8. července 2009 v 12:32 | ja
|
Vyrůstala jsem v klučičí partě. To samo o sobě na mě zanechalo lecjaké stopy. Od nich jsem pochytila, kde jaký nešvar. Uměla jsem se prát, docela slušně jsem házela kamením a také jsem se naučila pískat. Nejdříve jen tak ústy, pak také na čtyři prsty. Bylo to potřeba, na různé akce jsme se svolávali pískáním. Chudák kopec, ten kdyby mohl vyprávět, to by bylo na dlouhé povídání. Pískání se mi natolik zalíbilo, že jsem si pohvizdovala doma při učení, při mytí nádobí, ale také při chůzi jen tak lesem. Nemám hudební sluch, a tak si myslím, že ty mé pískané písničky byly zcela falešné. Ale nevadilo mi to. Dneska ráno jsem se chystala do obchodu. Okna dokořán, pořádně vyvětrat! Najednou se na ulici ozval "náš signál"! Úplně to se mnou škublo a málem jsem tomu zapískání odpověděla. Pak jsem slyšela něčí hlas napomínající toho pískajícího. Nakoukla jsem z okna a k mému údivu byla na ulici jenom jedna slečna. Pískala na svou kamarádku. Ta doběhla k brance a se smíchem svou kamarádku vedla domů. Také jsem bývala napomínána pro tento nešvar, jako by se pískání k děvčatům nehodilo. Zlobívalo mě, když se někdo ozval a se smíchem na mě zavolal "Dej sem tu píšťalku! Ta není pro děvčata!" Tak vida, ani dnešní děvčátka a slečny na pískání nezapomněly. A tak jsem se dala do pískání jakési melodie. Polovička doma není a Elis to na mě neprozradí. A vy si to také nechejte pro sebe.
To jsi pískala na pusu, nebo na prsty? Mě to na pusu jde mizerně a na prsty vůbec, jsem nemehlo. Zvuk vyloudím leda tak na stéblo trávy, nebo na hřeben. Seš dobrá, ale když myslíš, nechám si to pro sebe! ;-)