Zlaté pole se táhlo až k obzoru. Já si to pomalu šinula po silnici a bylo mi docela do zpěvu. Povětřím se nesla protivná vůně řepky svítící na sluníčku. Nemám tuhle vůni ráda, ale nebylo zbytí. Děda P. na mě čekal! Je doma sám, manželka odjela do Valmezu, jak se tady říká, a on čeká na někoho, kdo mu pomůže. Má jenom jednu ruku a tu ještě špatně pohyblivou. Už z dálky jsem viděla střechu jejich domku. Je první ve vsi. V zahrádce se tyčí náramná stavba hradu. Děda si s jeho výrobou hrál několik let v domění, že to dělá pro své vnuky. Nebyl to ani jeden ze známých hradů, vymyslel si jej sám. Zbývalo ještě dodělat poslední část hradeb a velkou kulatou strážní věž. Na ty už ale nedošlo. Onemocněl a ruka není schopna takové jemné práce. Býval hodinář a tak ta jemnost mu teď chybí. Zavrzání vrátek jej upozornilo, že někdo přišel, koukl z okna a pokynul hlavou. Sáhla jsem do rozestavené věže a nahmátla něco studeného. To velikánská ropucha přikryla svým tělem klíč od domu. Odstrčila jsem ji stranou, vzala klíč a vsunula ho do dveří. V chodbě tikalo několik desítek hodin, vesměs starých a pěkných. Tak to teda bude moje práce. Musejí se natahovat každý den a dneska, když manželka není doma, poprosila mě, abych se práce ujala já. Pozdravili jsme se, já odložila tašku a vzala ze stolu krabičku klíčů, kterých tam bylo hodně. Tak to bude fuška! Vzala jsem jeden a zkusila ho, nepasoval, samozřejmě. Děda stál za mnou a snažil se mi poradit, který klíč mám vzít. Po mrtvičce se mu špatně mluvilo a tak ta domluva vypadala asi takhle - "Ehi ic en eee, ei ii". Co, vám mám povídat, těch hodin bylo tolik, že jsem u P. strávil doslova půl dne. Kromě hodin na chodbě jsem ještě natahovala hodiny stojací v parádním pokoji. Když jsem to dokončila, blížilo se deset hodin. Sedla jsem si s dědou v kuchyni ke stolu a dívala se na jeho tvář, jak s napětím čeká na odbíjení. To jsme pak slyšeli doslova koncert, ale všechny hodiny šly a tloukly správně. Abych učinila své návštěvě zadost a mohla si ji vykázat, změřili jsme tlak, prohlédli krabičku s léky a rozloučili se. Klíč putoval pod dohled žáby ve věži a já putovala za dalšími klienty.
Po několika letech, když jsem se shodou náhod dostala k dědovu domečku, žádný hrad už tam nestál. Bývalí majitelé se přestěhovali do VM za synem a domeček prodali. Podle sousedů všechny hodiny odvezli s sebou, syn je pokračovatel a sbírá je také. Jenom by mě zajímalo, kdo mu je natahuje, když jsou třeba na dovolené?! No, nezávidím!
