21. července 2009 v 8:00 | já
|
Od svých 12 let jsem obrýlená. Zpočátku jsem se za ta dvě sklíčka styděla tak, že jsem je raději z aktovky nevytahovala. Ve třídě, sedě v poslední nebo předposlední lavici (jsa velká jako Petřínská rozhledna), jsem četla zadání na tabuli s nakrabaceným čelem a naučenou mimikou. Na školním filmovém představení nebo koncertu jsem si brýle nasazovala po zhasnutí posledního světla a ihned po stažení opony nebo posledním tónu klavíru letěly nazpět do aktovky. Dlouho tedy nikdo o mém handicapu nevěděl. Dařilo se mi jej tajit hodně dlouho. Na střední škole se situace opakovala, jenom s tím rozdílem, že venku jsem je nikdy nenasadila, ani kdybych měla přistát hlavou ve zdi. Jo, to by tak hrálo, aby se mi kluci smáli! Nejednou jsem byla nařčena z nafoukanosti a povýšenectví, to tehdy, když jsem pro slepotu někomu zapomněla kývnout na pozdrav. Dneska je už všechno jiné. Hrdě kráčím ulicí, ba přímo zářím jeda na Babetce a vůbec mi nevadí, že brýle mám. Opak je pravdou. Nasazuji si je poctivě vždycky před odchodem z domu a kochám se děním kolem sebe. I stalo se jednou, že jsem jaksi, "bába střelená", nechala brýle v košíčku na nákup, košík položila do nosiče, šlápla do pedálů a vyrazila do ulic. Zdálo se mi, že je něco v nepořádku, když jsem krabatila čelo a marně se snažila zaostřit. Když jsem si konečně uvědomila, že v nepořádku není ulice, ale já, byla jsem skoro ve městě. Vzala jsem košík a vyrazila za nákupem. Drogerie, lékárna, knihovna. Všechno jsem zvládla a vydala se na zpáteční cestu. Najednou přede mnou kontrola motorových vozidel. Zastavila jsem, podala klukům občanku, techničák i řidičák. Něco se jim, klukům policejním, nezdálo. Pořád se dívali na mě a na fotky a opět na mě, až jsem začínala pociťovat mrazení. Co jsem proboha provedla? "Paní řidičko, víte, co vám schází?" Přece mám všechno, oba průkazy, složenku o zaplacení mám také v pořádku, tak co je jim? "Poznáte támhle tu značku?" zeptal se snaživě mladší z policistů. Rychle jsem zaměřila oči a hrdě prohlásila "To je Stopka! Ale já u ní zastavím, vždyť k ní mám ještě deset metrů! Tak co se děje?" namíchnutě jsem reagovala. "Klid, paní, já se jenom ptám! A dokázala byste mi přečíst tady ten nápis nad obchodem?" Opět jsem se zaměřila na nápis a víc ze znalosti majitele než čtením, jsem mu hlásila "Večerka S...!" Pořád jsem ještě nepochopila, co ti dva po mě vlastně chtějí. Vzdali to, podali mi doklady a mávli rukou. "Paní, raději jeďte a dejte pozor, asi jste si zapomněla brýle doma na klavíře!" Usmáli se a zasalutovali. Já najednou neviděla ani cestu před sebou a od rudé záře mé hlavy byste zapálili vích. No, jasně, já blbka jedna jedu bez brýlí a ještě se chci hádat s policajty. Tak bleskově, jako tenkrát jsem doma ještě nebyla. Uklidila jsem nákup a na dně košíku našla ony nešťastné brýle. No co, příště jim řeknu, že mám kontaktní čočky a bude to! Jenom jestli pochopím, co po mě vlastně chtějí.
To je moc pěkně napsané...