík na papuče, v němž byla sukénka šikovně schována. Netuše, že pronáší zakázané, odcházeli jsme spolu ráno do školy. No a pro příště už sukénka byla ukrytá v pytlíku v šatně a pak nebyl problém se převléct.
Inu na nás ženský nikdo nemá!!!

Výročí mé školy

19. září 2009 v 15:40 | já |  Moje psaní
Naše škola slaví 50 let od svého otevření. Je to už půl století, co se poprvé otevřely její krásně veliké, prosklené dveře.
Na volném prostranství za naší zahradou se jednoho dne začala objevovat auta odvážející hlínu. Já byla hodně malá na to, abych se sama odvážila ke staveništi. Ostatně nic mě tam nelákalo. Kolem domu projíždělo jedno auto za druhým a krásná zelená louka, na níž jsme si hrávali, byla změněna na cestu.
Moje první třída utekla jako voda, přišly prázdniny roku 1959. Spolu s vysvědčením jsme se dozvěděli od paní učitelky, že se už nesetkáme ve stejné budově, ale budeme prvními žáky v krásné nové škole. V průběhu prázdnin upravili silnici ke škole, udělali chodníky a před školou malé parkoviště. Pomalu se blížilo září a naši spolu s ostatními rodiči chodili po zaměstnání a večer uklízet, aby se mohla škola otevřít. Nepamatuji si den, kdy byla předána, ale pamatuji si ten krásně svíravý pocit v žaludku, když jsem poprvé vstupovala do třídy v nové škole. Shledala jsem se tam s dětmi, které jsem všechny znala z první třídy, což bylo dobré. Šatny v suterénu, velké a světlé chodby, nádherné vstupní schodiště se sochou pionýrky, nové lavice a obrovská okna ve třídách. Všechno zářilo novotou a my se cítili náramně slavnostně. Zpočátku jsme si toho, že chodíme do nové školy, považovali, s přibývajícími dny se všechno změnilo ve zvyk.
Naši učitelé nás neustále přesvědčovali o tom, že naše škola je tím, že je nová, výjimečná, a proto i naše výsledky musejí být takové.
Padesát let už tedy stojí hrdě napříč ulice, a v jejích zdech zní dětský křik. Padesát let se svými velkými okny dívá do ulice a vítá rok co rok nové žáčky. Ty zdi, které toho tolik viděly, kdyby tak mohly vyprávět !!! Den otevřených dveří a setkání minulých žáků a učitelů, který dneska probíhá, je příležitostí opět se na chvíli vrátit do let minulých, vytáhnout zasuté vzpomínky a podívat se, jak moje škola vypadá dneska.


Ach ty vzpomínky!!