Jenom ať to stihnu! Šeptám si potichu pod fousy. Jestli přijdu pozdě, bude to tragédie, běhá mi hlavou. To všechno ty moje vlasy. Lítají si na všechny strany a nedají se nikterak upravit. Kolikrát jsem si už říkala, zajdeš ke kadeřnici a necháš si udělat účes, který nedá moc práce. Ale to ne, pořád mám jiné starosti a vlasy nic. Klopýtám po chodníku, jehož dlaždice poskakují nahoru a dolů. Větřík mi povívá s ofinkou a oba culíky poskakují kolem hlavy. Celou cestu si opakuji, co vlastně mám koupit - týdenní do Kroměříže. Ještě nikdy jsem to nekupovala, jenom dneska mě poslali naši a já souhlasila. V kapse držím bráškovu průkazku, bez níž mi to nedají. Už z dálky vidím semafor. Je pořád ještě na Stůj a to je dobré znamení. Vlak buď ještě nepřijel, nebo je ve stanici. Přidávám do kroku a proti mě se začínají trousit cestující, které vláček vysypal. Je podvečer, poslední prázdninový pátek. Spěchám, abych stihla otevřenou pokladnu. Musím si bráškovi zakoupit týdenní jízdenku, v pondělí ráno tady bude hrůza. Dobíhám na nástupiště a paní pokladní se chystá okénko zavřít. Mávám na ni, ona se dívá a nic nechápe. Celá uštvaná se postavím k okýnku a na paní vyhrknu - "Jeden kroměřížský, do týdne!". Už když se mi tahle slova odlepila od úst, věděla jsem, že je zle! "Ale slečno," řekla paní pokladní "takové lístky nemáme!". Polilo mě horko a zakoktala jsem se ještě víc. " Ale, vždyť kupovám každý týden!" Hrůza, jazyk se mi sukuje a já nejsem schopna dostat ze sebe kloudné slovo. Paní se usmívá a pak říká "sedněte si na chvíli na lavečku. Za 20 minut přijede další vlak. Do té doby si snad vzpomenete, co vlastně chcete!" Jednou rukou stahuje záclonky a mě nechává stát, zmatenou a celou popletenou. Chtělo se mi brečet a nevědomky jsem si začala hrát s culíky. Natáčela jsem si vlasy na prst a rovnala si v hlavě myšlenky. Jedna gumička to nevydržela a proud vlasů uvolněný z jejího sevření se rozprostřel na půl hlavy. To už jsem nevydržela a začala bulit. Ještě, že tady nikdo není, pomyslela jsem si. No, jo, ale přijede další vlak a já tady budu jako Viktorka s rozpuštěnými vlasy.
Začala jsem ťukat na okýnko pokladny a křičet "Už vím, kam chci vlakovat, do Kroměříže." Slyším se říkat. To už jsem nevydržela a začala jsem řvát jako na lesy. Paní nereagovala, tak jsem se pomalu vycourala ven a šlapala si to domů. Celou cestu jsem si opakovala lístek nemám, koupí si ho v pondělí ráno. Slzičky uschly a já ještě ve dveřích zavolala na naše "týdenní lístky neprodávají, jenom nějaké kroměřížské a ty neznám!" Chudák bráška, nakonec musel jít v pondělí dříve na vlak, aby lístek dostal.
Tak jsem se nasmála...krásný vyprávění. Libí se mi, jak jsi pak ten konec vzala doma rázně. :-D