"Tatínku a půjdeme i za kačenkama?" zaznělo za mnou dneska ráno, když jsem se vracela z procházky. Protože se pohybuju chůzí rychlého šneka, tak za malou chvíli kolem prošel tatínek s malou dívenkou. Pozdravil mě a usmál se. Než jsem si stačila uvědomit, kdo to je, byli hodně daleko. Blonďatá hlava, nezapomenutelný úsměv. Stejný patřil i slečně, která se ho držela za ruku. Ale vždyť to byl Jirka! Zvolnila jsem krok a posadila se na nejbližší lavičku.
Vzpomínky se mi v hlavě vyrojily jako hejno vos.
Sedím s klubkem dětí na koberci u nás v jesličkách a povídáme si o zvířátkách. V ruce držím barevné obrázky s kočičkou, pejskem a kačenkami, kolem je ticho jako v kostele. Všechny děti mě fixují phledem, ani nedutají. Pozorně se na ně dívám, budu totiž dělat měsíční zápis o psychologickém vývoji mých svěřenců. Jsou šikovní - Jirka, Dominička, Petřík, Broněček, Karinka i malý Pepíček. Rozvíjím jejich obrazovou představivost i slovní zásobu. Hodina pokračuje, písničkami a nakonec i malým cvičením. Mám je ráda všechny, jak tady jsou.
Blik a jsem opět v reálu. To snad není ani možné, Ten malý šprček Jiříček už má svou dvouletou Julinku! Jak ten čas utekl, vždyť to ani není možné. Široký úsměv a vysoká postava "mého Jiříčka" pomalu mizí mezi keři v parku. Jenom z daleka ke mě doléhá hlásek zpívající si na celé kolo "Kočka leze dírou, pes oknem....."
Vzpomínky, to jsou naše poklady. Moc hezky jsi to napsala, Julinko, až se mi slza dere do oka..