Srpen 2009
Záhada zaprášeného schodiště
6. srpna 2009 v 7:52 | já | Moje psaníLouka zelená až srdce směje, sluníčko, přímo učebnicové letní ráno.
Tři děvčata se domlouvají, co se bude dělat. Navrhuji jít na výzvědy! Dole na starých valech stojí osamocená stará budova bývalé turistické "útulny", dnes bychom řekli ubytovny. Patrová zděná budova se choulí pod starými stromy a pomalu zarůstá. Dívá se na svět slepýma oknama, tu a tam s rozbitým sklem. Vstupní dveře jsou zamčené a křížem zatlučené dvěma prkny. Jsme jejími denními hosty. Celou budovu máme několikrát obejítou a na zaprášených sklech jsou zřetelně vidět otisky našich dlaní a zvědavých nosů. Kolik různých her jsme si tady už hrály. Před prázdným domem stojí funkční pumpa, jejíž chladivou vodou se osvěžuje denně spousta poutníků.
Návrh na výpravu se všem líbil. Ještě chvíli se motáme na očích rodičům a pak mizíme.
Už z dálky vidíme, že se kolem důvěrně známé budovy něco děje. Nějaké auto stojí přímo u vchodu a dva muži se snaží oddělat prkna. Sedli jsme si pod strom a sledujeme jejich počínání. Prásk, ozvalo se lesem, když se jedno prkno zlomilo. Trvalo to jenom malou chvilinku a je pryč i to druhé. Klíč zarachotil ve dveřích a ty se otevřely. Kupodivu ani nevrzají, jak by se dalo předpokládat.
Oba muži zmizeli v temné chodbě. Po chvíli se vracejí a odnášejí dovnitř nějaké krabice, různé kufříky a několik zvláštních desek s nožičkama. Přemýšlely jsme nahlas, kdo to asi je a co tam dělají. Napadala nás různá vysvětlení. Od nového majitele až po zloděje. Po nějaké chvíli vetřelci zamykají a mizí i s odjíždějícím autem.
Teď, teď je ta chvíle podívat se dovnitř. Víme o několika oteřených oknech vzadu od lesa. Proto neomylnými kroky míříme zrovna tam. Vsoukat se přízemním okýnkem do budovy pro 10 letou holku není žádný problém. Chodba, do níž jsme se dostaly, nás přijme vroucí náručí. Je tam takové horko a dusno, že se všechny zakuckáme. Zvíříme tak stoletý nános prachu a chvíli není nic vidět. Plížíme se chodbou a chytáme za každou kliku, kterou vidíme. Nic, všechno je zamčeno. Tak, to není slavná výprava, myslíme si a usedáme na zaprášené schodiště, vedoucí do patra. Pak si všimneme otisku velkých bot v prachu schodiště, které vedou oběma směry. Je tedy jasné, že nezvaní návštěvníci před chvílí byli nahoře. Šup a jako lasičky se protáhneme schodištěm a ocitáme se v další, jenom trochu kratší chodbě. Kroky nás neomylně vedou k jednomu pokoji. Je až v rohu , na samém konci chodby. Dveře jsou sice také zamčené, ale mají prosklený horní díl. Sklo je zevnitř zataženo nějakou zaclonkou, která v horním rohu chybí. Dušičky máme zvědavostí napnuté, jako struny na base. Jsem nejvyšší, a když se postavím na špičky, vidím dovnitř. Páni, tam je věcí! Spousta krabic, naskládaných na sebe. Na samém vršku leží - slaměný klobouk! V koutku se na sebe tiskne několik podivných desek, potažených plátnem. Je to celé divné, kdo asi je ten neznámý, kterého jsme před chvílí viděly?
Výprava skončila, jako začala. Nezjistily jsme nic a tak se pomalu vracíme nahoru ke kříži, kde je naše stanoviště. Ještě chvíli se přeme o poslání neznámých návštěvníků. Hlad nás rozežene domů. Odpolední a večerní zábava nás na chvíli odpoutá od našich objevů. Večer se převalujeme na lůžku a celé nedočkavé se těšíme na ráno.
Trvalo ještě několik dnů, než jsme rozluštily záhadu zamčeného pokoje.
Pokoje ve staré nepoužívané ubytovně si na léto pronajal jeden brněnský malíř a ony podivné desky s plátnem měl připravené na malování. Jeho slaměný klobouk jsme to léto mnohokrát sledovaly a pak s bradou na kolenou seděly kolem něj v trávě a dívaly se, jak se pod jeho rukama prázdná plocha plátna mění na barevné obrázky. Obrázky kouzelné krajiny kolem Skalného, Hostýna a na Valaškách. Na několik dnů prázdnin, za ním přijela dcera s vnučkou, tuším, že se jmenovala Líba. Ta se brzy stala členkou naší holčičí party a s ní jsme pak do pustého domu chodívaly volně, hlavním vchodem.
Dnes, díky internetu jsem se po těch letech dozvěděla, kdo onen pan malíř byl. Jméno Pernica jsem si zapamatovala, jeho tvář už nikoliv.
PERNICA Vojtěch - malíř
* 26. 1. 1886 Lovčice u Kyjova
+ 7. 7. 1977 Brno
Byl žákem prof. Hampeysa na VŠUP v Praze. Maloval portréty, dekorační výzdoby, folklor a krajiny. Ve čtyřicátých a padesátých letech žil a maloval v Buchlovicích, v šedesátých letech se přestěhoval na Hostýn a později do Bilavska.
* 26. 1. 1886 Lovčice u Kyjova
+ 7. 7. 1977 Brno
Byl žákem prof. Hampeysa na VŠUP v Praze. Maloval portréty, dekorační výzdoby, folklor a krajiny. Ve čtyřicátých a padesátých letech žil a maloval v Buchlovicích, v šedesátých letech se přestěhoval na Hostýn a později do Bilavska.


S babou za zády
5. srpna 2009 v 8:08 | ja | Moje psaníJak lehce se z člověka pracujícího stane člověk neschopný, jsem se přesvědčila už na jaře. Na člověka vleze nějaká blbá choroba a jste tam raz dva. Pořád chodíte a čekáte a přemýšlíte, kdy se to vrátí do starých kolejí. Houby s octem! Je to pořád stejné, ne-li horší. Všichni kolem vás se snaží tu zlou bábu chorobu vyhnat, ale ona se drží zuby nehty! Občas vám dá jakous takous naději, polechtá vaše ego, že jste to už zažehnali, pak si vás ale vychutná. Přidá vám ještě nějaké to bolístko navíc a v koutě se vám chechtá. Jak čas plyne, máte pocit, že to teda zvládnete i s babou za zády! Těšíte se na kolegy do práce, mávnete rukou nad časným vstáváním, však to zase přežijete. Čas plyne a choroba se drží a drží. Najednou je tady ráno, kdy se tedy rozhodne, jak to bude dál. Verdikt je jednoznačný. Musíte nastoupit, ať to zvládáte nebo ne. Zatočí se vám hlava a o nespavost máte postaráno. Bože, jak já to zvládnu, vždyť ledva chodím. Baba na vás skřehotá, nedá se nic dělat, musíš chodit i se mnou na zádech. Po několika probdělých nocích bouchnete do stolu a babě to zatrhnete. Tůdle, nic nebude. Rozžehnáte se s prací, kterou jste měli celých 38 let nejraději a jste nezaměstnaní. To je kategorie, do níž mě baba zahnala, celé noci slyším její chechtání a vidím, jak si bestie mne ruce. Tak nic, zapíšete se mezi armádu bez práce a budete čekat, co bude dál. Jedno je jisté, nějak bylo a nějak bude. Ovšem nikdy již nebude tak, jako před těmi 38 lety. Nevadí, těch dalších 40 si udělám podle sebe, bez ohledu na babu chorobu. Držte mi palce, ať jsem to já, kdo se ode dneška bude chechtat!
Valašský kroj
4. srpna 2009 v 13:07 | net | Víte, že?Hlavní znaky valašských krojů
K výrobě krojů se používalo lněné a konopné plátno, sukno, ovčí kůže.
U žen byl společným znakem rubáč s opléčkem, tkaný ze lněného plátna, krátká lněná nebo bavlněná košilka-rukávce s menším límečkem a jednoduchou výšivkou. Dalším společným znakem je systém dvou volných sukní-zástěr, nesešitých, z nichž jedna se váže zezadu dopředu, druhá opačně. V obuvi pro ženy i muže převládají soukenné papuče nebo střevíce, krpce vyrobené podomácku, silné vlněné ponožky nebo punčochy, ovlaky a plátěné pokrývky hlavy.
U mužů patřily k základním oděvním součástkám košile ze lněného plátna, šité z rovných dílů a ručně spojované ozdobnými stehy, dále soukenné nohavice z ovčí vlny, krátké či dlouhé huně, huňky a haleny opět střihově prosté bílé, hnědé modré a zelené kabáty s klíny v bocích. Dále to byly krátké i dlouhé kožichy s vloženými klíny pro obojí pohlaví. Stejně jako u žen i u mužů je obuv převážně kožená - krpce, vysoké kožené boty nebo soukenná - různé druhy papučí.
Z doplňků to bylo zapínání košil či rukávců dlouhým silným špendlíkem nebo ozdobnou sponou z perleti, rohoviny či mosazi. Nohavice v pase přidržoval dlouhý kožený řemen, zpevněný a ozdobený mosaznými hřeby v jednoduchém ornamentu, nebo široký kožený pás ozdobně vybíjený i vyřezávaný, s kovovými přazkami, jenž měl za úkol zpevnit a chránit nejvíce namáhanou a nejchoulostivější část trupu.
U žen byl společným znakem rubáč s opléčkem, tkaný ze lněného plátna, krátká lněná nebo bavlněná košilka-rukávce s menším límečkem a jednoduchou výšivkou. Dalším společným znakem je systém dvou volných sukní-zástěr, nesešitých, z nichž jedna se váže zezadu dopředu, druhá opačně. V obuvi pro ženy i muže převládají soukenné papuče nebo střevíce, krpce vyrobené podomácku, silné vlněné ponožky nebo punčochy, ovlaky a plátěné pokrývky hlavy.
U mužů patřily k základním oděvním součástkám košile ze lněného plátna, šité z rovných dílů a ručně spojované ozdobnými stehy, dále soukenné nohavice z ovčí vlny, krátké či dlouhé huně, huňky a haleny opět střihově prosté bílé, hnědé modré a zelené kabáty s klíny v bocích. Dále to byly krátké i dlouhé kožichy s vloženými klíny pro obojí pohlaví. Stejně jako u žen i u mužů je obuv převážně kožená - krpce, vysoké kožené boty nebo soukenná - různé druhy papučí.
Z doplňků to bylo zapínání košil či rukávců dlouhým silným špendlíkem nebo ozdobnou sponou z perleti, rohoviny či mosazi. Nohavice v pase přidržoval dlouhý kožený řemen, zpevněný a ozdobený mosaznými hřeby v jednoduchém ornamentu, nebo široký kožený pás ozdobně vybíjený i vyřezávaný, s kovovými přazkami, jenž měl za úkol zpevnit a chránit nejvíce namáhanou a nejchoulostivější část trupu.
K výšivce používaly ženy režných nebo hedvábných nití nejčastěji ve smetanově žluté barvě, ale údajně i světle modré; pracovaly technikou počítané niti, plochým stehem, střídáním ploch, různým směrováním stehů, šachováním a zoubkováním, jimiž docílily rostlinného ornamentu geometrizovaného charakteru.
Techniky uplatněné na nejstarších textiliích lze sledovat i na krojových součástkách mladšího původu a to na košilích, rukávcích a pokrývkách ženské hlavy.
Techniky uplatněné na nejstarších textiliích lze sledovat i na krojových součástkách mladšího původu a to na košilích, rukávcích a pokrývkách ženské hlavy.



- Spojovací steh se uplatnil při spojování jednotlivých součástí, např. rukávů u košile, půlek plátna na kasankách apod. Byl rozvinut v četnou řadu variant.
- Křížkový steh, uplatněný na pokrývkách, se objevuje i na mužských košilích a na některých rukávcích ze Vsetínska. Vzorník výšivek s názvy: na křižíčky, stolíček, kopka, zakládané krokvičky, rybí ocásky, krokvička s řetázkem, oselka, mandrčenka, pilky, kopka plná, jatelinka a vraní očko.



Stačí taková malá hloupost
4. srpna 2009 v 7:17 | ja | Moje psaníNedávno jsem psala o naší návštěvě v Aragonitových jeskyních. Bylo děsné horko a náš malý Petřík začínal mít všeho dost. Mamince i tatínkovi bylo také všelijak a schylovalo se k bouřce. Šli jsme zrovna po cestičce kolem lesa, když jsem je uviděla. Jistě je znáte také, rostou všude. Neznám jejich pravý název, ale my jsme jim odjakživa říkali netýkavky. Jsou to takové hodně dužnaté rostlinky s tobolkami semínek, která, jsou-li zralá, při doteku vystřelí. Jako děti jsme si s touto rostlinkou něco nahráli. Naši kolem šli nevšímavě a malý petřík dokonce s klacíkem v ruce bušil do všeho kolem sebe. Zavolala jsem na něj a střílející rostlinku mu ukázala. Zpočátku nevěřícně hleděl, pak se mu rostlina tak zalíbila, že jsme jej skoro nemohli odlepit. Uvědomila jsem si, jak málo dětem stačí ke štěstí a rodičům k tomu, aby své trapiče i v těch nejhorších chvílích uklidnili a zaměstnali. Tak to jenom tak na okraj. Pak jsme ještě házeli žabky do vody a byl klid.

Tulák
3. srpna 2009 v 7:16 | ja | Moje psaníKoťátko se protahovalo na zápraží a hřálo se na vycházejícím slunci. Bylo krásně mourované a evidentně se mu líbilo na světě. Po nějaké chvíli se zvedlo a vydalo se do světa. Když se přiblížilo na dva metry k plotu, zpomalilo a pozorně si prohlíželo okolí. Něco je upoutalo. Čekala jsem, co to je, proto jsem zastavila a sledovala ho. Záhon se zeleninou měl návštěvu. Mezi zeleným lupením se procházel sousedův králík. Okusoval svěží lupení a nevnímal svět. Koťátko zahlédlo vetřelce a zastavilo se. Slabě zamňoukalo a čekalo, zda se mu vetřelec ozve. Když se nic nestalo, opatrně šlo blíž k záhonu. Ještě několikrát se ozval jeho tenký hlásek. Králík nereagoval a cpal se dál. Malá micka se přiblížila až na dotek a pomalu se začala o králičí nožky třít. Byla jsem zvědavá, jak se celá podivná situace vyvine. Všude byl klid, jenom tenhle záhon žil. Ze dvora se ozvalo silné zakokrhání a králík zvedl hlavu. Několika drobnými skoky se posunul dál. Kotě za ním. Strnulo u jeho těla a zatímco se návštěvník cpal, ono si dalo dvacet. Králík opět poskočil, kotě se posunulo k němu. Bylo to krásné, jak se ti dva malí šprčkové navzájem tolerují, vůbec jim nevadilo, že jsou každý z jiného dvorka, mají jinou barvu srsti a jsou jiná rasa. Sledovala jsem je se zvláštním pocitem v duši. Najednou někde bouchly dveře, to u sousedů vyšla bábinka dát slepicím. Králík asi dobře znal její zvyky, poskočil a v mžiku se protáhl mezi laťkami plotu a zmizel mi z očí. Jenom jsem zaslechla bábinku, jak ho vítá doma, tuláka.

Jak dlouho ještě?
2. srpna 2009 v 9:33 | já | Moje psaníJsou tady už víc jako týden. Clapec se svévolně poraní při neuvážených hrátkách u vody.
Chlapce přivezli záchranáři do nemocnice poté, co se v úterý při koupání ve Staré Boleslavi málem utopil. Jeho otec Robinson Dimofte vládne v Rumunsku 1500 Romů, s rodinou jel do Berlína na romskou konferenci. Chlapec je jeho nejmladším synem. Podle tradice přechází titul krále v rumunském okrese Vilcea právě na nejmladšího syna, proto je osud chlapce pro Romy tak důležitý.
Zdravotní stav sedmnáctiletého rumunského Roma, který je v péči lékařů v pražské vinohradské nemocnici, je i nadále kritický. Kvůli obavám o jeho zdraví se v uplynulých dnech sjelo do hlavního města několik desítek Romů. Mladík je totiž synem romského krále.
Kempovali před nemocnicí, pak se přesunuli do kempu Pražačka - pobyt hradila sbírka, která byla vytvořena. Po několika dnech si už romové další pobyt sami platit nechtěli, proto se přestěhovali rozděleni do tří pražských částí.
Začíná s nimi být problém. Na obecních pozemcích se pochopitelně kempovat nesmí. Soukromý majitel jim nabídl svou louku, kterou si museli na vlastní náklady vyčistit. Později se přestěhovali na obecní louku v onci Husinec. Zde tedy v současné době leží jejich tábor. Obec Husinec dle dnešních Novinek.cz žádá policii o jejich odsunutí.
Sedmnáctiletý rumunský mladík, který je od minulého týdne ve vážném stavu hospitalizován v pražské vinohradské nemocnici, není pojištěn a měl by si tedy péči platit. Náklady za pobyt u podobných pacientů se přitom pohybují od 80 000 do 100 000 korun denně, uvedla mluvčí nemocnice Jana Jelínková. "Zjišťujeme, zda je v Rumunsku zdravotně pojištěn. Jestliže ano, budeme náhradu léčby požadovat na rumunské zdravotní pojišťovně. Pokud pojištěn není, budeme částku vymáhat i soudně na jeho rodině," sdělila Jelínková s tím, že cizinci, kteří se léčili na Vinohradech, dluží nemocnici celkem 24 miliónů korun. I když se nemocnice snaží dluhy vymáhat, je to velmi obtížné a někdy i nereálné.
"Rumunsko je stejně jako ČR členem Evropské unie, a proto pro Iona Miclesca platí při jeho léčbě v naší republice stejné podmínky, jako pro českého občana," řekl Právu Vlastimil Sršeň, mluvčí ministerstva zdravotnictví. To znamená, že Rom musí platit 60 Kč za každý den hospitalizace. Všechny ostatní náklady by měla hradit jeho zdravotní pojišťovna v Rumunsku
Hledá se řešení, které by je dostalo domů. Všichni by chtěli, aby už byli pryč. Přitom je řešení velmi snadné. Chlapce, jehož stav se zdá stabilizován, naložit do letadla a štandopede vrátit do Rumunska. Pak vymáhat peníze na rumunské vládě, nebo přímo po rodině krále. Myslím si, že tím by se všichni Romové vrátili tam, kam patří.
Pobyt na JIP je velmi drahý a stane-li se to někomu z našich občanů, kdekoliv ve světě něco podobného, nikdy tam nezůstávají zbytečně dlouho. Tak proč tady teda dělat nějakou výjimku.
Přeji tomu klukovi, aby se uzdravil, ale určitě mu bude lépe doma, u svých.
Křupavé rohlíčky
2. srpna 2009 v 9:05 | já | Moje psaníDovolené a prázdniny vrcholí. Pozná se to podle:
a) plně obsazeného parkoviště u nákupního střediska, zde si musíte vybojovat místečko pro zaparkování.
b) podaří-li se vám to, svádíte další boj o košík nebo vozík
c) u váhy na zeleninu (u nás jsou dvě a neustále s frontami); podaří-li se vám rychle dobýt tuto kótu, zaručeně zapomenete číslo, které máte naťukat. To pak stojíte a lidé kolem vás si významně ťukají na čelo.
d) na rychlé projetí obchodem (zvláště jste-li nachystáni koupit jen pár rohlíků), potřebujete řidičský průkaz, máte-li vozík, jinak vám stačí GPS. Když tohle všechno zvládnete v dobrém čase, zaručeně
e) nenajdete volnou pokladnu, a tak si vystojíte další frontu. Ale nezoufejte, cíl se nezadržitelně blíží. Chystáte si peněženku, prohodíte pár slov se známými, neznámými (vždyť jsme tady jako jedna rodina).
f) přichází nečekaná komplikace v podobě nerozměnitelné tisícikoruny! Pokladní se bezradně rozhlíží po kolegyních, ty krčí rameny nebo kroutí hlavou. Také nemají. No, paní nedivte se, vždyť teprve před 10 minutami otevřeli. Lidé za vámi ve frontě začínají být nervózní a vy stojíte jako na pranýři. Ještě, že jsem s sebou měla Visa kartu. Strčila jsem ji pokladní pod nos, ona se usmála a problém byl vyřešen.
Ještě když jsem si dávala nákup do tašky, zaslechla jsem její tenký hlásek - Paní, nemáte menší? Já nemám co vám vrátit. No, nedivte se, teprve před chvílí jsme otevřeli. Dnes tenhle problém měly všechny pokladní u nás v Albertu! Nepochopitelné!
Rohlíčky ke snídani mají nějakou divnou pachuť. Jsou spolu s vámi otrávené hned po ránu.
foto Ondřej Besperát
Letní móda inspirovaná Tureckem: letí nabrané kalhoty a turbany
1. srpna 2009 v 10:27 | Novinky cz. | Víte, že?Kolikrát si každý od maminky vyslechl, že rozkrok tepláků visící u kolen vypadá otřesně. Zato je ale zatraceně pohodlný, a tak utahování tkaniček v pase končí a přicházejí do módy široké nabrané sultánky a rozkroky visící stále níž. Tuto tureckou módu navíc skvěle doplňují turbany, hit letošního léta.
Ačkoli široké kalhoty vypadají jako výstřelek letošního léta, v podstatě jenom kopírují tradiční turecký oděv. V něm měly praktické opodstatnění, muži v nich totiž mohli pohodlně naskočit na koně a trávit celý den v sedle.
Tyhle nové módní výstřelky jsou úplně šílené. Ty prostřední kalhoty na druhém snímku vypadají stejně, jako naše tolik nenáviděné tepláky. Měla jsem dvoje, jedny tmavo modré s šílenými boulemi u kotníků a černé s kapsou na zadu. Jedny byly na doma a druhé jsem musela nosit do školy. Jak já je nenáviděla! Když jsem dostala první teplákovou soupravu s kalhotami dole na gumičky, byla jsem v sedmém nebi. Tak nevím, kdyby mě bylo dneska těch náct nebo cet, jestli bych se do téhle módy zamilovala?
Vzpomínám si, že kalhotám jako jsou ty žluté, jsme říkali bombarďáky a nosila je babička na spaní.


