Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2009

Letní bouřka

31. srpna 2009 v 12:45 | Tamara McKinley |  Co jsem právě dočetla

Letní bouřka (Tamara McKinley)




Po letech klidného života na farmě odhalí skoro osmdesátiletá Miriam šokující tajemství o životě svého otce. Svou matku si nepamatuje a jenom z vyprávění zná její příběh. Příběh velké lásky, bolesti a nešťastného konce při narození dcery. Stalo se tak po doplutí lodi do Austrálie, kde na počátku dvacáteho století hledali různí dobrodruzi, nešťastníci a uprchlí milenci nový domov. Se svým otcem prožije patnáct let putování a života v táborech hledačů zlata a drahého kamení. Nyní je už na konci svého života a může bilancovat. Má dceru, úspěšnou umělkyni a dvě vnučky. Pozve si je tedy na své narozeniny, aby jim v kruhu rodiny řekla svá rozhodnutí. Jedno se týká jí samotné a jejího zdraví, tím druhým je zamýšlený soudní spor a boj o rodinný majetek.
Ve starobylé hrací skříňce najde skrýš s velmi vzácným černým opálem a dokument, který naznačuje, že má právo na polovinu majetku jednoho z nejmocnějších bankéřů v zemi. Musí jen najít důkazy a vypátrat vraha svého otce, hledače drahokamů. S pomocí mladého právníka rozplétá příběh plný dobrodružství, lásky i zrady.

Ohromně krásná kniha, zavádějící nás do počátku minulého století, do doby našich dědečků a babiček. Před námi se objevuje běžný život tehdejších lidí, bojujících v divoké australské přírodě o nabytí majetku a získání prestižního postavení ve vznikající společnosti.


Už je to zase tady!

30. srpna 2009 v 10:03 | já |  Moje psaní
Autobus právě projížděl kolem posledních domků města a já seděla hned vedle řidiče a sledovala cestu. Ranní spoj odvezl děti do školy a vracel se do své domovské stanice. Pan řidič měl puštěné rádio, kde zrovna hráli nějakou pěknou melodii. Pootevřeným okýnkem proudil dovnitř příjemný proud vzduchu. V autobuse nás bylo asi pět a všichni jsme se těšili, že budeme za chvíli vystupovat. Vozidlo se pohupovalo na lehce zvlněné silnici a venku se probouzel krásný podzimní den. V zahradách a alejích podél cesty se tu a tam objevoval žebřík opřený o strom. Začínala podzimní sklizeň ovoce. První jablíčka, ryngloty a letní hrušky končily v koších. Letošní úroda byla velice slibná. Na zastávce přisedla paní s košem plným právě natrhaných jablíček. Když se pohodlně usadila na sedadlo za mnou, podala mi přes rameno několik nádherných červených jablek. Najednou něco kolem nás začalo bzučet a lítat, nezbedná vosa si našla cestu z koše a začala nás obtěžovat. Chvíli jsme se jí věnovali, pak se někam ztratila. Ještě několik zastávek a budu na místě, pomyslela jsem si právě v okamžiku, když se vzadu v autobuse ozvalo - "Jedeš, potvoro!" Někdo tam válčil s vosou. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál pozorovala cestu před námi. V zadní části autobusu postupně vzrůstal šum a ozývaly se sem tam výkřiky, kterým jsem nevěnovala pozornost. Autobus zastavil a já vystoupila předními dveřmi. Košík i s jablíčky pokračoval dál. Už jsem chtěla vyrazit směrem k Obecnímu úřadu, kde byla ordinace, když mě někdo chytil za ruku. Paní, která vystoupila zadními dveřmi autobusu mi ukazovala ruku, která jí už docela pěkně natekla. Byla celá rudá v obličeji a znatelně hůř se jí dýchalo.
Co s ní teď? Vzala jsem ji s sebou do ordinace, kde jsem měla nějakou papírovou práci a kde byl k dispozici telefon. Paní se uvelebila do křesla a pomalu se uklidňovala. Z lednice jsem vzala pár namražených kostek ledu, nasypala je do igelitového sáčku, trošku poklepala a podrtila. Jejich chlad po přiložení na oteklou ruku trochu zmírnil bolest a spolu s práškem proti alergii, který jsem paní nabídla, byl to jediné, co jsem v rámci první pomoci mohla udělat. Věděla jsem, že bude potřeba více, proto jsem zavolala ošetřujícímu lékaři, který se měl dostavit na odpolední ordinaci. Vysvětlila jsem, že paní je alergička, zatím je v pořádku, ale otok neustále roste a zhoršuje se dechový komfort. Nebudu to protahovat. Z papírové práce nebylo ten den nic, sledovala jsem po očku nešťastnou oběť vosích manévrů, stav se už nehoršil, ale ani nelepšil.
Když se asi po půl hodině objevil ve dveřích lékař, věděla jsem, že už bude dobře a nic se nestane. Společně jsme nešťastnou paní ošetřili a pak zavezli jeho autem domů. Když jsem ten den odpoledne jela domů, měla jsem pořád na očích onu paní! Co by s ní asi bylo, kdybych ....!
Krásný den vylákal lidi do sadů a zahrad. Všude kolem bylo plno sladce vonícího ovoce, lákajícího veškerý hmyz, zvláště vosy!

Usměvavá tvář dětského idolu

29. srpna 2009 v 8:52 | já |  Moje psaní
Za oknem je zamračeno a prší. Dnešní den je vhodný pro odpočinek a lenošení. Dítka se mohou v klidu soustředit na přípravu věcí do aktovky. Děvčata si znovu a znovu prohlížejí svá nová pouzdra, peněženky alba, a jiné školní a osobní věci s jejich největším současným idolem - Hannah Montanou.

Viděla jsem opravdové šílenství v jednom supermarketu, kde dostali věci s obrázkem této holčičky. Maminky trpělivě vystály frontu, aby svým dcerám zakoupily to a ono.
Jaký mají idol dnešní kluci, nevím. Jistě také nějaký a tak na různých netových stránkách se nabízí a prodává ostošest.
A věřte, nejsou to vůbec levné věci, které dnešní maminky musí svým dětem do školy pořídit. Škoda, že tyhle starosti už jdou mimo, ale na druhou stranu jim vůbec nezávidím.
Ale děti jsou děti a nedat jim to, co můžeme, připravíme jim jednu nehezkou chvilku se spolužáky, kteří mají Hannah Montanu třeba na telefonu. Je na rodičích, aby svému potomkovi vysvětlili, jak je to s popularitou, jak je důležité mít dobré boty na rozdíl od růžovoučkého telefonu s blonďatou hlavinkou.


Dětské oblečení

28. srpna 2009 v 10:47 Něco z historie
Dětská móda se neustále více a více podobá té pro dospělé. Jako bychom se vraceli do historie, kdy např. v období rokoka nosily děti přesnou kopii oblečení dospělých.




Pro děti to muselo být krajně nepohodlné a nepraktické. Na starých obrazech vidíme oblečení společenské, lovecké i běžné domácí. Všechno je šité z drahých materiálů, pracně zdobené a ručně vyšívané zlatem apod.

Oč lépe se měly děti na venkově, které chodily sice také po vzoru dospělých, ale v lehkých halenách a šatech.

Dětské oblečení je dneska rozmanité a pestré, pořádají se i módní přehlídky s největšími výkřiky módy.


Po neděli, až půjdou děti do školy, koukněte se kolem sebe na tu krásu a rozmanitost oblečení, které děti mají. Je to opravdu ke koukání.


Pingpong s čísly!

27. srpna 2009 v 11:55 | já |  Moje psaní
Dostala jsem psaní! Vzkaz z České pojišťovny! Prý jim dlužím nějaký peníz. Nadzvedlo mě to a rozpálilo do ruda. Já, která platím každou složenku, ještě když je ve schránce, a mám dluh, ne to není možné!?? I chopila jsem se telefonku a zavolala na zákaznickou linku, že bych ráda informace! Kupodivu po vytáčení dvojek a trojek jsem se dostala k operátorce brzy. Nahlásila jsem ji své číslo a ona spustila. Dluh je ještě z doby, kdy byla pojistka založena, víte ono se to někdy zdrží! Já na to, platím SIPEM, tak se to nemohlo zdržet. Kolik, že to dělá? Něco přes 2000 ,- Kč, hlásí operátorka, přestože v dopise se skvěje částka o hodně vyšší. Chvíli se bavíme, já postupně zvyšuju hlas, slečna operátorka švitoří dál. "No, ale vy tady máte to snížení a my už jsme si započítali tu vyšší sazbu, takže ten dluh je 1660,- Kč" Dobře, a ta další částka do těch 5000,- už teda není? "Ne, do konce srpna přijde vyrovnat jenom tu jednu, tj. těch 1600,- a budeme vyrovnáni".Takovýhle pingpong s čísly jsme hráli asi 10 minut! Pak jsem zařvala, kolik, že teda po mě chtějí, a z telefonu se ozvalo "Jenom těch 1600,-!" Vzteky jsem vypla telefon a skřípaje zubama odložila dotyčné upozornění. Nechám ho pár dnů odležet, pak tam znovu zavolám a jsem si jista, že ta částka bude ještě menší, nebo žádná! Takhle se tedy matou zákazníci a tahají z nich peníze. Nezaplatím, dokud opravdu nezjistím, že jsem jim něco dlužna.

Hlídací žába

27. srpna 2009 v 8:15 | já |  Moje psaní
Zlaté pole se táhlo až k obzoru. Já si to pomalu šinula po silnici a bylo mi docela do zpěvu. Povětřím se nesla protivná vůně řepky svítící na sluníčku. Nemám tuhle vůni ráda, ale nebylo zbytí. Děda P. na mě čekal! Je doma sám, manželka odjela do Valmezu, jak se tady říká, a on čeká na někoho, kdo mu pomůže. Má jenom jednu ruku a tu ještě špatně pohyblivou. Už z dálky jsem viděla střechu jejich domku. Je první ve vsi. V zahrádce se tyčí náramná stavba hradu. Děda si s jeho výrobou hrál několik let v domění, že to dělá pro své vnuky. Nebyl to ani jeden ze známých hradů, vymyslel si jej sám. Zbývalo ještě dodělat poslední část hradeb a velkou kulatou strážní věž. Na ty už ale nedošlo. Onemocněl a ruka není schopna takové jemné práce. Býval hodinář a tak ta jemnost mu teď chybí. Zavrzání vrátek jej upozornilo, že někdo přišel, koukl z okna a pokynul hlavou. Sáhla jsem do rozestavené věže a nahmátla něco studeného. To velikánská ropucha přikryla svým tělem klíč od domu. Odstrčila jsem ji stranou, vzala klíč a vsunula ho do dveří. V chodbě tikalo několik desítek hodin, vesměs starých a pěkných. Tak to teda bude moje práce. Musejí se natahovat každý den a dneska, když manželka není doma, poprosila mě, abych se práce ujala já. Pozdravili jsme se, já odložila tašku a vzala ze stolu krabičku klíčů, kterých tam bylo hodně. Tak to bude fuška! Vzala jsem jeden a zkusila ho, nepasoval, samozřejmě. Děda stál za mnou a snažil se mi poradit, který klíč mám vzít. Po mrtvičce se mu špatně mluvilo a tak ta domluva vypadala asi takhle - "Ehi ic en eee, ei ii". Co, vám mám povídat, těch hodin bylo tolik, že jsem u P. strávil doslova půl dne. Kromě hodin na chodbě jsem ještě natahovala hodiny stojací v parádním pokoji. Když jsem to dokončila, blížilo se deset hodin. Sedla jsem si s dědou v kuchyni ke stolu a dívala se na jeho tvář, jak s napětím čeká na odbíjení. To jsme pak slyšeli doslova koncert, ale všechny hodiny šly a tloukly správně. Abych učinila své návštěvě zadost a mohla si ji vykázat, změřili jsme tlak, prohlédli krabičku s léky a rozloučili se. Klíč putoval pod dohled žáby ve věži a já putovala za dalšími klienty.
Po několika letech, když jsem se shodou náhod dostala k dědovu domečku, žádný hrad už tam nestál. Bývalí majitelé se přestěhovali do VM za synem a domeček prodali. Podle sousedů všechny hodiny odvezli s sebou, syn je pokračovatel a sbírá je také. Jenom by mě zajímalo, kdo mu je natahuje, když jsou třeba na dovolené?! No, nezávidím!


Pomsta byla sladká!

26. srpna 2009 v 11:19 | já |  Moje psaní
Eliška poskakovala kolem, radostí celá bez sebe. Jdeme na procházku! Bylo obtížné ji navléct do vodítka, není na něj moc zvyklá. Ale dneska jsme ho potřebovali. Šli jsme k panu doktorovi. Ne, nejsme nemocní, ale povinné očkování je povinné očkování. Celá natěšená se dala Elis do výletu. Táhla jako párek volků, tak jsem měla co dělat, abych ji udržela. Ještě, že jsem jí dala kožený postroj, ten tkaný z barevných nitek by ji asi neudržel. Nosík až na zemi a ocásek radostně mrskající se, tak vypadá málokdy! Šli jsme kolem potoka, pak přes mostek a už z dálky jsem viděla, že do ordinace vcházejí s velkým boxerem. Zpomalili jsme a přišli do čekárny, když už byla prázdná. Elis se opatrně rozhlédla a pak se mi uvelebila na klín. Očima sledovala každý můj pohyb a srdíčko ji bušilo jako tympány. To, ale nebylo nic proti tomu, až jsme vešli dovnitř. Na lesklém a kluzkém vyšetřovacím stole se jí pranic nelíbilo. Tak udělala loužičku a začala se sápat na mě. Změření teploty, poslech srdíčka , to ještě zvládla dobře. Píchnutí jehličkou do kúže za krkem jí také nevadilo, boj však nastal při stříhání drápků. Já doma nejsem schopna jí je zastříhnout, tak jsem to svěřila odborníkovi. Elis držela při stříhání na zadních packách a temně vrčela. Když jsem jí chytila pod krkem a pan doktor jí stříhal přední packy, tak to jsem už měla, co dělat, abych jí udržela. Klouzala se po stole jako baletka a nenávistně mrskala očima na všechny strany. Ze mě teklo jako z vola, pan doktor se smál a Elis byla naštvaná. Než jsme zaplatili a obdrželi nazpět knížečku, tak se panu doktorovi pomstila. Vlezla si pod jeho psací stůl a udělala další loužičku. Pak vítězoslavně zvedla hlavu a namířila si to k východu. Už se nedívala ani napravo, ani nalevo, jen aby byla venku. Celou cestu pak hopsala radostí, že už to má za sebou a teď spí. Trošku poblafkává, asi se jí zdá o tom nehodném doktorovi, který ji tak potrápil.

Za úspěch budeš po zásluze potrestán

25. srpna 2009 v 18:02 | horkytomas.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Další ze stran navrhuje zvýšit lidem, kteří vydělávají víc, daň z příjmu a mně to nepřijde normální.

Pořád platí, že čím je člověk úspěšnější, tím víc ho okolí trestá. Znám to z vlastní zkušenosti. Většinou jsem vydělával víc jak ostatní a všichni jenom záviděli, ale nikdo z nich neudělal nic proto, aby měl stejně a nikdo neřešil, že když bylo třeba, tak oni neměli čas, ale já ano, že když po mě přišli do práce, tak bylo všechno, jak má být, kdežto já místo ranní kávy uklízel po předešlé směně. Když si ze svých poctivě vydřených peněz koupím lepší auto než soused, tak pokud si ho neschovám, jsem si jistý, že mně ho někdo objede klíčem.
To je totiž ta naše povaha česká. Závidíme druhým úspěch, a to i ti na těch nejvyšších místech.
Jak si jinak vysvětlit, že by ti úspěšnější měli platit vyšší daně. Jestli prospěje zvýšení daně státu, tak jsem pro, ale jedině pro všechny stejně a za předpokladu,že se s výnosem bude zacházet rozumně a nebudou se nesmyslně vyhazovat peníze např. na vytváření nových úřadů.
Nepatřím k těm, kteří ten nadprůměrný příjem mají, ale chci se jich zastat, protože jediné co jim závidím, je to, že se jim to povedlo. Že jsou tak šikovní, měli potřebnou odvahu a štěstí a nebáli se jít úspěchu naproti.

Nikdo se nedívá na to, že ten kdo bere nadprůměrný plat, tak si to ve většině případů zaslouží, že si to vydřel, že uspěl tam, kde jiní nevěděli jak na to. A protože jsou úspěšní a zaměstnávají tolik lidí, pomáhají růstu HDP, tak je pěkně strouhneme. A nebude to dlouho trvat a oni nám to vrátí, protože není nic jednoduššího než si založit firmu v některém z daňových rájů a nebo tam, kde si budou jejich odvodů aspoň trochu vážit a budou rádi, že jim je dávají.
My jsme ti, kdo určuje, jak se budou mít naše děti a jestli ve vládě budou pořád ti stejní, na které už všichni nadávají, ale to už jsme zase na začátku.
Jsme prostě národ uplakánků, kteří si umí jen stěžovat, jak se máme špatně, a hází problémy na druhé, ale není schopen s tím něco udělat. Snad za čtyřicet let, respektive dvacet.

PETKA s malinovkou

25. srpna 2009 v 7:48 | já |  Moje psaní
Tak už i u nás je potkáte! Skupinka mladých výrazně se odlišující od ostatních jak oblečením, tak chováním. Jdou ulicí, neustále na sebe pokřikují. Jejich oči hledí, ale moc nevnímají. Občas napomenou psa, který svého pána doprovází. Vlasy spletené v jakési obludné účesy, na rukou rukavice bez prstů. Teď v létě něco nevídaného.
Došli k první lavičce a utábořili se kolem v prachu cestičky. Pes poslušně zalezl pod lavičku a jenom po očku pozoruje dění kolem sebe. Všichni mají PET láhve naplněné malinovkou a popíjejí. Láhev si předávají od jedněch úst k druhým, chlapec chlapci, děvčeti a pořád dokola. Sedí tam v prachu a povídají si. Jeden by myslel, obyčejní výletníci mající žízeň. Omyl, jak jsem se dozvěděla, malinovka a jiné výrazné pití, používají ke spláchnutí tablet a prášků a při kouření trávy. Má to údajně pomoci rychleji rozpustit tyto látky a tím podpořit jejich účinky.
D r o g y!
Jak obyčejné slovo, ale jaký je jeho vliv na ostatní. Lidé chodí kolem, někdo si jich ani nevšímá, občas se s nimi u lavečky dá někdo do hovoru. Většina však zakroutí hlavou a pokračuje dál.
Čím dál více mladých lidí u nás podléhá iluzi a pomocí nějaké drogy se utíká do "pohádky", kterou mu slibují ti, kdož mu drogu nabídnou. V novinových článcích se dočtete o 12 letých kuřácích marihuany, o 11 letých namol opilých dívenkách, kdesi v Ostravě, o zfetovaném cestujícím ve včerejším rychlíku z Košic do Prahy, který nožem poranil několik spolucestujících.
Negativní důsledky kouření konopí na lidskou psychiku, jako jsou poruchy koncentrace, snížená vnímavost, výpadky paměti a obecně obtíže při učení a soustředění, jsou známy dávno.
Nový výzkum Centra Freda Hutchinsona v americkém Seattlu však prokázaly, že dlouhodobé užívání marihuany zvyšuje u mužů riziko vzniku rakoviny varlat.
Podle nové studie je riziko vzniku rakoviny varlat u pravidelných kuřáků konopí dvojnásobné proti těm, kdo ji neužívají.
Zvedá se počet uživatelů drog, zvedá se jejich agresivita, protože kde nejsou peníze a je potřeba drogy (u závislých), tam je jedno jak, ale k penězům na ni se musí dostat. Politici se přou zda zlegalizovat marihuanu, ale s tím ostatním si začínáme nevědět rady. Chybí jedno, přiznat si, že jsme něco promeškali a podcenili. Když už i malé děti si drogu, jakoukoliv, dovedou samy sehnat, je někde něco velmi špatného. Nechci mluvit o rodinách těchto dětí, ale asi i tam při jejich výchově se stala nějaká chyba. Škola se snaží, ale spíš už jenom postihem, nikoliv výchovou napravovat padlé jedince. A my ostatní mlčíme! Nás se to netýká, naše děti v tom nejsou! Nejsou?

Tradice za zvuků nemravných písní

24. srpna 2009 v 11:25 | History speciál |  Víte, že?
Římanky se vdávaly už ve 12 letech. Ráno před svatbou si nevěsta oblékla přes tuniku žlutý plášť, obula si sandály téže barvy a kolem krku si zavěsila řetěz. Vlasy jí otrokyně sčesaly do šesti copů propletených stužkami a hlavu zahalily dlouhým oranžovým závojem. Ženich si oblékl tógu, oděv svobodného Římana, a spolu s nevěstou obětoval beránka nebo vepře domácím bůžkům. Podepsali svatební smlouvu a přítomní členové rodiny a hosté na ni otiskli své pečetní prsteny. Pak si ženich a nevěsta podali ruce a slíbili: Kde budeš ty, budu i já! Po blahopřání novomanželům následovala hostina trvající až do noci. Nakonec vyrazil z nevěstina domu průvod svatebčanů k ženichovi. Často se při tom zpívaly necudné písničky a ženich rozhazoval kolemjdoucím ořechy. Přes práh svého domu musel nevěstu přenést. Kdyby přes něj klopýtla, považovalo se to za špatné znamení. Teprve když ženich posadil nevěstu na postel a začal jí rozvazovat pás, svatebčané se diskrétně vzdálili.

V Řecku se dívky vdávaly zhruba v 15 letech, zatímco muži asi 30 letí. Vzájemný vztah nebo dokonce láska přitom nehrály vůbec žádnou roli. Vhodného ženicha vybral nevěstě její otec, případně bratr či zákonný poručník. Často se budoucí sňatek sjednával už v dětském věku partnerů. Nízký věk nevěsty souvisel s tím, že rodiče velmi přísně dbali na to, aby se vdávala jako panna. Až do časů státníka a básníka Solóna (asi 640-560 př. n. l.) stával v Athénách dům zvaný hippokoreión. Do něj byly vlastním otcem zavírány spolu s koněm a bez jídla dívky, které přišly o panenství ještě před svatbou. Zpravidla zde zemřely hladem nebo je rozdupal kůň.


Žena má bohatě řasený, dlouhý a plisovaný peplos iónského typu, muž řasený plášť