
Srpen 2009
Bála jsem se otevřít dveře!
24. srpna 2009 v 7:53 | já | Moje psaníByl prvni školní den a já nastupovala do šesté třídy. Předchozích pět let jsme byli ve třídě stále stejní žáci. Dneska jsem šla do školy moc nerada a pomalu. Při představě, že už tam nenajdu své spolužačky a spolužáky ve stejném složení, mi bylo do breku. Každá změna na mě působila velmi neblaze. Už na vstupních dveřích jsem si mohla najít, ve které z pěti šestých tříd budu a s kým. Jména byla podle abecedy, tak jsem se velmi rychle našla - A, B - aha tady šestá A. Jména na papíře se mi míhala před očima a já začínala být nešťastná. Z 32 jmen jsem znala asi 10. Pomalu jsem se loudala ke dveřím a trvalo dlouho, než jsem kliku zmáčkla. Všude kolem byly cizí tváře, které se zdály být nepřátelské. Stejně jako moje třída i ta jejich se rozdělila a oni byli cizinci. Dneska už nevím, jak dlouho jsme vedli válku, na my a vy, naše dřívější třída a vaše stará třída. Jisté je, že to dlouho nebylo. Postupem času se z nás stala báječná třída a dodnes to trvá. Máme pravidelné srazy, ještě nikdy jsme nevynechali a na ty první chvíle vzpomínáme s určitou nostalgií.
Je poslední prázdninový týden a mnoho dětí čeká stejný osud. Z vlastní zkušenosti vím, že děti se dokáží velmi rychle přizpůsobit, a tak jim všem přeju, aby z nich všech byli stejně dobří kamarádi, jako jsme my.

Byl jeden z mnoha
24. srpna 2009 v 7:08 | já | Moje psaníNašli ho jednoho rána v rybníce. Docela utopeného. Já ho znala, byl to docela obyčejný mužský, který se potuloval světem docela sám. Od té doby, co jej opustila žena a jeho téměř dospělá dcera jej poslala až do temných končin lidského těla, se změnil. Ne, že by dříve býval oslňující společník, k tomu měl daleko, ale dalo se s ním bavit o spoustě věcí. Zájmů měl několik, hlavně sport a nejvíce motorky. S manželkou se vzali krátce po jeho návratu ze základní vojenské školy. Založili si rodinu a žili tak jako všichni kolem. Děti pomalu odrůstaly a jemu se naskytla příležitost práce na výletní lodi kdesi v zahraničí. Byl vyučeným kuchařem, tak sbalil svých pár švestek a odjel. Sliboval si, že přiveze peníze pro své děti. Čas míjel a on se vrátil. Domov se mu rozpadl, manželka si našla náhradu a zmizela někde v Čechách. Dospělé děti se domů vracely jenom pro finanční injekci. Dával, dokud mohl a měl z čeho. Začal pít a skončil na ulici. Z práce ho vyhodili, peněz ubývalo a on začal pomalu chátrat. Rozprodal to málo, co mu ještě zbylo, peníze za byt rozdělil spravedlivě mezi manželku a dvě děti. Zůstal docela sám, bez prostředků a bytu. Potkávala jsem ho většinou na nádraží, kde přežíval ve dne i v noci. Jednoho dne zmizel, lidé říkali, že prý si našel ženskou. No, sláva, pomyslela jsem si, přece jenom to s ním nebude tak zlé. Ale bylo to ještě horší. Našel sice ženu, ale stejnou jako byl sám. Spolu se potulovali, spolu propíjeli darované peníze. Pak ho našli s hlavou ve vodě. Večer dlouho popíjeli a pak usnuli na lavečce. Bylo léto, tak se jim dařilo dobře. V noci ucítil potřebu a tak rozespalý se staženými kalhotami si chtěl ulevit na břehu rybníka. Přišla závrať, výkřik do tmy a pád do vody. Neměl čas udělat ani jeden pohyb pro záchranu. Vodu při pádu vdechl a byl konec. Našel ho náhodný chodec pospíchající k vlaku. Řeknete si osud! Nic jiného se nedalo čekat! Vzpomněla jsem si na něj právě včera, když jsem při procházce potkala jeho dceru. Veselá, spokojená, šla s manželem a na vodní hladině se odrážela jejich silueta. Někde z dálky se neslo bez odpovědi - proč?
Já si létám, já se vznáším....
23. srpna 2009 v 10:33 | ja | Moje psaníDneska v noci jsem si krásně zalítala. Ne, neměla jsem nemilou příhodu, ale zdál se mi nádherný sen. Uměla jsem létat. Stačilo jen si pomyslet, tak a teď se vznesu, a bylo to, nohy se odlepily od země, mávla jsem rukama a byla jsem u stropu. Bylo to tak snadné a krásné. Pohled shora na svět je úchvatný. Elis se snažila vyskočit a chytit mě za nohu, polovička se jenom divil. Otevřela jsem si balkonové dveře a vylétla ven. Trošku poprchalo, ale nevadilo, pode mnou se naše ulice jevila uzounká a krátká. Zamířila jsem k blízkému parku, kde se zrovna procházeli nějací lidé. Ukazovali si vzhůru a zacláněli si oči. Já jim jenom zamávala a letěla dál. Za chvíli jsem byla u stadionu, kde se zrovna hrál fotbal a já chvíli kroužila nad hráči. Brankář mě uviděl a na několik okamžiků zapomněl hlídat svou svatyni. Odplata na sebe nedala dlouho čekat. Gól, zajásalo obecenstvo a já se najednou cítila provinilá. Raději jsem odletěla pryč. Dole se pracovalo na zahrádkách, sem tam mě někdo viděl, ale většina tam dole si mě ani nevšimla. Prolétla jsem se nad lesíkem a pomalu se vracela domů. Na západě začalo rudnout slunce uléhající ke spánku, sem tam jsem potkala nějakého ptáčka, který si mě ani nevšimnul. Rozpršelo se, na čele mi přistálo několik kapek a já zatočila k balkonu. Když jsem se vrátila, v domě byla tma, polovička usnul na gauči a Elis v pelíšku. Nikdo mě neviděl přiletět, tudíž jsem nikomu nemohla sdělit své dojmy. Lehla jsem do postele a probudila se. Oknem na mě dotíralo ranní sluníčko a já jenom litovala, že to celé byl jenom krásný sen o volnosti, svobodě a nádherném pocitu z létání.

Pohlednice z Bibione
22. srpna 2009 v 11:19 | já | Moje povídáníTo léto bylo stejné jako všechny ostatní. Od prvního dne prázdnin jsme si užívali volna u babičky . Chodila ještě do práce, a tak já se ségrou jsme měli celý byt až do odpoledne pro sebe. Panelák se postupně vyprazdňoval, to jak partaje odjížděly na dovolenou nebo na chalupu.
Kamarádky jsme tady neměly žádné, jenom jednoho malého kluka ze sousedního vchodu. S tím jsme občas podnikaly výlety do okolí, tehdy ještě rozkopaného sídliště. Paneláků proti loňsku přibylo a cesta k rybníku se tím vzdálila. Musely jsme je obcházet, pak se pomalu proplížit staveništěm, na němž na nás jeho stavbyvedoucí řvával své výhružky. Ráno jsme rychle splnily babiččiny úkoly, ségra jako starší měla za úkol jít nakoupit a nachystat věci na vaření. Babička při návratu z kanceláře se vždycky pustila do vaření pozdního oběda. Proto chtěla mít naškrabané brambory, vytažené maso z lednice a načištěnou zeleninu. Mým úkolem bylo vynést koš, zamést kuchyň a případně schody, byla-li na nás řada. Nádobí jsme umývaly společně.
Všechno probíhalo stejně, jako včera, jako zítra. U popelnic jsem měla každodenní sraz z malým psíkem , který doprovázel svého pána. Měla jsem pro něj vždycky nachystané něco do papulky. Toho dne byl pán i pejsek nějaký smutný.
Koupání v rybníku mělo své výhody i nevýhody. Jednou z velkých výhod byla zelená voda. Ta vždycky odpudila případné zájemce o koupání z řad dospělých. Nám se ségrou to ale nevadilo, a do té zelené břečky jsme sice s odporem vlezly, udělaly pár temp a pak rychle na deku. Voda nás trochu ochladila a časem jsme ji svým plaváním docela vyčistily. V rybníčku byly i nějaké rybky, asi plevelné, jak říkala babi. Na dno jste sice neviděly, ale nejednou jsme si nebohé rybky vytahovaly navzájem z plavek. Kolem rybníčku rostl orobinec, jehož dlouhé stvoly tvořily jakýsi paraván, a nás pěkně schovával.
Jak jsme tak ležely na sluníčku a snažily se získat bronz, představovaly jsme si krásnou písečnou pláž někde u moře. Zvláště poté, co nám došla pohlednice od Ondřeje. Byl to ségřin spolužák a ona do něj byla celá pryč. Psal odněkud z Bibione, kam si s ním vyjeli jeho rodiče. Na exoticky vyhlížející pohlednici zářila azurově modrá voda, na ní se houpalo několik loděk s bělounkými plachtami. Ségra se zasněně dívala na pohlednici a já viděla, že jí teče slza. Na otázku proč, odpověděla, abych se nestarala, že tomu nerozumím. Naštvala jsem se a vlezla do vody. Na hladině se přede mnou rozvírala zelená opona sinic a z nedalekého orobincového zákoutí vyplula kačena. Chvíli jsem se snažila nevnímat odpornou zelenou deku na hladině a pak jsem rychle vylezla. Lehla jsem na deku a dívala se beze slov na modrou oblohu. Byla bez mráčků a po ní se pohybovalo několik desítek letadel. Byly hodně vysoko, jejich hřmot bylo slyšet jenom velmi vzdáleně.
Vzala jsem do ruky knihu, kde jsem jako záložku měla papírový kalendář. Koukla jsem na něj a uviděla jednadvacítku. Byl srpen a blížil se konec prázdnin. Byla jsem moc malá na to, abych pochopila. Ségře se Ondřej nevrátil a ona sama za dva roky zmizela v cizině.
K babičce jsem přestala jezdit. Už se mi tam nic nelíbilo. Celý svět bez ségry byl jakýsi šedivý a prázdný.
Rizoto s pórkem a lososem
21. srpna 2009 v 15:54 | billa | Něco dobrého na zubDělala jsem pořádek mezi čtenými časopisy. Polovička k nim sem tam přihodí něco důležitého, a proto, než je definitivně vyhodím, si je raději prohlédnu. Lístek po lístku tak končí svůj pobyt v mé domácnosti na společné hraničce, kterou pak převázanou odnesu do kontejneru. Pohledem přelétnu první stránky, sem tam otevřu a prolistuji. Nesmím to však dělat pomalu, neboť jak moje oko čtenáře dopadne na nějaký zajímavý titulek , práce se zpomalí, nebo ustane úplně a já se pak přistihnu, jak sedím a louskám a louskám. Tak jsem dneska fofrem probírala nachystanou hromádku a tu padl můj zrak na vábně vyhlížející obrázek. Snad to bylo tím, že to bylo před obědem a já už měla hlad, nebo něčím jiným, začetla jsem se. Moje slinné žlázy se rozjely naplno a já slintajíc začala hledat tužku a papír. Zaznačila jsem i pro vás.
Rizoto s pórkem a lososem
250g filetů z lososa
150g mrazeného hrášku
2 pórky (bílá část) nakrájená na kolečka asi 2 cm silná
500g rýže basmati
4 lžíce rostlinného oleje
lžíce kurkumy nebo žlutého karí
650 ml zeleninového vývaru
Troubu předehřejeme na 180°. Rýži pečlivě propláchneme pod studenou vodou a necháme okapat. V hrnci osmahneme pórek na oleji, asi tak 4-5minut, až mírně ovadne. Přidáme kurkumu nebo kari, rýži a mícháme, dokud se rýže neobalí tukem. Zalijeme horkým vývarem, přivedeme k varu, promícháme a přiklopíme pokličkou.
Vaříme na mírném ohni 10 minut, Pak ještě pod pokličkou necháme 5 minut dojít.. Přidáme hrášek. Vezmeme menší pekáček, vyložíme jej pečícím papírem, na něj rozložíme porce lososa, osolíme a dáme péct do trouby asi na 10 minut. Jakmile je losos upečený, vyndáme jej z trouby ven, odstraníme kůži a natrháme jej vidličkou na menší kousky.
Podáváme s načechranou rýží a salátem.
Dobrou chuť!
Jen tak na okraj
21. srpna 2009 v 8:48 | já | Moje psaníZazvonil mi telefon, prý abych se ozvala na volající číslo. Mžourala jsem rozespale, kam, že to vlastně mám volat, kdo po mě tak touží. No jasně! Jsou to naši přátelé z O2! To je věcí, které mají neustále na krku a ta péče, abych náhodou nějakou tu korunku neušetřila. Hned nabízejí nové melodie, pak zase výhodný internet do telefonu. Aby se rodinka celá sešla, nabídnou vám společné volání, ale musí se všichni přihlásit do O2. No, nabídek milion, ale nic o tom, že by vám chtěli snížit tarif, nebo zlevnili volání do jiné sítě. Ať jdou k čertu!
Valašská výšivka
20. srpna 2009 v 8:00 | já a net | Co se mi líbíTechnika a barevnost výšivky spoluurčuje regionální příslušnost. Na jižním a západním Valašsku používaly režnou, smetanovou nebo zlatožlutou bavlnku či hedvábí v kombinaci s fialovou, ale i černou, stejně jako v některých okrajových částech Valašska. V údolí Senice se připojují další barvy jako modrá, červená, růžová i hnědočervená. Ženy zde začaly kombinovat v odvážné barevnosti nejen barvy, ale i přízi s vlnou zvláště ve výšivkách na náramcích nebo kadrlích.
UZLÍK VZORŮ BÍLÉ VÝŠIVKY Z ROŽNOVSKA
Marie Brandstettrová - J. Zastávková
Marie Brandstettrová - J. Zastávková
Bílá výšivka se rozvinula zejména v 19. století - její uplatnění můžeme sledovat s rozvojem bavlněného plátna. Motivy stolisté růže, věnečku, kytice v květináči nebo samostatné umisťovaly vyšívačky v rohu šátku a někdy menší motivy v dalších dvou rozích. Okraj šátků zdobily různými druhy zoubků s dírkami nebo také krajkou. Velké mistrovství je také zhotovit drobnou pavoučkovou výšivku na rukávcích i menších šátcích "vyvazovačkách" datovaných již kolem roku 1820. Náročnou technikou šití ve vytahovaných nitích jsou vypracovány krajky "špice" čepců, jejichž varianty jsou nespočetné.



Pro zájemce je tato kniha velmi názornou pomůckou.
Bylo léto, horké léto!
20. srpna 2009 v 7:33 | KB | Něco z rodinné kroniky
Vzpomínkové foto. Léto 1963.