close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2009

Martina - VII.

4. července 2009 v 8:00 | ja |  Moje povídání
Zrzek slíbil, že se s ní po nějakém tom popojíždědle podívá. V autobazaru, kam spolu zašli, jim, nabízeli mnoho docela pěkných autíček . Obešli jich víc než deset, nakonec si vybrali šikovnou Mazdu 323, která byla cenově výhodná. Martina obcházela svůj první vůz a hladila jej po kapotě. Krásná červená barva se jí na něm líbíla určitě nejvíc. Bude jí na cestě, alespoň dobře vidět. Společně se Zrzkem se vydali na první projížďku. Nechala řídit jeho, aby jako chlap posoudil jízdní vlastnosti vozu. Sledovala jeho bravurní a jistou jízdu. "Řekni mi," prolomil ticho, "proč ses tak rychle odstěhovala? Mohla jsi klidně zůstat déle! A co to bylo s tou solí? Utekla jsi, aniž mi ségra stačila říct, kdo tam je!" Rozesmála se, ale neodpověděla. Něco tíživého jí spadlo ze srdce.
"Tak už se na mně nezlob! Když já myslela, že to je tvoje známá!" Ještě chvíli se vraceli k jejímu náhlému odchodu a pak už sledovali chod auta. "Já myslím, že je dobré, za ty prachy! Hlavně si dávej pozor na řazení!", řekl Zrzek, který si vzpomněl na svou sestru, která s jejich autem dělala divy.
Poslední dobou se Martině zdálo, že má hodně služeb. Bylo to asi tím, že Hanka si vybírala dovolenou a Aneta byla dlouhodobě nemocná. Měla něco s ledvinou a vypadalo to na dlouhé marodění. Stála u stolu a už po několikáte si pročítala výplatní lístek. Tak málo peněz a tolik hodin v práci? To přece není možné. Znovu vzala do rukou kalendář a počítala odpracované hodiny. Souhlasily, bohužel. Má sice auto, ale nemá čas si někam zajet. Dvakrát byla i s matkou, na hrobě prarodičů v nedaleké obci, několikrát vezla holky, kterým ujel vlak a jenom jednou si udělala výlet do blízkých lázní. Byla tam ale sama, a tak se po dvou hodinách vrátila domů. Co tam? Všude potkávala spokojené lázeňské hosty, jen jí něco chybělo. Udělala několik záběrů a jela domů. Oddělením se rozezvučel alarm. Vyběhla z ošetřovny a pospíchala na jedenáctku. Tam byly ty nejzávažnější případy. Rozrazila dveře a na celou chodbu zakřičela "Volej ARO, máme zástavu!" a bez čekání se pustila do resuscitace. Trvalo několik desítek minut, než spolu s týmem zvládli stav a pacientku zavezli dolů. Zavolala na 455 a oznámila, že potřebuje odnést pacientčiny věci na druhou budovu. Pak se pustila do přípravy večeře. Nečekaně se objevil Zrzek. Vzal připravenou tašku a mezi řečí nabídl Martině lístky na koncert. "Pojeď se mnou, je to v letním amfiteatru, bude to fajn!" a aniž čekal na odpověď, odcházel. Pak se ještě ohlédl a zavolal "Až se rozmyslíš, zavolej!" Kolegyně, která to slyšela, se otočila a usmála se. "No, páni, ten ale po tobě jede!" " No, uvidím!" odsekla Martina a odešla.
Večer po povinné procházce s Mufínkem se ozval telefon. Dívala se na číslo, ale nepoznala ho. "Prosím, kdo je tam?" znechuceně zabručela, domnívaje se, že je to některá z děvčat, která potřebuje vyměnit službu. "Tak co, jak ses rozmyslela?" ozvalo se po chvíli a sama se podivila, když její odpověď zněla "Jo, tak dobře, pojedu!" Usmívala se, ještě když usínala.

Pozdrav

3. července 2009 v 22:18

Která židle je nejprodávanější na světě?

3. července 2009 v 9:33 | já a iDnes |  Víte, že?
Na tuto otázku by vám odpověděl každý, kdo pracuje nebo někdy pracoval u nás v TONu. Od mých školních let byla tato továrna stěžejním pracoviště a zaměstnávala nejvíc lidí v okolí.
Mnoho spolužáků a spolužaček tam chodívalo o prázdninách na brigády, skládat "hranolky", a po skončení základní školy jich tam několik nastoupilo rovnou bez vyučení do práce. Byly tam docela slušné výdělky na tehdejší dobu. Ale za jakou cenu! Dřina, v mořírně vedro a smrad, totéž v lakovně. Nejvíc se však odjakživa nadřeli lidé v ohýbárně. Zaujal mě včerejší článeček na iDnes, a proto jsem se o tom trošku rozepsala. A jak vlastně vypadá ta nejprodávanější židle světa? Určitě ji znáte.
Má klasický plný sedák a výborně se na ní sedí. Je lehká a poměrně skladná. Další typy, které se od ní odvíjely, se dělaly s vyplétaným sedákem. Speciálním vzorem je vyplétaly ženy z palachu. V okolních dědinách bylo těchto vyplétaček dost. Když jsem se někdy dostala k takové práci a bylo mi dovoleno chvíli se na to dívat, žasla jsem. Žasla jsem nad zručností, s jakou tyhle ženy dokázaly mistrovsky nádherný vzorek vyplétat.
Nejprodávanější židle světa se vyrábí stejně jako před 150 lety. Těžce. Přesně podle hesla jejího tvůrce Michaela Thoneta: ohnout nebo zlomit! Výsledkem dřiny ohýbačů je thonetka č. 14, nadčasová, elegantní židle, která se řadí mezi ikony designu.
V době robotů a počítačem řízených strojů mohou fotografie a záběry z ohýbárny bukových tyčí působit jako oživlé muzeum. Jenže geniální vynález Michaela Thoneta, který se narodil 2. července 1796, tedy přesně před 213 lety, nezastane ani sebelepší stroj.
Ohýbání napařeného masivního dřeva až o 180°, které se svěrkami připevní k formě a ocelové pásnice zabrání jeho prasknutí (při ohybu se napětí přenáší pod ocelový pás, nikoliv do povrchové vrstvy dřeva), zvládnou jen lidské ruce. A pořádně silné, s fortelem, který se vytváří zkušenostmi.
Pásnice brání tomu, aby nešlo napětí do povrchové vrstvy dřeva a tyč nepraskla
Pásnice brání tomu, aby napětí šlo do povrchové vrstvy dřeva a tyč praskla.

Houbové hody

3. července 2009 v 8:07 | ja |  Moje psaní
Tak tohle mi předevčírem donesli naši mladí. Včera byli opět a zase s velkým úspěchem. Hned po vyfotografování si dělal polovička smaženici, já pak druhý den výbornou omáčku. Jsou to všechno hříbky jedlé, protože jsme všichni přežili. Nádhera.


Moje malá Sára

3. července 2009 v 8:00 | Fabienne Brin a použito |  Co jsem právě dočetla
Když se zdravotní sestra Fabienne zamiluje do okouzlujícího a elegantního Habiba, zažívá vrcholné štěstí. Začnou spolu žít, narodí se jim dvě dcery, ale pak se pohádka promění v noční můru. Habib se k Fabienne chová stále agresivněji, zakazuje jí chodit do společnosti, dokonce i stýkat se s vlastní rodinou. Když nešťastná žena sebere odvahu a chce se s ním rozejít, rozzuřený muž ji pořeže nožem a unese starší dceru. Fabienne stojí před nejtěžším úkolem svého života: získat malou Sáru zpět.
Příběh je skutečný. Fabienne byla jen jedna z mnoha žen, které se navzdory zkušenostem jiných a varování svých blízkých rozhodla žít s muslimem. Založit rodinu s mužem, který byl vychován v jiném kulturním prostředí, s jinými prioritami i pohledem a svět, spravedlnost a čest. "Každý svého štěstí strůjce," nabízí se v souvislosti s životním příběhem ženy, která nedbá varování ani zkušeností jiných. Která nedbá nejprve malých a potom i naprosto jasných náznaků, že svůj život dávno nemá ve svých rukách. Která i přesto zůstává s tyranem a zavrhne vlastní rodinu, aby vyhověla jeho přání. Nicméně jiné tvrzení "Láska je slepá," má v tomto příběhu také své místo. Milovat až za hrob, jak se o to snažila právě Fabienne, může bolet. Hodně bolet, jak se měla Fabienne možnost přesvědčit na vlastní kůži. Bohužel se o tom přesvědčila i její malá dcerka Sára, která byla rukojmím vlastního otce a která musela všechny útrapy prožívat s matkou. Později, kdy byla od matky násilím odloučena, žila pro změnu pod vlivem otce, který podle vyprávění Fabienne nebyl právě příkladným rodičem. Sára to neměla lehké. Neměla to lehké ani Fabienne. Kdyby však byla opatrnější, mohla se tomu všemu včas vyhnout...
Tato kniha je svědectvím o lásce, která se změnila v peklo. Příběh ženy "ze západního světa", která spojila svůj život s muslimem a krutě na to doplatila. Příběh, který odhalí, jak bezcitní k sobě lidé mohou být.


Ranní rozcvička

2. července 2009 v 7:01 | ja |  Fotografie
I pejsci ráno sportují.

Zůstala mi kniha

2. července 2009 v 6:57 | ja |  Moje psaní
Ve slepé ulici, kam jsem se vypravila na návštěvu, bylo ještě ticho. Nic nenasvědčovalo tomu, že už jsou prázdniny. Vzduch byl jiskřivý a svěží po noční bouřce, občas jsem musela přeskakovat kaluže. Dům, kam jsem dneska měla namířeno nebyl nový, ale majitelé se o něj vzorně starali. Předzahrádka byla plná kytiček, chodník umetený a na schodku před vchodem se slunila kočka. Chytila jsem za kliku a vešla dovnitř. Drnčení zvonku proťalo božský klid. Trvalo hodnou chvíli, než se ozvaly šouravé kroky, které mi přišly otevřít. Byla jsem přivítána a vpuštěna dovnitř. Na chodbě jsem byla potichu seznámena s dnešním stavem dcery. Otec, který mi přišel otevřít, měl vždycky slzy na krajíčku, když jsme spolu o Daně mluvili. Nedivila jsem se mu, nedávno zemřela jeho žena a krátce na to se dozvěděl o onemocnení jejich dcery. Znala jsem dokonale příběh jejich života.
Pocházel z českého pohraničí, odkud se kvůli vzniku protektorátu museli vystěhovat. Zamířili na Moravu, kde jeho paní měla kořeny. Byla o několik let starší než on, ale nikterak jim to nevadilo. Společně vychovali dva syny a dceru. Byla nejmladší, a proto nejmilejší. Všichni, včetně chlapců ji opatrovali jako oko v hlavě. Od malinka byla nejkřehčí a hodně churavěla. Vyučila se kadeřnicí a začala chodit do práce. Byla mladá, hezká a o nápadníky nebyla nouze. Bratři se oženili a odešli z domu. Jeden si postavil svůj domeček kousek za jejich zahradou. Měl to domů blízko a tak rodičům hodně pomáhal i se svou ženou. Druhý Dančin bratr byl nadějný matematik, a tak po absolvování vysoké školy zůstal v Praze. Oba rodiče chodili ještě do práce, a tak se jim žilo dobře.
Najednou začala paní S. postonávat, chodila stále častěji k lékaři, až skončila v invalidním důchodě. Rodina ji utěšovala, starala se o ní, ale nemoc byla zákeřnější, než všichni očekávali. Zemřela ve svých necelých 60 letech. Pro rodinu to byla rána, ale neměla být poslední.
Na jaře, se roznemohla Dana. Začalo to jako obyčejná chřipka, pak následovalo několik recidiv, až se přišlo na konečnou diagnózu. Následovala nemocnice, různá vyšetření, operace, ozařování, následná tři kola chemoterapie. Bratři i otec se o Danku starali přímo vzorově, neustále měla doma dostatek ovoce, jogurtů, nosili jí časopisy na čtení, stále s ní někdo byl doma. Její nemoc neměla mít dobrý konec, to všichni věděli, ale zacházeli s ní jako se zdravou.
Když jsem se dozvěděla, jak se Dance vede, jak proběhl včerejší den a noc, začala jsem pomalu stoupat do podkroví, kde měla pokoj. Čekala mě, slyšela zvonek, a tak když jsem otevřela dveře, našla jsem ji sedící na posteli, usměvavou s nataženou rukou na pozdrav. Vždycky jsme si dobře popovídaly, byla náruživou čtenářkou a všude, kam jsem se podívala, byly knihy vzorně poskládané v knihovničce. Provedla jsem výkony, kvůli nimž jsem přišla, a pak už bylo jenom na nás, o čem jsme si povídaly. Povídaly jsme si o knihách, které přečetla, znala všechny novinky všech našich vydavatelství. Chodila jsem jí dlouho aplikovat injekce, později na převaz operační rány, která se po poslední chemoterapii nechtěla uzavřít. Styděla se za svou nemoc a ke konci života začala odmítat i mé návštěvy. Chodíval za ní jenom její ošetřující lékař a já jenom donášela převazový materiál.
Když jsem jednou přišla po víkendu do práce, čekalo mě překvapení. Na pracovním stole jsem našla balíček s mojí adresou. Uvnitř byla kniha a v ní lísteček - Mojí milé sestřičce na památku Dana S. Za několik dnů zemřela.

EU zrušila zákaz prodeje křivých okurek

1. července 2009 v 10:28 | www.novinky.cz |  Co jsem četla jinde!

Ohnuté okurky, křivé mrkve a další podivně vyhlížející zelenina a ovoce si razí cestu zpět na prodejní pulty v celé Evropské unii. Umožnilo to zrušení příslušného omezení, které unie zavedla před dvaceti lety.
Jak měla dosud vypadat okurka, která mohla na pulty
Kromě toho, že okurky měly být čisté, čerstvé a nenahnilé, platilo i to, že při nejvyšší kvalitě musely být rovné. Vychýlení při délce deseti centimetrů mohlo být maximálně jeden centimetr z osy. Musely mít také "typickou barvu okurek".
Tak nevím, mám se tomu smát nebo mám brečet. Tohle je přece taková pitomost, jakou jsem ještě neviděla. Nedovedu si představit, jak to prodejci dělali. Asi měli s sebou na trhu pravítko, nebo křivítko a měřili a měřili.

Produkty, na jejichž "podivný" tvar musí obchodníci upozornit
Jablka, citrusy, kiwi, hlávkové zelí, broskve a nektarinky, hrušky, jahody, papriky, grapefruity, rajčata.
Takže pozor, vážení, až budete prodávat své přebytky ze zahrádky, dejte si pozor, a kdyby náhodou někde poblíž zastavilo auto se známou značkou EU, utíkejte, ani se neohlížejte. Pokuty jsou prý vysoké.

Ráno u rybníka

1. července 2009 v 8:00 | ja |  Fotografie
Tenhle nádherný káčer právě prováděl svou ranní hygienu a vůbec mu nevadilo, že ho fotím. Spíše naopak.
Nekoukal vpravo ani vlevo a hleděl si svých pírek.
Nevynechal ani ocásek.


Martina - VI.

1. července 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
Volejbalové odpoledne, které nemocnice pořádala, se vydařilo. Sešlo se na něm šest družstev, dvě holčičí, tři mužská a jedno smíšené. Do tohoto družstva se zařadili méně zdatní jedinci, kteří leč amatéři, hráli s velkou chutí a nasazením. Hrálo se už dvě hodiny stylem každý s každým. Páni doktoři z družstva A právě dávali nakládačku doktorkám z ženského druhého družstva. Tak se stalo, že si Lenka poranila kotník a náhradnice Martina ji na vozíčku, za jásání všech přihlížejících odvezla ošetřit. Na chirurgii bylo dost lidí a holky nechtěly předbíhat, posadily se proto do čekárny a vesele komentovaly právě prožité odpoledne. Poranění nebylo vážné, chtělo to jenom trochu kotník zklidnit. Zrzek, který dneska sloužil na chirurgii, se opravdu vytáhl. Lenka měla nožku tak elegantně zavázanou, že si nechala na sádrový obvaz dát ještě jednu vrstvu, růžovou. Martina stála v koutku a sledovala Zrzkovy míhající se ruce. Byl opravdu šikovný a jí se zdálo, že ji po očku pozoruje. Když byl s prací hotov, šel si umýt ruce a pokračoval v hovoru s Lenkou. Martinu mrzelo, že s ní nekomunikuje, a proto vyšla na chodbu. Připadala si trochu jako ve škole, kdy bývala často mimo dění. Posunula si brýle, které ji padaly z nosu, a trpělivě čekala. Pomohla Lence k autu, zamávala jí na rozloučenou a zůstala stát na kraji cesty. Volejbal už ji nelákal, a tak přemýšlela jak zabít dnešní večer. Jasně, rozhodla se! Půjde si na jedno do jejich hospůdky a určitě tam někdo ze známých bude. A po turnaji se tam sejdou jako každý rok všichni účastníci.
Den za dnem ubíhal a na Martinině kontě se konečně objevila cifra, kterou potřebovala. Prošla několik autobazarů, prohlédla desítky aut, ale pořád ne a ne najít to její vysněné autíčko. Potřebovala by radu, radu od chlapa, protože chlapi, jak se ví, se v motorech vyznají přece jenom líp. Holky jí poradily samozřejmě Zrzka, který byl znám svým všeumělstvím. Zdráhala se, zrovna jeho by tam nechtěla, ale nakonec podlehla. Zajde za ním a poprosí ho, aby jí poradil, stejně ji několikrát zval na tu kávu, tak mu ji oplatí u sebe doma.
Po sobotní vizitě měli trochu více práce. Několik infuzí, dvoje neodkladné vyšetření a jeden překlad. Martina spolu s Anetou se měly co otáčet. Ještě, že dnešní sestava byla taková, jaká je. Víkendovou službu měla Věra, jedna s těch starších ošetřovatelek, která měla chod oddělení v malíčku. Když spolu s Anetou odváželi paní na jiné oddělení, zůstala Martina na chvíli na oddělení sama. Věděla, že Zrzek má také službu, posadila se ke stolu a vytočila jeho číslo.
Chvíli trvalo, než se ozval. "455, prosím!" uslyšela Martina a přišlo jí to k smíchu, "hele číslo 455, tady je 331 a u telefonu Martina! Ahoj!" vesele hlaholila ošetřovnou a po chvilce nezávazného povídání z ní konečně vylezlo, co vlastně chtěla. Zrzek dlouho nereagoval, jenom poslouchal Martinino povídání. Zdálo se, že si to dlouze rozmýšlí, nakonec souhlasil.
"Dobře příjdu teda v pondělí kolem šesté! Může být?" Martina si oddechla, a rychle se pustila do chystání léků na večer. Chodbou se nesl veselý hovor Anety s Věrou. Blížil se večer a s ním konec služby.