28. července 2009 v 18:50 | já
|
Děvčátko s velkou bílou mašlí stálo na kraji prašné cesty a zapomnělo na celý svět. Do místního potoka scházeli dva koně. Vozka oba koně vypřáhl z vozu, který zůstal stát na břehu a pomalu je sváděl k vodě, drže je za ohlávky. Ucítili chladivou vodu a hlasitě zafrkali. Když se jejich nohou dotkla hladina horského toku, bylo na nich vidět znatelnou dychtivost a touhu v horkém dni se dosyta napít a ze sebe setřást prach. Dívenka stála a dívala se. Obrovské koňské oči ji kradmo sledovaly a uši zřetelně reagovaly na pokyny vozky. Voda se zakalila pod jejich kopyty a sem tam bylo slyšet jejich zazvonění o velký kámen. Vozka nabíral do velkého džberu chladnou vodu a pomalu ji naléval koni za krk a na hřbet. Druhou rukou kartáčoval koni hřívu až bílé mydlinky zvolna stékaly do vody, která je zvolna odnášela. Kůň byl evidentně spokojený a pěkně držel. Druhý zvolna kráčel vodou a pomalu a hltavě pil. Nečekaná návštěva vyhnala na břeh hejno bělounkých husí, které s velkým křikem zamířily na stranu, kde se stála dívka. Velká husa s nataženým krkem a zlostným zasyčením přerušila její poklidné divadlo a donutila ji k ústupu. Bylo na čase! Do školy to bylo ještě daleko a paní učitelka by jako omluvu těžko přijala její setkání s husami. Několikrát se ještě ohlédla na koupající se koně. Ti jakoby jí chtěli pozdravit zaržáli oba dva najednou. Holčička se dala do běhu a za chvíli byste viděli jenom bílou mašli a poskakující aktovku na jejích zádech.
Takováto rána nebývala zvláštností u brodu, který děvčátko míjelo cestou do školy. Občas bylo na hladině bílo, to když o několik metrů proti proudu vypouštěla pradlenka mydlinky. To pak bylo zajímavé vybrat si pěknou velkou pěnivou hromádku a sledovat její pouť po hladině. Točila se, přeskakovala přes větší kameny a pomaloučku jí ubývalo. Děvčátko
s pusou dokořán vyprovázelo bílý chuchvalec až ke splávku, kde poskočil, lehce se zakýval na hraně a pak jedním lehkým sklouznutím zmizel pod hladinou. Tam na chvíli zůstal, aby po chvilce vyskákaly na hladinu drobné bílé bublinky a nechaly se volně unášet proudem.
V zimě, když hladina bývala takřka celá zamrzlá, čekalo na děvčátko další nečekané zdržení. Z jedné strany na druhou se leskla nádherná skluzavka a lákala k tomu sklouznout se po ní. Málokdy jejímu lákání odolala, většinou však celou dlouhou kluzkou cestu nepřejela a někde uprostřed upadla. To pak zůstala chvíli na kolenou a pod průhlednou vrstvou pozorovala uhánějící vzduchové bublinky. Někdy také zahlédla pod ledem mihnout se pstruha, kterého její stín probudil. Rukavice a kalhoty na kolenou zvolna vlhly a ve škole se pak po nezbytném pokárání odehrávalo sušení u rozehřátých kamen.
Dneska už je koryto potoka zarovnané a brod, který skýtal tolik dobrodružství, je minulostí. Zůstaly jenom krásné vzpomínky.
Přivřu oči a úplně tu bílou mašli vidím.... :-)