Louka zelená až srdce směje, sluníčko, přímo učebnicové letní ráno.
Tři děvčata se domlouvají, co se bude dělat. Navrhuji jít na výzvědy! Dole na starých valech stojí osamocená stará budova bývalé turistické "útulny", dnes bychom řekli ubytovny. Patrová zděná budova se choulí pod starými stromy a pomalu zarůstá. Dívá se na svět slepýma oknama, tu a tam s rozbitým sklem. Vstupní dveře jsou zamčené a křížem zatlučené dvěma prkny. Jsme jejími denními hosty. Celou budovu máme několikrát obejítou a na zaprášených sklech jsou zřetelně vidět otisky našich dlaní a zvědavých nosů. Kolik různých her jsme si tady už hrály. Před prázdným domem stojí funkční pumpa, jejíž chladivou vodou se osvěžuje denně spousta poutníků.
Návrh na výpravu se všem líbil. Ještě chvíli se motáme na očích rodičům a pak mizíme.
Už z dálky vidíme, že se kolem důvěrně známé budovy něco děje. Nějaké auto stojí přímo u vchodu a dva muži se snaží oddělat prkna. Sedli jsme si pod strom a sledujeme jejich počínání. Prásk, ozvalo se lesem, když se jedno prkno zlomilo. Trvalo to jenom malou chvilinku a je pryč i to druhé. Klíč zarachotil ve dveřích a ty se otevřely. Kupodivu ani nevrzají, jak by se dalo předpokládat.
Oba muži zmizeli v temné chodbě. Po chvíli se vracejí a odnášejí dovnitř nějaké krabice, různé kufříky a několik zvláštních desek s nožičkama. Přemýšlely jsme nahlas, kdo to asi je a co tam dělají. Napadala nás různá vysvětlení. Od nového majitele až po zloděje. Po nějaké chvíli vetřelci zamykají a mizí i s odjíždějícím autem.
Teď, teď je ta chvíle podívat se dovnitř. Víme o několika oteřených oknech vzadu od lesa. Proto neomylnými kroky míříme zrovna tam. Vsoukat se přízemním okýnkem do budovy pro 10 letou holku není žádný problém. Chodba, do níž jsme se dostaly, nás přijme vroucí náručí. Je tam takové horko a dusno, že se všechny zakuckáme. Zvíříme tak stoletý nános prachu a chvíli není nic vidět. Plížíme se chodbou a chytáme za každou kliku, kterou vidíme. Nic, všechno je zamčeno. Tak, to není slavná výprava, myslíme si a usedáme na zaprášené schodiště, vedoucí do patra. Pak si všimneme otisku velkých bot v prachu schodiště, které vedou oběma směry. Je tedy jasné, že nezvaní návštěvníci před chvílí byli nahoře. Šup a jako lasičky se protáhneme schodištěm a ocitáme se v další, jenom trochu kratší chodbě. Kroky nás neomylně vedou k jednomu pokoji. Je až v rohu , na samém konci chodby. Dveře jsou sice také zamčené, ale mají prosklený horní díl. Sklo je zevnitř zataženo nějakou zaclonkou, která v horním rohu chybí. Dušičky máme zvědavostí napnuté, jako struny na base. Jsem nejvyšší, a když se postavím na špičky, vidím dovnitř. Páni, tam je věcí! Spousta krabic, naskládaných na sebe. Na samém vršku leží - slaměný klobouk! V koutku se na sebe tiskne několik podivných desek, potažených plátnem. Je to celé divné, kdo asi je ten neznámý, kterého jsme před chvílí viděly?
Výprava skončila, jako začala. Nezjistily jsme nic a tak se pomalu vracíme nahoru ke kříži, kde je naše stanoviště. Ještě chvíli se přeme o poslání neznámých návštěvníků. Hlad nás rozežene domů. Odpolední a večerní zábava nás na chvíli odpoutá od našich objevů. Večer se převalujeme na lůžku a celé nedočkavé se těšíme na ráno.
Trvalo ještě několik dnů, než jsme rozluštily záhadu zamčeného pokoje.
Pokoje ve staré nepoužívané ubytovně si na léto pronajal jeden brněnský malíř a ony podivné desky s plátnem měl připravené na malování. Jeho slaměný klobouk jsme to léto mnohokrát sledovaly a pak s bradou na kolenou seděly kolem něj v trávě a dívaly se, jak se pod jeho rukama prázdná plocha plátna mění na barevné obrázky. Obrázky kouzelné krajiny kolem Skalného, Hostýna a na Valaškách. Na několik dnů prázdnin, za ním přijela dcera s vnučkou, tuším, že se jmenovala Líba. Ta se brzy stala členkou naší holčičí party a s ní jsme pak do pustého domu chodívaly volně, hlavním vchodem.
Dnes, díky internetu jsem se po těch letech dozvěděla, kdo onen pan malíř byl. Jméno Pernica jsem si zapamatovala, jeho tvář už nikoliv.
PERNICA Vojtěch - malíř
* 26. 1. 1886 Lovčice u Kyjova
+ 7. 7. 1977 Brno
Byl žákem prof. Hampeysa na VŠUP v Praze. Maloval portréty, dekorační výzdoby, folklor a krajiny. Ve čtyřicátých a padesátých letech žil a maloval v Buchlovicích, v šedesátých letech se přestěhoval na Hostýn a později do Bilavska.
* 26. 1. 1886 Lovčice u Kyjova
+ 7. 7. 1977 Brno
Byl žákem prof. Hampeysa na VŠUP v Praze. Maloval portréty, dekorační výzdoby, folklor a krajiny. Ve čtyřicátých a padesátých letech žil a maloval v Buchlovicích, v šedesátých letech se přestěhoval na Hostýn a později do Bilavska.


Já nejsem moc zdatná pěstitelka ibišků. Kdysi jsem měla plnokvětý červený ibišek a padala poupata aniž by se rozvila. Bojovala jsem s ním a nakonec jsem to vzdala a darovala ho sousedce, která potřebovala větší rostlinu na zaplnění místa v chodbě.Víc v komentáři pod ibiškama.
Obrázky od tohoto malíře připomínají tvorbu Jožky Úprky. :-)