close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Je snadné lhát?

10. srpna 2009 v 7:49 | já |  Moje psaní
Konečně! Bylo po dešti. Voda zurčela lesním porostem a se stromů zkapávala jedna kapka za druhou. Pozvolna se vytrácelo šero, které po dobu deště zahalilo les. Omytí a vysprchovaní ptáčci v korunách vysokých stromů se dávali do zpěvu. Udělala jsem pár kroků a vyšla zpod okapu velké budovy na okraji lesa. Nápis na zdi jasně oznamoval, že jsem u Školy v přírodě. Byla prázdná, sezona ještě nezačala. Opatrně jsem překročila velkou louži, na jejíž hladině se dělala kola od posledních kapek. Ještě musím dojít támhle za ten ohyb cesty a jsem na místě. Tahle návštěva patří k těm nejvzdálenějším. Na velké louce se krčí drobná chaloupka s červenou střechou. Její majitelé se vzorně starají o příjezdovou cestu, takže se již nenamočím. Kočka Terka se mihla kolem mne a zmizela ve vysoké trávě. Šla na lov. Z dolního konce louky se ozval starostův Raf, který hlídá velkou zahradu a moc dobře vidí i na vetřelce na louce nad ním. Na schůdcích vedoucích do verandy jsem otřepala pláštěnku a nechala ji schnout na zábradlíčku. V okamžiku, kdy jsem brala za kliku, se dveře otevřely. Paní R. mi přišla otevřít, viděla mě už když jsem stála schovaná před jarním deštěm. Na její tváři jsem postřehla něco podivného, nespala a oči měla zarudlé. Nechtěla jsem se ptát a čekala, až sama dá průchod svým emocím. Včera byla neděle a na víkend se domů vracel syn s rodinou. Jistě to nějak souviselo. Dovedla mě do pokoje, kde na čisté posteli ležel její manžel. Byl už třetí rok nepohyblivý a komunikoval pouze očima. Jeho manželka se o něj vzorně starala, žili spolu více než třicet let a tady, daleko od ostatních lidí, si zvykli spoléhat jeden na druhého a každý sám na sebe.
Můj dnešní úkol nebyl složitý, odebrala jsem z bezvládné ruky dvě zkumavky krve, pečlivě je zabalila a uložila do tašky. Pak jsme si zacvičili, spíše já si zaposilovala. Není to nic lehkého cvičit s těžkýma nohama muže, který je ochrnutý. Z kuchyně se ozývalo klepání hrníčků. To paní chystala snídani pro sebe i svého manžela. Když jsme ho společně nakrmily a urovnaly mu postel, usnul.
Pomalu jsme se přesunuly na sluncem ozářenou terasu a já tušila, že se konečně dozvím, co bylo příčinou noční nespavosti. Pohled z terasy byl nádherný, kolem v jarní zeleni se utápějící stráň, vysoké stromy se podobaly vojsku na hlídce. V očích mé hostitelky se objevily slzy. Syn zařídil u nich umístění táty v nově otevřeném hospici a maminku si chtěl vzít k sobě. Pochopila jsem, že má velké dilema, rozhodnout. Věděla, že pro jejího manžela je to nejlepší řešení, neboť sama již neměla tolik síly a při denní péči potřebovala pomoc. Na druhou stranu, tady, na této stráni prožila celý svůj dosavadní život. Tenhle domeček postavili její rodiče a ona se tady od narození cítila dobře. Snažila jsem se ji utěšit, ale všechna moje slova byla slabá na to, aby se s tím vyrovnala. Svého muže milovala tak, že jí bylo jasné, jak to celé dopadne. Přesto neustále probírala a kladla vedle sebe klady i zápory, porovnávala a zase zavrhovala všechno, co ji napadlo.
Seděly jsme spolu skoro hodinu, ale ani jedna jsme se neodvážila tu druhou přesvědčovat o výhodách nebo nevýhodách jednotlivých řešení. Já jsem už věděla od ošetřujícího lékaře, že je vlastně rozhodnuto, proto jsem byla vyslána pro odběry, jejichž výsledky se musely zapsat do žádosti o přijetí. Ale neměla jsem sílu přiznat to. Ještě když jsme se loučily a paní se mnou šla kousek po louce, tvářila jsem se optimisticky. Podali jsme si ruce a já odcházela po vzorně udržované cestě.
Chalupa stojí dodnes na svém místě, z jejího komína se občas kouří, ale v zimě, kdy je hodně sněhu, zůstává cesta neprohrnutá. Není zde nikdo, kdo by se o ni postaral. Ožívá pouze ve víkendy a o prázdninách, kdy se paní, dnes už vdova, vrací do své milé chalupy. Dál sedává na otevřené terase, kolem skotačí vnučky a ona vzpomíná.
 


Komentáře

1 Piffinka | Web | 10. srpna 2009 v 7:56 | Reagovat

Dost dobrý...má to sílu

2 Jarka | E-mail | Web | 10. srpna 2009 v 10:09 | Reagovat

Hadi, tvoje profese tě asi čestěji zavedla do různých lidských osudů. Není snadné lidi potěšit, poradit jim v nelehkých situacích. Často stačí mít na člověka čas a naslouchat.  :-)

3 Katy a Barbu | E-mail | Web | 11. srpna 2009 v 17:17 | Reagovat

Smutné jako občas život sám. Nevím jestli je snadné lhát, já moc lhát neumím, jen v případech jako je tento, ovšem lež ze soucitu musí být vyvážená. Je to těžké, lepší je ale někdy zalhat,utěšit ač trošičku lživě. Nakonec to není tak zlý příběh, znám jen málo dospělých dětí co si vezme domu matku. Z toho co znám by spíš dali do Hospice tátu, mámu do špatného domova důchodců a domek by prodali. Takže ještě dopadla velmi dobře, holt je to na úhlu pohledu. Hlavní je že prožili všichni lásku jak tu manželskou tak rodičovskou. To se ne každému někdy podaří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama