Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2009

Vědecky na dárky

30. září 2009 v 9:22 | já |  Moje psaní
Opět se nezadržitelně blíží doba, z níž mám každoročně ujímání daleko dopředu. Období zběsilého běhání po obchodech, dlouhodobé nespavosti a žaludečních potíží. Ty mívám vždycky, když číslo v kalendáři hlásí týden začínající čtyřkou. Budím se zpocená a nevyspaná, přes den se mnou nebývá řeč. Většinu času strávím na stránkách internetových obchodů a propadám panice, když nemůžu najít potřebné. Ano, blíží se Vánoce a s nimi nezbytné obdarovávání blízkých!
Nejenom, že ráda dárky dostávám, proč to nepřiznat, ale rovněž ráda je rozdávám. Ale.... ono známé ale, na mě civí z každého obchodu.
Jako každý rok se trápím tím, co a komu! Pryč jsou ty doby, kdy chlapci jásali nad každou figurkou Igráčka, kterou ve své skrýši neměli, nad autíčkem jenom proto, že Franta Opršálek takové ještě nemá, nadšením hýkali nad sáčkem céček, která jim sehnala babička. Nejen, že už si tolik nehrají, ale každý má navíc i partnerku a nějaké to dítko, takže obdarovávání se stává dramatičtější. Např. vymyslila jsem jednu rodinku obdarovat sadou ručníků a ukázalo se, že je nemají kam uložit, majíce malý byt. Zakoupila jsem nádherné hodinky, mladá je nenosí, neboť hodinky nenosí vůbec. Peněženka, která se mi zdála býti vhodná pro staršího ze synů se minula účinkem, jelikož právě dostal jinou od své polovičky. To pak máte těžké! Když jsem na návštěvě u některého z nich, mé oči bloudí po bytě a hledají prázdné místo, které by se dalo eventuálním dárkem vyplnit. Chodím po bytě oči vykulené a uši jako ostříž, že třeba něco zaslechnu, co mi poslouží jako vodítko. Tak mi při tom věčném pídění se po odpovědi na otázku, co na Vánoce, konečně došlo, že na to musím jít jinak. Trošku víc vědecky.
Vzala jsem si papírek a tužku a začala si bodově sepisovat, co která rodinka potřebuje. Starší by potřeboval auto, to jsem škrtla, neboť nejsem Rockefeller, ze stejných důvodů jsem škrtla i větší byt. Škrtala jsem a škrtala, až jsem s hrůzou zjistila, že ze všech bodů, které jsem si předem připravila, zůstaly pouze dva - toaletní potřeby a bomboniéra. Tak a je to, jsem zase tam, kde jsem byla na začátku. Asi to opět vyřeším jako vloni! Zeptám se každého přímo, co by chtěl, a je to! Je mi to všechno zapotřebí, alespoň se trochu vyspím.
À propo, potřebovala bych nové pouzdro na brýle!

Mrkvová buchta ze Švédska

30. září 2009 v 8:55 Něco dobrého na zub
Buchta:
3 vejce
2 dcl cukru
1,5 dcl oleje či tekutého margarinu
2 dcl mléka
2 lžičky skořice
2 lžičky prášku do pečiva
3 dcl hladké mouky
5 dcl strouhané mrkve

Krém:
200 g sýra Philadelphia, (Lučina)
200 g neslaného másla
2 dcl moučkového cukru
2 lžičky vanilkového cukru

Vejce vyšleháme s cukrem a olejem a na závěr s mlékem. Sypké přísady smísíme se strouhanou mrkví. Nakonec vše zamícháme a vylejeme na papírem vyložený plech či do vysypané formy.
Pečeme na 165°C 30 -40 min.

Ze všech přísad umícháme krém a potřeme jim vychladlou buchtu. Ozdobíme hoblinkami z mrkve či citronové kůry.


S podzimem přijde invaze pavouků, varují vědci

29. září 2009 v 13:03 | Novinky cz. |  Víte, že?
Britští zoologové vydali varování, aby se lidé na počátku podzimu připravili ve svých domech na invazi pavouků, sekáčů a členovců. Suché a teplé léto bez velkého ochlazení totiž přispělo k jejich přemnožení. Navíc blížící se zima požene tyto tvorečky do lidských příbytků.
Lidé začnou vidět spousty podivných pavouků ve svých domovech a zahradách," varoval šéf společnosti Wildlife charity Matt Shardlow. A více pavouků bude teď k vidění také kvůli faktu, že se většina druhů chystá na páření a samci nahánějí samice.
"Minulý podzim byl velmi mírný a nechladný, což by mělo být velmi dobré pro larvy tiplic, které jsou velmi citlivé na vysychání. Dlouho nebyl pro tiplice dobrý rok, takže doufáme, že letos tomu tak bude," tvrdí Shardlow o velkém dvoukřídlém hmyzu, jemuž lidé často říkají velký komár, ale který na rozdíl od malých příbuzných krev nesaje a je člověku neškodný.
Tak se musíme připravit na tyto tvorečky, jak nejlépe to jde.
Pavouci pro lov používají pasti zhotovené z vláken, které produkují jejich snovací bradavky. Většinou se jedná o kruhové sítě tkané spirálovým způsobem, které vytváří např. křižák obecný. Kořist se chytá do lepkavého středu, zatímco ostatní části jsou utkané ze suššího materiálu. Pavouk pak na svou kořist číhá buď ve středu pavučiny, nebo na konci tzv. signálního vlákna.

křižák obecný
Pavouci (Arachneae) jsou řád bezobratlých živočichů ze třídy pavoukovců. Skupina zahrnuje asi 40 000 druhů, z toho v ČR žije asi 800 druhů.


Slečna Lenóra

29. září 2009 v 8:19 | já |  Moje psaní
Sedím a jenom tak hledím do zdi. Přede mnou je spousta práce, ale já sedím! Nechce se mi ani se pohnout. Před očima mi pochodují jedna za druhou vzpomínky. Jako by se všechno proti člověku spiklo, počasí za oknem našeptává - "človíčku zůstaň doma!", datum v kalendáři je vysoké a nepříjemně se blíží ke konci roku. Rozhlasový přijímač mě uspává sentimentální melodií a Elis se dneska ještě nevyhrabala z pelíšku. Je hodně šero a musím svítit. Zkrátka dnes to vidím na pořádnou Lenóru! Došly mi léky, u doktora mi neberou telefon a z nosu mi pomaloučku stéká kapička. Ještě, že jsme včera s polovičkou navařili trošku víc, dneska to mám, jako když najdeš. Sedím u PC a nic mě nenapadá. Proto alespoň těchto pár řádků, aby moji věrní návštěvníci a kamarádi věděli, že na ně myslím a ještě jsem to docela nezabalila. Během dne se určitě dostanu do provozní teploty a něco ještě dosmolím, ale zatím jenom tenhle blábol.


Na dobré ráno

29. září 2009 v 8:05 Anekdoty
Včera večer jsme s mojí ženou vedli trochu hlubší rozhovor o různých
životních situacích.

Přišla řeč na eutanázii.

K tomuto citlivému tématu o volbě mezi životem a smrtí jsem poznamenal :

- Nechci, abys mě nechala žít v takovém stavu, kdy bych byl závislý na
přístrojích a živený tekutou stravou z nějaké flašky. Kdybys mě někdy takhle viděla, vypni ty mašiny, co mě drží naživu.

- Ona vstala, vypla televizi, počítač i ledničku a vylila mi pivo do
záchodu.



.. No není blbá !??




Neděle

27. září 2009 v 19:35 | ja |  Fotografie
Nádherný den nás dneska vytáhl na výlet. V lese bylo překrásně, našli jsme i nějaký ten hříbek. Elis se pořádně protáhla a teď spí. Tak jenom pár fotek.


Kde je babička

26. září 2009 v 18:06 | já |  Jak šel čas
Poslední hrouda hlíny dopadla na rakev a hudba spustila "Zasviť mně, ty slunko zlaté...." Byl konec, cítila jsem, že je to tak, ale pořád jsem myslela na to, jak ta babička tam v tom hrobečku teď spí. A co, když se probudí a bude chtít ven, vůbec mi to nešlo na rozum. Všichni dospělí kolem byli nějací ustaraní a divně ztichlí, proto jsem se neodvážila rušit jejich šepot a tichý hovor. Tlačila mě bota a začalo se mi chtít na malou. Bráška klidně stál a tvářil se, jako že tomu všemu rozumí. Já teda ne. Včera jsme byli u babičky a ona tam nebyla, všichni chodili z jednoho pokoje do druhého a pořád něco přenášeli, uklízeli a přerovnávali. Utřela jsem si hřbetem ruky nos a zatahala tatínka za ruku, aby věděl, že tam ještě stojím. Otočil se na mě a špitl "ještě chvíli počkej, ještě se s babičkou rozloučím a půjdeme, víš!" Tak jsem tam stála a dívala se kolem sebe, jak lidé jeden po druhém přicházejí, v rukou kapesník (asi mají rýmu, pomyslela jsem si) a podávají mamince a tatínkovi ruku. Někteří jsou oblečení do černého, jiní ne. Připadlo mi to hrozně legrační a zasmála jsem se. Jenom tak trošičku, protože ten divný pán, který v podivných šatech něco povídal, se na mě podíval. Tak to je teda ten pohřeb! Holky si o něm jednou povídaly ve školce a já jej dneska viděla na vlastní oči. Docela se mi líbil, obzvlášť ten nádherný vůz ozdobený zlatými andělíčky, barevnými kytkami a věnci. Dva černí valaši s chocholkami na hlavách a jejich pokyvování hlavou do rytmu, klapot podkov na dláždění a pomalá chůze lidí za ním, dávali celému tomu dění zvláštní atmosféru. Za vozem kráčeli příbuzní s hlavami skloněnými zármutkem a já nestačila jejich chůzi. Srovnala jsem krok a chvíli se jej snažila držet. Nešlo to, moje malé nožky na to nestačily. Připadala jsem si jako vrabčák, poskakující po silnici.
Muzikanti, kteří právě přestali hrát, se odšourali a my pořád nic. Stáli jsme a stáli. Začala jsem netrpělivě kopat do kamínků, poskakovat po jedné a pak druhé noze. Bota tlačila, tak jsem si sedla na vedlejší obrubník a vyzula ho. Vyhodila jsem ven kamínek, který se bůhvíjak dostal dovnitř. Bylo po všem, ten pohřeb přece není nic tak strašného, jak jsem si myslela. Teď dojdeme domů, já zaskočím k babičce, určitě pekla ty dobré koláče a já se uvelebím na židličku ke kamnům s plnou pusou té dobroty.
Všechno však bylo jinak, v babiččině pokoji bylo prázdno a i ty hodiny tikaly dneska nějak jinak, smutněji. Byla jsem malá a všechno jsem překonala nějak snadno. Vždyť bylo tolik jiných věcí, které člověka obklopovaly, a já měla ještě jednu babičku, tu nejhodnější osobu na světě.
Moje první setkání s nicotou, kterou znamená smrt blízkého člověka, mělo teprve přijít. Když jsem si konečně uvědomila význam slova nebýt, polilo mě horko a v zádech mě zamrazilo. Tak to už opravdu nikdy....., nikdy nepříjde?
Roky ubíhaly a já chodila na hřbitov dávat na hrob světýlka a kytky. Člověk si ani neuvědomuje, jak lehce a snadno se ztrácejí lidé, které znal. Jednou to byl soused, kterého jsem vídávala neustále jezdit na kole, jednoho dne zůstalo kolo opuštěné u dveří a nikdo si ho nevzal. Pak zmizelo stejně jako jeho majitel. Podruhé šla babička doprovodit na poslední cestu svou kamarádku, kterou jsem znala i já.
Když jsem se jednoho dne vrátila ze školy, našla jsem dědečka nemocného, nemohl mluvit, smát se a hýbat rukou. Odvezli jej do nemocnice a víc se nevrátil. Poprvé jsem pocítila to divné prázdno a bolest u srdíčka, když jsem opouštěla s babičkou a rodiči hřbitov. S nejhodnější babičkou jsem se ani nerozloučila, odešla, když já byla na internátě. Strašně jsem brečela a hrozně mě to bolelo, dlouho. Do třetice odešel můj tatínek. Já věděla, že je na odchodu, trpěl a jeho onemocnění nebylo k vyléčení. Dodnes jsem se s tím nevyrovnala a bolí to pořád.
Je to přirozené a všichni se s tím dříve nebo později setkají.

Vůně posečené trávy

25. září 2009 v 13:29 | Ivanka Devátá |  Co jsem právě dočetla
Krásné a milé fejetonky, kterými nás autorka provází svým dětstvím. Máte pocit, jako byste byli přímo účastníky všech dění, o nichž píše. Chrudimské válečné prázdniny, školní dobrodružství, první lásky, Brno a kamarádky ze školních lavic. Opravdu pěkné čtení, zkuste a uvidíte.

A ještě nepatrný úryvek z knihy.


Čí je to tvář ?

25. září 2009 v 12:33 Moje psaní
Probírám se starými fotografiemi a konstatuji, že na všech hromadných fotografiích ze školy vypadám jako debil! Doslova. Jako nejvyšší holčička ze třídy jsem na základní škole byla nucena stát v poslední řadě mezi chlapečkama. Vlasy ostříhané na krátko a moje výška mě k tomu předurčovaly. Tudíž jsem se nikdy na focení nestrojila do nových šatiček a sukýnek. Proč taky, když je mi vidět jenom hlava. Všichni se tváří jaksi nejistě a nedá se říci, že by to byl úsměv.
Odkládám jednu fotografii za druhou a zdá se mi, že to nejsem já. Maturitní tablo ukazuje módu sedmdesátých let. Vysoko natupírované vlasy, černá halenka s velkým krajkovým límcem, kterou jsme si všechny na focení půjčovaly, dotváří jednolitý obraz. Vypadáme opravdu jedna jako druhá. Nefotím se ráda do dnešního dne. Jednou se mi na fotce nelíbí nos, podruhé mám dvojitou bradu, zavřené oči , nebo fotograf nevybral ten správný okamžik a ůsměv se spíše podobá šklebu. O svatebních fotografiích raději pomlčím, tam by mě už stejně nikdo nepoznal, jedna dokonce vytváří dojem, že jsem byla právě propuštěna z PL. O nic lepší nejsou ani rodinné fotografie. Polovička i oba kluci stojí a tváří se zcela normálně , jenom já se na sebe nemůžu ani podívat. Jakási neznámá tvář se na mě dívá a já pochybuji o tom, že jsem to já. Holt nejsem modelka a podle toho také vypadám. Proto vám sem svou podobenku nedám, to tak, ještě aby jste se mi smáli
,