close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2009

Tisíce planoucích sluncí

14. srpna 2009 v 7:19 | Khaled Hosseini |  Co jsem právě dočetla
Již po tři desetiletí představuje problém afghánských uprchlíků jednu z nejtěžších humanitárních krizí na zeměkouli. Válka, hlad, rozvrat a útlak přinutily miliony lidí - podobně jako Tárika a jeho rodinu opustit své domovy, utéct z Afghánistánu a usadit se v sousedních zemích. Na pozadí všech těchto událostí se odehrává příběh dvou žen. Začíná v roce 1959, kdy se narodila hlavní hrdinka Marjam. Bylo jí pouze pět let, kdy poprvé uslyšela slovo hárámí (hárámí = nemanželské dítě). Osud jí dopřál aby svého otce vídala, ale ten se k ní z pochopitelných důvodů nesmí hlásit. Vídají se skoro pravidelně, každý čtvrtek, kdy se jí od otce dostává něžného laskání, dárků a krásných zážitků. Přesto, že žije se svou matkou na okraji společnosti a za otcem nesmí, cítí se šťastná a svého otce miluje. V patnácti letech je provdána za pětačtyřicetiletého Rašída. Nerovný sňatek s sebou přináší spoustu problémů. Kolem se neustále mění politická situace a Marjam se nedaří donosit Rášidovi toužebně očekávaného syna. O necelých dvacet let později se kvůli kolem zuřícím bojům začne starat o dospívající Lajlu. Zpočátku bezproblémový vztah mezi nimi se změní v nenávist, v okamžiku, kdy Rašíd se rozhodne oženit se s Lajlou. Když se dostane k moci Talibán, už tak neutěšený život se promění v zoufalý boj s hladem, krutostí a neustálým strachem. Mladičká Lajla je vytržena z milující rodiny, od kamarádů a kamarádek. Společný život obou žen se tak stává dramatický a jejich boj proti zlu, hladu a bezcitnosti okolí, z nich udělá věrné spojenkyně. Marjam v Lajle vidí svou nenarozenou dceru. Láska však dokáže člověka pohnout k nečekaným skutkům a překvapivým hrdinstvím.
Nádherná kniha, která má strhující děj a upoutá čtenáře tak, že se od ní nemůže doslova odtrhnout. Opravdu stojí za to si ji přečíst.


Výroky

14. srpna 2009 v 6:41 | přišlo na net |  Anekdoty
Výroky

· Dlužíte-li bance 100 000 Kč, jste v prdeli.
Dlužíte-li bance 100 000 000, je v prdeli banka.

· Moje rodina byla tak chudá, že kdybych se nenarodil jako chlapeček, tak bych si ani neměl s čím hrát.

· Můj dědeček byl elektrikář, našel jsem na půdě helmu s dvěma blesky.

· Mně doktor doporučil sexuální zdrženlivost, tak jsem se dneska ráno sexuálně zdržel a málem jsem přišel pozdě po práce.

· Jsou tři etapy života:
Mládí, střední věk a vypadáte dobře!

· Tak se jednou šťourám hřebíkem v uchu a najednou...
TICHO.

· Válku mezi muži a ženami nikdy nikdo nevyhraje.
Je tady příliš mnoho bratříčkování s nepřítelem.

· Dítě se začíná smát ve věku čtyř týdnů. Do té doby vás vidí moc rozmazaně.

· Nedaleko Prahy spadlo na hřbitov malé sportovní letadélko, záchranné čety vytáhly zatím přes 300 mrtvých těl.

· Praxe ukazuje, že vzrušení ženy lze úspěšně stimulovat různými mechanickými hračkami.
Jako nejlepší se z tohoto hlediska ukazuje Porsche 911.

· Není dobré učit se od mládí jen jednomu plaveckému stylu.
Například jeden můj známý spadl do studny, uměl plavat jenom motýlka a umlátil se o stěny.

· Děsně nesnáším opilce. Minule, když jsem šel z hospody, tak mi pořád šlapali po rukou.

· Společností DUREX bylo zjištěno, že dospělý člověk má sex cca 3x týdně. Rád bych věděl, kterej hajzl za mě šuká!!!!!

· Lidi o mně říkají, že jsem flegmatik. Mně je to ale jedno!

· Ženy můžeš zahrnout láskou, můžeš je zahrnout penězi, ale nejlíp je, když je zahrneš hlínou.

Už nikdy více!

13. srpna 2009 v 7:01 | já |  Moje psaní
Už to nikdy neudělám! Jsem asi pitomá, ale neudělám! Potkala jsem maminku s kočárkem. Krásná, mladá dívčina si povídala se svou asi přítelkyní. V kočárku leželo miminko asi tříměsíční. Vesele si povídaly a po chvíli se rozešly. Po chvilce zastavila s kočárkem u stejného obchodu jako já. Jenže byla trošku rychlejší. Zabrzdila kočárek a šups do drogerie. Začínalo drobně pršet a já si přála být už v obchodě, abych nemusela tahat deštník z tašky. Děťátko v kočárku leželo pěkně na zádičkách a prskající voda mu sem tam pleskla na tvář. Po chvíli déšť zesílil a na dítě začaly padat proudy vody. Proto jsem, já blbka přiskočila, odbrzdila kočárek a pootočila ho tak, aby mělo dítě hlavičku krytou markýzou . Dítě vřískalo a voda mu stékala po tváři. I jala jsem se pohupovat kočárkem a dítě se zvolna uklidnilo. Vešla jsem do obchodu a první co mě napadlo, bylo oznámení mamince, že jsem si dovolila jí otočit kočár s dítětem. Nakupovala nějaký parfém a byla asi velmi zaujata čicháním, neboť se ani neotočila a vřískla na mě - "Starejte se laskavavě o sebe!" Bác, dostala jsem asi oprávněně přes hubu, neboť všichni, kdo byli v obchodě, si mě přeměřili zlým pohledem, jako, že co si to ta bába dovolila. Sahat na kočár se přece nesmí. Polila mne horkost a cítila jsem se přinejmenším jako ta největší kriminálnice. Bylo ni docela úzko. Dobře, příště nechám kočár kočárem a děťátko ať tam třeba plave! Houby s octem, udělám to zase, vždyť se znám, a zase si to od některé chytré maminy schytám.

Začínám být závislák!

12. srpna 2009 v 11:53 | já |  Moje psaní
Kdysi jsem někde četla, že každý člověk je vlastně závislák! Jeden na tom a druhý na onom. Tak jsem včera večer před spaním přemýšlela, na čem jsem závislá já. A musím na sebe prozradit, že je toho víc než dost. Tak v první řadě jsem závislá na postýlce. Bez ní bych byla nemožná. Nemyslím tu jednu konkrétní postel, ale spaní jako takové. Nejsem-li vyspaná, jsem nevrlá a protivná. Závislosti se mění s věkem člověka, dítě se fixuje na rodiče, na své hračky, dospělý to má jinak. Mám svou tužku, bez níž neumím psát, mám hrníček na kávu, z něhož mi nejvíce chutná. Závislá jsem na PC, bez něhož už ráno nejsem schopna fungovat. Musím si počíst ve zprávách, přelouskat poštu, nahlédnout na bločky svých kamarádek a kamarádů. No a ke všem těmto závislostem (samozřejmě do nich patří spousta jiných věcí, jako např. polovička, děti, rodina apod.) mi čerstvě přibyla další. Je to hazardní a přitom tak lákavé. Jednou jsem se nechala zlákat a nahlédla na aukční server Aukro. Páni, tam je věcí! Pokusila jsem se nabídnout několik přebytků ze své sbírky a ejhle, uspěla jsem. Tak jsem přidala další a opět úspěch. Zkusila jsem zabojovat o něco pro sebe a podařilo se. Dneska už válčím a bojuju o sto šest. Večer před spaním nahlížím, jak si stojím, a když to nevypadá dobře, rychle něco přihodím! Je to fantastické, mám pocit, že by se ze mně brzy stal gambler, kdybych si jednou vsadila v kasínu. Tam by to bylo horší. Ale tady je to pěkná hra. Jo a představte si, že dneska bojujeme o zahradní pýchavky!

Stromy

11. srpna 2009 v 11:20 | já |  Fotografie
Miluji stromy a procházky pod jejich vysokými korunami. V našem parku je takových stromů hodně. Jsou krásně v letním sluníčku s prosvítající oblohou mezi větvemi. Na procházce si vždycky nějaké ty velikány vyfotím. Dávám je k nahlédnutí.





Je snadné lhát?

10. srpna 2009 v 7:49 | já |  Moje psaní
Konečně! Bylo po dešti. Voda zurčela lesním porostem a se stromů zkapávala jedna kapka za druhou. Pozvolna se vytrácelo šero, které po dobu deště zahalilo les. Omytí a vysprchovaní ptáčci v korunách vysokých stromů se dávali do zpěvu. Udělala jsem pár kroků a vyšla zpod okapu velké budovy na okraji lesa. Nápis na zdi jasně oznamoval, že jsem u Školy v přírodě. Byla prázdná, sezona ještě nezačala. Opatrně jsem překročila velkou louži, na jejíž hladině se dělala kola od posledních kapek. Ještě musím dojít támhle za ten ohyb cesty a jsem na místě. Tahle návštěva patří k těm nejvzdálenějším. Na velké louce se krčí drobná chaloupka s červenou střechou. Její majitelé se vzorně starají o příjezdovou cestu, takže se již nenamočím. Kočka Terka se mihla kolem mne a zmizela ve vysoké trávě. Šla na lov. Z dolního konce louky se ozval starostův Raf, který hlídá velkou zahradu a moc dobře vidí i na vetřelce na louce nad ním. Na schůdcích vedoucích do verandy jsem otřepala pláštěnku a nechala ji schnout na zábradlíčku. V okamžiku, kdy jsem brala za kliku, se dveře otevřely. Paní R. mi přišla otevřít, viděla mě už když jsem stála schovaná před jarním deštěm. Na její tváři jsem postřehla něco podivného, nespala a oči měla zarudlé. Nechtěla jsem se ptát a čekala, až sama dá průchod svým emocím. Včera byla neděle a na víkend se domů vracel syn s rodinou. Jistě to nějak souviselo. Dovedla mě do pokoje, kde na čisté posteli ležel její manžel. Byl už třetí rok nepohyblivý a komunikoval pouze očima. Jeho manželka se o něj vzorně starala, žili spolu více než třicet let a tady, daleko od ostatních lidí, si zvykli spoléhat jeden na druhého a každý sám na sebe.
Můj dnešní úkol nebyl složitý, odebrala jsem z bezvládné ruky dvě zkumavky krve, pečlivě je zabalila a uložila do tašky. Pak jsme si zacvičili, spíše já si zaposilovala. Není to nic lehkého cvičit s těžkýma nohama muže, který je ochrnutý. Z kuchyně se ozývalo klepání hrníčků. To paní chystala snídani pro sebe i svého manžela. Když jsme ho společně nakrmily a urovnaly mu postel, usnul.
Pomalu jsme se přesunuly na sluncem ozářenou terasu a já tušila, že se konečně dozvím, co bylo příčinou noční nespavosti. Pohled z terasy byl nádherný, kolem v jarní zeleni se utápějící stráň, vysoké stromy se podobaly vojsku na hlídce. V očích mé hostitelky se objevily slzy. Syn zařídil u nich umístění táty v nově otevřeném hospici a maminku si chtěl vzít k sobě. Pochopila jsem, že má velké dilema, rozhodnout. Věděla, že pro jejího manžela je to nejlepší řešení, neboť sama již neměla tolik síly a při denní péči potřebovala pomoc. Na druhou stranu, tady, na této stráni prožila celý svůj dosavadní život. Tenhle domeček postavili její rodiče a ona se tady od narození cítila dobře. Snažila jsem se ji utěšit, ale všechna moje slova byla slabá na to, aby se s tím vyrovnala. Svého muže milovala tak, že jí bylo jasné, jak to celé dopadne. Přesto neustále probírala a kladla vedle sebe klady i zápory, porovnávala a zase zavrhovala všechno, co ji napadlo.
Seděly jsme spolu skoro hodinu, ale ani jedna jsme se neodvážila tu druhou přesvědčovat o výhodách nebo nevýhodách jednotlivých řešení. Já jsem už věděla od ošetřujícího lékaře, že je vlastně rozhodnuto, proto jsem byla vyslána pro odběry, jejichž výsledky se musely zapsat do žádosti o přijetí. Ale neměla jsem sílu přiznat to. Ještě když jsme se loučily a paní se mnou šla kousek po louce, tvářila jsem se optimisticky. Podali jsme si ruce a já odcházela po vzorně udržované cestě.
Chalupa stojí dodnes na svém místě, z jejího komína se občas kouří, ale v zimě, kdy je hodně sněhu, zůstává cesta neprohrnutá. Není zde nikdo, kdo by se o ni postaral. Ožívá pouze ve víkendy a o prázdninách, kdy se paní, dnes už vdova, vrací do své milé chalupy. Dál sedává na otevřené terase, kolem skotačí vnučky a ona vzpomíná.

Shodíme ho do příkopa! Vždyť je to jen sranda

9. srpna 2009 v 9:35 | olsson.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Tenhle příběh jsem si nevymyslela. Ten se doopravdy stal. Není to tak dávno. Někdo se nudil a přišel na na hodně pitomou zábavu. Někdo jiný to odnesl. Hrozné, jak mozek bytosti zvané "člověk" může vymyslet takovou věc.
Po silničce mezi poli ujížděl cyklista. Muž něco přes šedesát. Na kole jezdil rád a každý den. Udržoval se tak ve formě a krajina s krásnou přírodou mu dodávala dobrou náladu.
Právě sjížděl z táhlého kopce. V dálce za sebou slyšel přijíždět auto. Přibližovalo se dost rychle. Muž trochu přibrzdil a zamířil blíž ke krajnici.
Ještě slyšel, jak auto, už těsně za ním, přibrzďuje a začíná ho předjíždět. Skoro ho olizovalo, jak bylo blízko. Slyšel hlasitou muziku a dunění basových repráků. Už bylo skoro vedle něho. Muž stačil ještě koutkem oka zahlédnout, jak se z otevřeného okna auta náhle vymrštila ruka se zaťatou pěstí. Ta ho udeřila do zad. Skoro mu to vyrazilo dech. Snažil se udržet rovnováhu. Hned na to zaječel motor jak řidič přidal plný plyn. Auto zmizelo za zatáčkou.
Silná rána do zad srazila muže do příkopa. Přelítl obloukem řidítka a hlavou dopadl pár centimetrů od velkého kamene v trávě. Přes něj se pak s ducnutím složilo jeho kolo. Jakási ostrá hrana mu prořízla kůži na noze a z rány začala vytékat stružka krve.
Naštěstí nic zlomeného! Žiju! Mohlo to dopadnout hůř! Vyhrabal se z příkopu, z kapsy vylovil mobil, aby přivolal pomoc...
Kdo seděl v autě? Bylo jich víc? Toho si nestihl všimnout. Ani jakou značku auto mělo. Řidič nebude tedy potrestán. Prohání se nadále po silnicích a jen tak z rozmaru a pro zábavu ohrožuje životy ostatních lidí vymýšlením životu nebezpečných kratochvílí.
Vždyť je to jen sranda!
Že může taková sranda stát někoho jiného život, to ho snad ani nenapadne. Možná napadne, ale co si s tím lámat hlavu. Hlavně se se on sám a jeho kumpáni dobře pobaví.
Myslím si, že k tomu není potřeba žádného komentáře!!!!

Zimomřivý pes

9. srpna 2009 v 7:09 | já |  Moje psaní
Máme nejzimomřivějšího psa na světě. Naše Elis má ráda teplo. Na tom by nebylo nic až tak divného. Všichni pejsci mají rádi sluníčko a teplo. Pěkně se natáhnou na zápraží, nebo na lavičce a užívají si slunečních paprsků. Naše Elis si našla další způsob. Jakmile se jí naskytne příležitost vlézt si pod peřinu, pod přehoz na gauči, neváhá.Mnohdy je ukrytá tak dokonale, že ji nevidíte. Když si chcete sednout do křesílka nebo na gauč, nejdřív musíte rekognoskovat terén, abyste na ni náhodou nesedli. Nedávno jsem ji nemohla najít. Na volání nereagovala, pod stolem na židlích neseděla, její oblíbené úkryty byly prázdné. Když jsem si už nevěděla rady, pohnulo se něco v koši s prádlem. Večer jsem ho nechala ledabyle položený v koupelně pod umývadlem (jindy bývá na pračce) a naše slečna využila příležitosti a zavrtala se pod prádlo a usnula tam. Sedíme-li s polovičkou při kávě, okamžitě je u nás na klíně, Chvíli se jenom tak rozvaluje a pak její šňupáček začne sondovat terén. Máte-li na sobě volnějsí triko, svetr nebo halenu. nakoukne dovnitř a po chvilce se začne soukat dovnitř. Necháte-li ji, netrvá jí to ani minutu a je schovaná. Tak se stává, že sedící návštěva, já nebo polovička vypadáme jako v jiném stavu. Elinka si hoví, hřeje vás a je spokojená. Jeden by si myslel, že to dělá proto, že je jí zima, chudince, ale když se takhle zahrabává i v ta největší horka je to divné. Jakoby hledala nejtěsnější kontakt, při němž mnohdy slyší tlukot vašeho srdíčka. Tam je jí nejlíp, tam je v bezpečí.

Raději dřív než pozdě!

8. srpna 2009 v 13:35 | já |  Moje psaní
V naší ulici se všichni snaží, aby měli své předzahrádky i zahrady co nejpěknější. Opravdu se to všem daří. Sousedka má před domem broskvoň. Lidé chodí a obdivují hojnost jejích plodů. Letos se vydařila obzvlášť. Včera na mě zvonila a podávala mi mísu broskviček, radost pohlédnout. Jsou sice ještě tvrdší, ale chápu, proč už je raději se stromu otrhala. Nenechavci, chodící v noci kolem se občas samoobslouží květy lilií, jindy si ulomí stříbrný smrk, vloni jí očesali celou úrodu. Všichni v ulici jsme už doplatili na polohu . Kolem našich domečků se vrací více či méně podnapilá mládež, v hodně pozdních hodinách, ze všech vystoupení a hudebních produkcí, které se přes léto u nás konají. Proto ten rychlý zásah, aby stromeček nedopadl tak jako vloni, kdy mu nezvaný návštěvník dokonce ulomil jednu z větví.


Román na pohlednicích

7. srpna 2009 v 16:47 | já |  Můj koníček
Jak jsem se tuhle opět těšila svou sbírkou pohlednic, udělala jsem něco, co málo dělám. Přečetla jsem si, co pisatel adresátce oznamoval. Pohlednice jsou od jedné paní a je jich několik. Když mně je dala, byly převázané růžovou stužkou. Pisatelem byl její otec. Pocházejí z let 1906 -1914. V tu dobu byl její tatínek pracovně v Sarajevu. Byl zaměstnancem fy Baťa a své lístky, jak říkal, posílal svým rodičům i své milé. Sledujete-li je podle data odeslání, rozvine se před vámí úplný román. Rodiče uklidňuje, že dobře dojel z Moravy a zásoby jídla mu vydrží alespoň do Vánoc. V místě, kde pracuje, je spousta zajímavých lidí, tzv. bosňáků. Posílá jim několik lístků s uličkami starého Sarajeva, pravé turecké zahalené ženy. Překvapením pro mladíka jsou zdejší hřbitovy s muslimskými náhrobky, které mají nahoře vytesaný turban. Ty označují mužské hroby, na ženských jsou kytky. Po několika měsících chlapec oznamuje, že ho posílají někam na služební cestu, a tak se jim ozve několika lístky z Uher, a zároveň posílá všem pozdrav k Vánocům. Po první návštěvě doma se poprvé objevuje lístek psaný děvčeti. I oslovení ukazuje počínající vztah mezi nimi. S Richarda se stává Richoš a Marie je pro něj Maruška, miláček, nejmilejší. Přichází předválečné období, v němž se ti dva vezmou. On ještě stále pracuje po celé RU říši. Objevuje se změna příjmení a v lístcích přibývá jméno, Beďa. Narodilo se jim dítě, později druhé. V době I. světové války, kdy mladý muž a tatínek se neustále se svou jednotkou přesouvá z místa na místo, nezapomíná své manželce skoro denně psát. Jenom namátkou uvedu několik názvů měst a městeček, která navštívil. Své, nyní už ženušce, posílá obrázky do sbírky. Celý příběh začíná v Sarajevu, pak následují názvy jako Gorazda, Kalinovik, Zagreb, Krakow, Kassa, Nagymihály, Lwów, Ruse, Jagodina, Sofia, Vidin, Sambor, Budapešt. Tady končí i dochované pohlednice, zachycující kus lidského života.