26. července 2009 v 13:54 | já
|
Zářící koule se vyloupla zpoza kopce. Nádherný úplněk na letní obloze. Je teprve jedna hodina po půlnoci. Jsem sama ve stanu a poprvé spím venku na louce. Večer jsem dlouho nemohla usnout. Všechny zvuky ve dne známé se mi zdály být cizí. Ne, nebála jsem se, to ne, ale přece jenom, když je člověk sám! Malou baterkou jsem posvítila na hodinky a překvapilo mě, že jsem spala jenom dvě hodiny. Chvíli jsem se převracela uvnitř stanu, pak mě napadlo vyhlídnout ven. Ó, ta nádhera, měsíc se koulel nad loukou a zdál se tak blizoučko. Někde z lesa zakřičel osamělý ptačí výkřik. Ve vysoké trávě něco zašustilo. Okouzlená nádherou hvězdné oblohy jsem se zabalila do deky a dívala se otevřeným stanem ven. Tak, to je ta slibovaná kouzelná letní noc. Myšlenky se rozutíkaly na všechny strany. Najednou jsem si vzpomněla na všechna povídání o vesmíru a vesmířanech, která jsem slyšela od svého brášky. Představila jsem si, že tam někde v té dálavě je jiný svět, jsou tam bytosti, které možná v tomtéž okamžiku mají pohled zaměřený na nás. Oči mi klouzaly po obloze, jako by chtěly najít odpověď na tu věčnou otázku! Jsme nebo nejsme tady sami? Nad mou hlavou přeletěl nějaký noční letec, lehce mávající křídly. Seděla jsem a nemohla se vynadívat. Kolik lidí asi v tomto okamžiku dělá totéž co já? Kolik lidí přede mnou a kolik jich ještě bude v budoucnu obdivovat nádheru noční oblohy! Byla jsem tehdy ještě malá, ale okouzlení z oné noci mi zůstalo dodnes.
Při mém brouzdání po netu jsem narazila na fotografii J. Štěpánka - Noční obloha na Ladronce, je tak podobná té mé dětské obloze, že jsem neodolala a fotku zde otiskla. Doufám, že se autor na mě nebude zlobit.
no, fotka je sice nadherna, ale Tvoje vypraveni na ni nema