close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Už je to zase tady!

30. srpna 2009 v 10:03 | já |  Moje psaní
Autobus právě projížděl kolem posledních domků města a já seděla hned vedle řidiče a sledovala cestu. Ranní spoj odvezl děti do školy a vracel se do své domovské stanice. Pan řidič měl puštěné rádio, kde zrovna hráli nějakou pěknou melodii. Pootevřeným okýnkem proudil dovnitř příjemný proud vzduchu. V autobuse nás bylo asi pět a všichni jsme se těšili, že budeme za chvíli vystupovat. Vozidlo se pohupovalo na lehce zvlněné silnici a venku se probouzel krásný podzimní den. V zahradách a alejích podél cesty se tu a tam objevoval žebřík opřený o strom. Začínala podzimní sklizeň ovoce. První jablíčka, ryngloty a letní hrušky končily v koších. Letošní úroda byla velice slibná. Na zastávce přisedla paní s košem plným právě natrhaných jablíček. Když se pohodlně usadila na sedadlo za mnou, podala mi přes rameno několik nádherných červených jablek. Najednou něco kolem nás začalo bzučet a lítat, nezbedná vosa si našla cestu z koše a začala nás obtěžovat. Chvíli jsme se jí věnovali, pak se někam ztratila. Ještě několik zastávek a budu na místě, pomyslela jsem si právě v okamžiku, když se vzadu v autobuse ozvalo - "Jedeš, potvoro!" Někdo tam válčil s vosou. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál pozorovala cestu před námi. V zadní části autobusu postupně vzrůstal šum a ozývaly se sem tam výkřiky, kterým jsem nevěnovala pozornost. Autobus zastavil a já vystoupila předními dveřmi. Košík i s jablíčky pokračoval dál. Už jsem chtěla vyrazit směrem k Obecnímu úřadu, kde byla ordinace, když mě někdo chytil za ruku. Paní, která vystoupila zadními dveřmi autobusu mi ukazovala ruku, která jí už docela pěkně natekla. Byla celá rudá v obličeji a znatelně hůř se jí dýchalo.
Co s ní teď? Vzala jsem ji s sebou do ordinace, kde jsem měla nějakou papírovou práci a kde byl k dispozici telefon. Paní se uvelebila do křesla a pomalu se uklidňovala. Z lednice jsem vzala pár namražených kostek ledu, nasypala je do igelitového sáčku, trošku poklepala a podrtila. Jejich chlad po přiložení na oteklou ruku trochu zmírnil bolest a spolu s práškem proti alergii, který jsem paní nabídla, byl to jediné, co jsem v rámci první pomoci mohla udělat. Věděla jsem, že bude potřeba více, proto jsem zavolala ošetřujícímu lékaři, který se měl dostavit na odpolední ordinaci. Vysvětlila jsem, že paní je alergička, zatím je v pořádku, ale otok neustále roste a zhoršuje se dechový komfort. Nebudu to protahovat. Z papírové práce nebylo ten den nic, sledovala jsem po očku nešťastnou oběť vosích manévrů, stav se už nehoršil, ale ani nelepšil.
Když se asi po půl hodině objevil ve dveřích lékař, věděla jsem, že už bude dobře a nic se nestane. Společně jsme nešťastnou paní ošetřili a pak zavezli jeho autem domů. Když jsem ten den odpoledne jela domů, měla jsem pořád na očích onu paní! Co by s ní asi bylo, kdybych ....!
Krásný den vylákal lidi do sadů a zahrad. Všude kolem bylo plno sladce vonícího ovoce, lákajícího veškerý hmyz, zvláště vosy!
 


Komentáře

1 Tama | Web | 30. srpna 2009 v 19:07 | Reagovat

Ono to nemusí být ani u ovoce. Nám se usadili v garáži sršni a my jsme si jich nevšimli. Jeden den táta jen otevřel vrata garáže a sršni po něm vystartovali. Dostal šest žihadel. Co teď? Do nemocnice 15 km a auto u těch sršňů! Naštěstí zrovna volal starosta a chtěl něco po otci. Vzala to máma a vyděšeně popsala, co se stalo. Starosta utíkal přes cestu k obvodní lékařce, která do pěti minut přijela i s injekcí. Bylo to na poslední chvíli. Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdyby byla sobota nebo neděle a lékařka nebyla na dosah. Někdy jsme tak blízko průšvihu a ani si to ani neuvědomujeme.
:-|

2 Eliza | E-mail | Web | 30. srpna 2009 v 22:18 | Reagovat

Nosím prášek u sebe téměř stále. Loni jsem šla vysypat jenom na skládku před domem ( je to už v lese rostlinný odpad) a pích. Nakonec jsem nemohla dojít ani těch dvacet metrů, jak jsem se hned složila. Mám z toho hrůzu. každý rok víc a víc. Letos jsem se už i dusila, no snad to nakonec vždycky zvládnu, ale....... [:tired:]

3 Eva* | Web | 31. srpna 2009 v 9:10 | Reagovat

Tohle moc dobře znám, sama jsem alergička a tak mě dcera patřičně vybavila...

4 babča | Web | 31. srpna 2009 v 17:47 | Reagovat

chachacha můžeme založit klub alergiku před pár rokama bo sem kopyto a musím vyzkoušet všechno nedopatřením jednu takovou mrchu pozřela na pohotovosti kam sem se eště doplazila už mi do krku rvali hadičky brrr ani nezpomínat od té doby mi pichnutí vyvolává astma,náš mládežnik nikdo ani neví proč po píchnutí jde do anafilického šoku,pořád u sebe nosí injekci jsou to prostě mršky a my jsme asi měkoty :-)

5 babi Maňasová | Web | 2. září 2009 v 18:01 | Reagovat

A jsou ty potvory štípavé každý rok agresivnější, minulý rok syna taky poštípali sršni, skončil v nemocnici na kapačkách a to není alergik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama