Ve slepé ulici, kam jsem se vypravila na návštěvu, bylo ještě ticho. Nic nenasvědčovalo tomu, že už jsou prázdniny. Vzduch byl jiskřivý a svěží po noční bouřce, občas jsem musela přeskakovat kaluže. Dům, kam jsem dneska měla namířeno nebyl nový, ale majitelé se o něj vzorně starali. Předzahrádka byla plná kytiček, chodník umetený a na schodku před vchodem se slunila kočka. Chytila jsem za kliku a vešla dovnitř. Drnčení zvonku proťalo božský klid. Trvalo hodnou chvíli, než se ozvaly šouravé kroky, které mi přišly otevřít. Byla jsem přivítána a vpuštěna dovnitř. Na chodbě jsem byla potichu seznámena s dnešním stavem dcery. Otec, který mi přišel otevřít, měl vždycky slzy na krajíčku, když jsme spolu o Daně mluvili. Nedivila jsem se mu, nedávno zemřela jeho žena a krátce na to se dozvěděl o onemocnení jejich dcery. Znala jsem dokonale příběh jejich života.
Pocházel z českého pohraničí, odkud se kvůli vzniku protektorátu museli vystěhovat. Zamířili na Moravu, kde jeho paní měla kořeny. Byla o několik let starší než on, ale nikterak jim to nevadilo. Společně vychovali dva syny a dceru. Byla nejmladší, a proto nejmilejší. Všichni, včetně chlapců ji opatrovali jako oko v hlavě. Od malinka byla nejkřehčí a hodně churavěla. Vyučila se kadeřnicí a začala chodit do práce. Byla mladá, hezká a o nápadníky nebyla nouze. Bratři se oženili a odešli z domu. Jeden si postavil svůj domeček kousek za jejich zahradou. Měl to domů blízko a tak rodičům hodně pomáhal i se svou ženou. Druhý Dančin bratr byl nadějný matematik, a tak po absolvování vysoké školy zůstal v Praze. Oba rodiče chodili ještě do práce, a tak se jim žilo dobře.
Najednou začala paní S. postonávat, chodila stále častěji k lékaři, až skončila v invalidním důchodě. Rodina ji utěšovala, starala se o ní, ale nemoc byla zákeřnější, než všichni očekávali. Zemřela ve svých necelých 60 letech. Pro rodinu to byla rána, ale neměla být poslední.
Na jaře, se roznemohla Dana. Začalo to jako obyčejná chřipka, pak následovalo několik recidiv, až se přišlo na konečnou diagnózu. Následovala nemocnice, různá vyšetření, operace, ozařování, následná tři kola chemoterapie. Bratři i otec se o Danku starali přímo vzorově, neustále měla doma dostatek ovoce, jogurtů, nosili jí časopisy na čtení, stále s ní někdo byl doma. Její nemoc neměla mít dobrý konec, to všichni věděli, ale zacházeli s ní jako se zdravou.
Když jsem se dozvěděla, jak se Dance vede, jak proběhl včerejší den a noc, začala jsem pomalu stoupat do podkroví, kde měla pokoj. Čekala mě, slyšela zvonek, a tak když jsem otevřela dveře, našla jsem ji sedící na posteli, usměvavou s nataženou rukou na pozdrav. Vždycky jsme si dobře popovídaly, byla náruživou čtenářkou a všude, kam jsem se podívala, byly knihy vzorně poskládané v knihovničce. Provedla jsem výkony, kvůli nimž jsem přišla, a pak už bylo jenom na nás, o čem jsme si povídaly. Povídaly jsme si o knihách, které přečetla, znala všechny novinky všech našich vydavatelství. Chodila jsem jí dlouho aplikovat injekce, později na převaz operační rány, která se po poslední chemoterapii nechtěla uzavřít. Styděla se za svou nemoc a ke konci života začala odmítat i mé návštěvy. Chodíval za ní jenom její ošetřující lékař a já jenom donášela převazový materiál.
Když jsem jednou přišla po víkendu do práce, čekalo mě překvapení. Na pracovním stole jsem našla balíček s mojí adresou. Uvnitř byla kniha a v ní lísteček - Mojí milé sestřičce na památku Dana S. Za několik dnů zemřela.
Povídání smutné, ale i takový je život ...