Taška plná krabiček a balíčků se náramně pronesla. Pod nohama také žádný med, a tak jsem se ploužila dědinou a v duchu nadávala všemu a všem. Po nočním dešti byly kolem obrovské louže a každé projíždějící auto znamenalo hrozbu pro mé dosud suché šatstvo. Dubnový větřík pořádně profukoval a mě začínala být zima. Protože jsem si svou první zastávku vybrala pěkně daleko, měla jsem před sebou ještě pořádný kus cesty. V domcích kolem se povětšinou ještě spalo. První ranní autobus už odjel a školák čekal na horní zastávce. Ach, kéž bych tam už byla. Sedla bych dovnitř, dala nohy na topení a nechala se vézt až domů. Přehodila jsem tašku do druhé ruky a rázovala dál. Chodníky v obci nejsou, tak se musí šlapat po silnici. Za poslední chalupou v dědině cesta odbočuje prudce vzhůru, do lesa. Musí se projít neutěšeným kouskem přírody. Místo zeleného trávníku je zde jakási skládka s pytli od cementu nahoře, malá tůňka, v níž jsem nikdy neviděla živou duši. Ani stromy tady nejsou moc pěkné, jenom jakési pokřivené proutí a skoro holé metly. Vítr hučel ve větvích a já se otřásla zimou. Z dálky byl slyšet vlak, projíždějící kdesi za lesem.Rozhlížela jsem se kolem sebe, hledajíc něco lahodícího oku, ale místo toho jsem byla najednou po kotníky ve vodě. Na rozblácené cestičce mi sklouzla bota a já skončila v koleji plné blátivé vody. Tak tohle mi ještě scházelo, zlobila jsem se sama na sebe a už se viděla ležící v posteli s kašlem a rýmou. Přede mnou bylo ještě několik desítek metrů cesty lesem. Opatrně jsem se snažila vyprostit z louže a co nejdříve najít pevnou půdu pod nohama. Voda v botách pěkně chladila. Trávy ani listí ještě mnoho nebylo, proto jsem opatrně položila tašku na zem a začala hledat nějaký kousek papíru, kterým bych si zablácené boty očistila. Trochu se to podařilo a já celá od mokrého bláta, pokračovala dál. Už jsem viděla střechu rekreačního střediska, kam jsem mířila. Bydleli tam správcovi a já jim nesla onu těžkou kabelu. Když jsem vstupními dveřmi nakoukla do recepce a uviděla naleštěnou podlahu, zastyděla jsem se a zůstala jsem stát. Správcovi byli milí lidé. Jakmile zahlédli moji maličkost, celou umáčenou a špinavou, s botama v rukách, zavedli mě do chodbičky k lázním. Tak říkali malinkému bazénku se saunou, která sloužívala rekreantům. Bylo tam teploučko a já nepohrdla nabízeným ručníkem a teplými domácími bačkorami. Trošku jsem se tam prohřála, umyla a osušila moje uchozené nožky a šla ke správcům do bytu. Tam už se moje boty sušily na rozehřátém radiátoru. Bylo mi trapně, ale mokrá jsem opravdu odejít nemohla. Při voňavé kávě a mramorové bábovce jsem vyčkala suchého obutí. Povídali jsme si, já splnila svou povinnost a odevzdala jim těžkou tašku s materiálem a léky pro nastávající rekreační sezónu. Omlouvali se, že jsem se táhla s takovou těžkou taškou, ale bohužel oni nemají k dispozici auto, a tak museli požádat lékaře o donášku. Suchá a posilněná bábovkou, jsem vykročila na další cestu. Návštěv jsem měla ještě asi pět, ale naštěstí všechny v dědině a kousek od zastávky autobusu. Větřík louže vyfoukal a cesta dolů už byla snadná. Další návštěvu rekreačního zařízení jsem si raději naplánovala na léto!
hmm, tak tuhle "procházku" Ti asi nikdo závidět nebude..