Kdo by nechtěl mít úspěch a být za to pochválen! Pochvala nás hřeje u srdce a dává nám energii do další činnosti.
Malé dítě si pyšně vykračuje a hrdě hlásí babičce, že dělalo "eee" na nočníček. Pohlazení jej nemine a ono to moc dobře ví. Udělá-li školáček výbornou práci, jde si hrdě pro sešit k učiteli před tabuli. Já to měla také ráda, vždycky jsem si připadala tak nějak jistější. Zvláště v době dospívání, kdy jsem byla zamindrákovaný žabec. Každou vadu na kráse jsem se snažila vyrovnat tím, že budu lepší než např. Jana nebo Vlasta. Možná jsem se hodně vytahovala, nebo to zase byl jejich mindrák, a proto jsme si občas vjely do vlasů.
Vzpomněla jsem si na to včera při sledování atletiky z MS v Berlíně. Atletika patří k mým zamilovaným sportům asi proto, že jsem ji zvládala docela dobře. Kolikrát jsem v představách dobíhala jako první do cíle a s rukama nad hlavou prožívala ten nádherný pocit úspěchu. Ve svých snech jsem mnohokrát stála na stupních vítězů a poslouchala státní hymnu. Pochopitelně, že jsem v žádném sportu takových výsledků nedosáhla, ale představy to byly nádherné.
Později v zaměstnání, jsem často očekávala pochvalu nebo alespoň potřesení ruky za tu, či onu práci. Nedostalo se mi jí nikdy, ba naopak nebyl den, aby se vedení něco nelíbilo. Ze strany pacientů to bylo lepší. Skoro vždycky se s uznáním dostavil někdo, pro něhož jsem toho až tak mnoho neudělala. Připadalo mi to někdy nepatřičné přijmout poděkování za babičku, které se už nedalo pomoci, a očekávala jsem slova díků od těch konfliktnějších, kterým člověk udělal první poslední. Tam jsem se však většinou nedočkala.
Holt, kdo by nechtěl mít úspěch a být za něj chválen, je pro mě lhář. Jsme všichni tak trochu ješitní na své dovednosti a znalosti. Přijímáme rádi uznání od těch druhých, ale moc neradi toto uznání sami projevíme druhým. Škoda! Možná, že bychom byli trošku spokojenější.



