"Má mě rád, nemá mě rád, má......" Opakovala jsem si mnohokrát a trhala lístečky z kopretiny. Byla jsem zaláskovaná do svého spolužáka, jehož blond kudrny mě přímo fascinovaly. Já blondýnka s bílou mašlí a on blonďatý kudrnáč! Sedával ve druhé lavici, zatímco já v poslední. Jeho hlavu jsem vídala před sebou a on netušil, že na něj tak často zírám. Byl drobný a menší než já , ale nevadilo mi to a nikdy mě ani nenapadlo, že bychom se k sobě nehodili. Jeho modré oči se občas setkaly s mými a já byla v sedmém nebi. Několikrát jsme se potkali na chodbě, jednou jsme spolu promluvili v lavici. Cítila jsem se božsky! Má mě ....!
O velké přestávce jsme vystřelili před budovu a užívali si svých her. Kroužek děvčat začal zpívat "Eliška, Eliška, nebyla pyšná, ona k nám v neděli na hody přišla....."
Rychle jsem se k nim přidala a po očku sledovala jeho. Kluci si čutali s míčem a na nás neměli čas. Když mě tanečky omrzely, sedla jsem si na schodky vedoucí do školní budovy. Po očku jsem sledovala klučičí zápasy a najednou jsem to uviděla! Srdce se mi zastavilo. Největší, pihatý kluk, ze třídy se tam pustil do mé lásky. Zakřičela jsem na něj, ale nepřestal. Rychle jsem se postavila a popošla směrem k němu. Když mě uviděl, pustil ho a začal se smát. Ostatní kluci se přidali. "Jé, kluci, podívejte se on tady má milou. Jé, oni se milují!" křičeli ze všech stran a smáli se. "Oni se milují, budou mít svatbu!" Blonďáček se na mě podíval, vyplázl na mě jazyk a utekl do třídy. Stála jsem tam jako opařená a nechápala. Já se ho přece zastala proti silnějšímu a on se zlobí! Nevšimla jsem si, že celé aférky si všiml pan učitel a přišel ke mě. Položil mi svou ruku na hlavu a beze slov mě pohladil. Stála jsem tam a z očí mi tekly slzy nad tou nespravedlivostí. Zazvonilo a všichni jsme se vraceli do třídy. Někdo pomalu jako já, někdo utíkal. Šourala jsem se do třídy a vůbec se mi tam nechtělo. Ze všech stran se na mě pošklebovaly klučičí hlavy, sem tam jsem viděla strouhat mrkvičku. Dívčí hlavy v lavici přede mnou se nahnuly k sobě a pak vyprskly ve smích. Cítila jsem se sama a ponížená. On se ani jednou neotočil a já nechápala proč. Po vyučování jsem šla sama domů, kluci i holky mě předbíhali a já stále slyšela ten smích a cítila tu bolest v srdíčku. Kopala jsem si kamínek a nedívala se kolem sebe. Šla jsem pomalu loudavým krokem. U cesty kvetla krásná kopretina. Utrhla jsem ji a začala počítat "je pitomý, není pitomý, je....."! Když jsem držela v ruce poslední bílý lísteček, zašeptala jsem "je pitomý" a hodila jej na zem. Moje bílá mašle poskočila na hlavě a já se dala do běhu. Už jsem se netrápila a svět přestal být smutný. Pospíchala jsem domů.

Natty, dnes už obě víme, že se modrooký blonďáček mohl cítit ponížený- vždyť mu pomohla "holka"! A věřím tomu, že tě to tenkrát moc, moc bolelo! :-)