close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2009

Za oknem bylo modro!

10. července 2009 v 13:36 | ja |  Moje psaní
Dnešní den se zatím jeví docela poklidný, jenom abych to nezakřikla. To je tak vždycky! Myslíte si, že nejhorší máte za sebou, bác a přijde něco jiného. Jako třeba tuhle. Vstávala jsem "zadkem napřed", jak říkávala babička. Nechtělo se mi ani chystat snídani a že jsem měla hlad! Ani jít pro nákup, přitom lednice zela prázdnotou.
Když už jsem se donutila zvednout se z postele, zakopla jsem o nohu postele. Jauvajs, ještě teď mě to bolí ! Slovíčka, která ze mě vypadla, ani nechtějte znát. Při mytí nádobí jsem si rozbila ten nejmilejší hrníček. To už jsem těch slov řekla mnohem víc. Jedno hezčí než druhé. Elinka na mě koukala a nechápala. Jak jsem se potom probírala hrníčky ve skřínce (musím, přece najít další milovaný hrnek), podařilo se mi shodit starou vázu. Byla sice trochu ťuklá, ale já ji měla ráda. Tak to už jsem začala pěnit. Flákla jsem sebou na pohovku a začala vzteky řvát. Když mě to přešlo a já si uvědomila, že to bylo do třetice, trochu jsem se uklidnila. Vzala jsem nákupní tašku a hurá do obchodu. U sklenic mě vytočili, že neberou láhve od sirupu, přestože jsem ho u nich koupila. No nevadí, láhev skončila v kontejneru. Při přípravě oběda jsem zjistila, že listové těsto, které jsem měla v lednici od včera, je nějaké divné konsistence. Hodně řídké a vevnitř mělo nějaké nahnědlé flíčky! Asi počínající plíseň. Bác a těsto letělo do koše. Ještě, že mám jedno na mrazáku, to mě zachránilo. Oběd jsem jakž takž slátala dohromady. Polovičkovi jsem na přivítanou poslala Elinku! A co myslíte, že udělala! No, samou radostí, že ho slyší za dveřma, přičapla a bylo to! Loužička! To už jsem začínala rudnout, ale ještě jsem se udržela. Snažila jsem se být k polovičkovi milá, poptala jsem se, jak prožil den. Pili jsme kávu a už už se zdálo, že den blbec je pryč! Omyl, vážení. Ještě nebyl zdaleka konec! Ozval se mobil a synátor mi hlásil, že se mu pokazilo auto a přijde si ho k nám opravit. (máme totiž veškeré potřebné nářadí, on nemá nic). Polovička začal soptit, že se mu všechno poztrácí a pokazí. Nakonec šel za klukem ven a společně auto opravili. Chystala jsem jim svačinku, trošku jsem se řízla! Krve bylo jako na jatkách, ale zastavila jsem ji. Samozřejmě, že jsem se jim netrefila do chuti, tak frflali. Anglická se jim zdála moc slaná, pomazánka zase málo. Pomalu se blížil večer a já už neměla sílu na pohromy. Ale musela jsem se vyrovnat ještě s jednou. Jak jsem se ráno bouchla do toho palce u nohy, tak až večer ve vaně jsem zjistila, že mám naštíplý nehet a oteklý celý prst. Ještě, že jsem v koupelně byla sama a nikdo neviděl, že řvu! Slzy mi tekly po tváři a nemohla jsem je zastavit. Rozrušením jsem pak samozřejmě nemohla usnout, neboť ten blbý úplněk mi čučel celou noc do postele. Kdy jsem ukončila onen smolný den, nevím!
Ráno bylo modré nebe a všechno se zdálo být OK. Omyl! Zlomila jsem si brejle, ještě v posteli, když jsem si četla. Asi jsem usnula a přilehla jsem je. Tak co? Mám ještě pokračovat? Má to vůbec smysl myslet si, že dneska bude bájo den! Ach jo!

Zlodějská tragédie

9. července 2009 v 13:12 | pekarkova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Volala mi kamarádka a třásl se jí hlas. "Mikuláš!" vypravila ze sebe mezi potlačovanými vzlyky. "Mikuláš včera odjel na tábor a... a..." Rozbrečela se.
Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Už už jsem čekala, co se vzápětí dozvím: že jejího jedenáctiletého syna přejelo auto, že se utopil, že spadl do propasti, že ho - v duchu příběhů o dětském násilí, kterých slýcháme čím dál tím víc - ubodal spolužák stanovým kolíkem. Několik hrůzných scénářů se mi promítlo před očima, než se Věra znovu nadechla a vyhrkla:
"Ukradli mu batoh!"
"Počkej... Takže se mu nic nestalo?"
"Stalo! Ukradli mu batoh!" vykřikla Věra.
Nevěděla jsem, jestli se smím zasmát, anebo se pro jistotu taky rozbrečet.
Ale kdyby stála vedle mě, nejspíš po ní hodím tím šutrem, který mi právě spadl ze srdce.
"Skvělý - Mikulášovi ukradli batoh - a ty z toho děláš tragédii? Já už mu začala šetřit na věnec. Uklidni se, prosím tě, a buď ráda, že si třeba nezlomil nohu."
Věra se skutečně uklidnila. Není hysterická. Už pár let, od doby, co ji opustil manžel, zvládá s překvapivou bravurou výchovu svých dvou synů. Jen si na rozdíl ode mě dovedla představit, co všechno ji ukradený batoh bude stát.
"Mikulášovi zbylo jen to, co měl na sobě. Domluvila jsem se s vedoucím, že ještě jednu noc to vydrží, ale zítra tam musím jet autobusem i s Jarouškem" (šestiletým pytlem blech) "a odvézt Mikuláše domů. Vybavení na tábor jsem mu pořídila za půjčený peníze, nový mu teď už vážně nekoupím, a ani kdybych na to měla, jak bych to zvládla - bez auta? Boty a tak mu nemůžu kupovat bez vyzkoušení. Tak holt ho odvezu do Prahy. Měla jsem jet s Jardou na tábor pro menší děti, jenže to taky nepůjde, protože kam bych strčila Mikuláše? Už jsem tam volala, na tomhle Jaroušově táboře pro Mikuláše není místo. Tak holt všichni zůstaneme doma. Kluci budou naštvaní, budou mě vytáčet, budou se hádat a prát... no to bude dovolená!"
Do dvou dnů se naštěstí všechno vyřešilo. Díky bleskovému zásahu Věřina bratra se podařilo znovu nakoupit většinu nezbytných tábornických potřeb a dovolená je zachráněna. Ale Mikuláš je ještě pořád v šoku a nechce se mu věřit, jak zlý je tenhle svět.
A já jsem si díky Věře uvědomila, jak šílené potíže může člověku - a celé rodině - způsobit ztráta obyčejného batohu. Zejména pokud nemáte peněz nazbyt.
Úplně obyčejné vybavení na tábor má pro táborníky velkou cenu.
Zato mi není jasné, jakou cenu může mít pro zloděje. K čemu mu je cizí oblečení, do kterého se stejně nevejde? K čemu mu je jídelní miska, kterou si přivezl někdo jiný, cizí spacák prosáklý kouřem z táboráků, u kterých neseděl? Mikuláš oplakal milovanou lžíci, do které si před pár lety vyryl své iniciály a kterou si jako správný trapper chtěl "vzít do hrobu". Docela by mě zajímalo, kolik zloděj utržil za kus poškrábaného hliníku s nápisem MČ.
Předpokládám, že zcyničtělým vlkodlakům, kteří kradou batohy jedenáctiletým dětem, nemá cenu mluvit do duše.
A tak apeluju na normální lidi.
Lidi, až uvidíte, jak se za noci plíží tábořištěm vlkodlak ověšený šesti batohy, zajděte za ním a zeptejte se ho, proč těch batohů nese šest. Třeba k tomu má dobrý, dokonce lidumilný důvod. Třeba nemá.
Až vás zastaví na ulici nějaká osoba, opatrně se rozhlédne, pak rozevře pytel nápadně podobný batohu, jaké si děti vozí na tábory, a začne vám (s velkou slevou!) nabízet jedny zánovní pohorky v čísle 36, jeden dětský spacák, jen mírně zablácený, jeden vařič na pevný líh, skoro nepoužitý, jedny hrací karty ještě nevybalené z plastiku, troje trenýrky, do kterých se vejde jedenáctiletý kluk, jeden skládací ešus, jen mírně poškrábaný, několik párů ponožek s Pifíkem a tak dál, zamyslete se. A zeptejte se ho, jak k těmhle věcem přišel. Možná je našel v popelnici a přišlo mu jich líto. Možná se jich chce zbavit jeho syn.
Ale možná je to úplně jinak. A tahle osoba patří k vlkodlakům, kteří málem - naštěstí jen málem -- zkazili Mikulášovi prázdniny.

Co k tomu dodat. Asi nic. Určitě ten mamlas, který tohle všechno způsobil, si o sobě myslí, že je král, ale opak je pravdou! Kam jsme se to, lidi, dostali, když už krademe i našim dětem? Kam jsme to proboha dospěli, když ani malí kluci nesmějí prožívat báječné prázdniny na ještě báječnějším táboře! Na co budou jednou vzpomínat? Na toho pitomce, který je okradl? Je to hrůza!

Doktoři a jejich ženy

9. července 2009 v 9:14 | Francis Roe |  Co jsem právě dočetla
Román z lékařského prostředí, vyvolávající pocit naprosté autentičnosti vlivem detailních obrazů ze života lékařů a stejně tak díky detailním odborným popisům lékařských zákroků a operací.
Hlavními hrdiny jsou dva lékaři, nejlepší přátelé. V první části knihy se s nimi seznámíme jako se studenty medicíny, poznáme jejich charakter, schopnosti i ambice, které se u obou protagonistů značně liší. Coby nejlepší přátelé projdou celé studium, až se jejich cesty nakonec rozdělí - jak jinak - kvůli ženě.
Druhá část knihy je zasazena do doby o 20 let později, kdy jsou z obou studentů dospělí muži s vlastní rodinou a vlastní lékařskou praxí. Jejich osudy se opět po letech setkávají a proplétají díky dívce Liz, která hrála hlavní roli v jejich vzájemném vztahu již za studií. Tragédie smrti dítěte, kterou jeden z lékařů zapříčiní, jejich vzájemný příběh zařazuje mezi dramata. Román je nejlepším ze tří děl tohoto autora (Nebezpečné praktiky, Intenzivní péče).

Přítel

9. července 2009 v 9:14 | ja |  Moje psaní
Cválající kůň pod mým oknem, znamenal, že se vrací domů Přítel. Jako každé léto i letos se vrátil na svůj ranč, kde tráví neskutečně idylické léto. Je sám jenom se svým černým Bleskem a oddanou Ritou. Blesk je nádherný ryzák, kterého si Přítel dovezl přímo z jatek!. Věnuje mu svou péči už několik let a on se mu odměnil tím, že se vyzdravil a zmohutněl. Je schopný nosit svého pána celé hodiny, dokonce spolu cestovali po republice. Rita, německý ovčák, věrný hlídač. Jsou na svém ranči za městem spokojeni. Občas je tam navštíví děti, aby je strejda povozil na koníčkovi, někdy zapřáhne bryčku a s dětmi vyrazí na projížďku. Letos si prý ještě pořídil malého oslíka. Dovezl ho domů a hned bylo veselo. Jeho veselé skotačení spolu s Ritou nebralo konce.
Probírala jsem se ze spánku a on i Blesk již byli daleko. Kolem ranče se toulají kočky, několik slepic a kačen. Někdo u něj viděl i páva a pštrosa. Ze svého původního zaměstnání u Čs. cirkusů si domů dovedl velbloudici, s níž jezdí po okolí a vozí děti na různých akcích. Opravdový ráj na zemi.

Pískající babča

8. července 2009 v 12:32 | ja |  Moje psaní
Vyrůstala jsem v klučičí partě. To samo o sobě na mě zanechalo lecjaké stopy. Od nich jsem pochytila, kde jaký nešvar. Uměla jsem se prát, docela slušně jsem házela kamením a také jsem se naučila pískat. Nejdříve jen tak ústy, pak také na čtyři prsty. Bylo to potřeba, na různé akce jsme se svolávali pískáním. Chudák kopec, ten kdyby mohl vyprávět, to by bylo na dlouhé povídání. Pískání se mi natolik zalíbilo, že jsem si pohvizdovala doma při učení, při mytí nádobí, ale také při chůzi jen tak lesem. Nemám hudební sluch, a tak si myslím, že ty mé pískané písničky byly zcela falešné. Ale nevadilo mi to. Dneska ráno jsem se chystala do obchodu. Okna dokořán, pořádně vyvětrat! Najednou se na ulici ozval "náš signál"! Úplně to se mnou škublo a málem jsem tomu zapískání odpověděla. Pak jsem slyšela něčí hlas napomínající toho pískajícího. Nakoukla jsem z okna a k mému údivu byla na ulici jenom jedna slečna. Pískala na svou kamarádku. Ta doběhla k brance a se smíchem svou kamarádku vedla domů. Také jsem bývala napomínána pro tento nešvar, jako by se pískání k děvčatům nehodilo. Zlobívalo mě, když se někdo ozval a se smíchem na mě zavolal "Dej sem tu píšťalku! Ta není pro děvčata!" Tak vida, ani dnešní děvčátka a slečny na pískání nezapomněly. A tak jsem se dala do pískání jakési melodie. Polovička doma není a Elis to na mě neprozradí. A vy si to také nechejte pro sebe.

Dvě kamarádky

7. července 2009 v 7:50 | já |  Moje psaní
Žily byly dvě kamarádky. Chodily spolu do školy, běhávaly po návsi a společně si hrály. Jednou přišla paní umělkyně a navrhla rodičům těch dívek, že je namaluje. Chodívaly k ní na sezení vždycky na dvě hodiny. Ta muka, vydržet v jedné pozici a nehýbat se. Když už je to nebavilo, dostávaly cukrátka nebo měly slíbené nějaké drobné. Trvalo dlouhé dva roky, než byly obě propuštěny. Pak se dozvěděly, k čemu je paní umělkyně potřebovala. Od nynějška budou zdobit jednu papírovou banovku. Všichni je budou nosit u sebe a budou si jich vážit. A opravdu, bankovka s oběma holčičkama byla v oběhu neuvěřitelných dvacet sedm let. Za tu dobu obě kamarádky dospěly, ukončily vzdělání, založily rodiny a přesto se neustále kamarádí. Od roku, v němž zmíněná bankovka přestala platit, mají o zábavu postaráno. Neustále staré bankovky podpisují a vracejí jejich majitelům. A o kom je řeč? No, přece o naší nejznámější bankovce v hodnotě 10,- Kčs.


Tyto hnědé papírky si jistě všichni dobře pamatujeme. Jako malé si často hrávaly na dvoře. Malířka Medvecká je znala od malička. Margita měla krátké vlasy, proto ji malovala v šátku. Marta zase vlasy dlouhé, zapletené v copech.

Tanec pod splavem

7. července 2009 v 7:40 | já |  Fotografie

Točila se ve vodním víru jako baletka s růžovou sukní. Zleva doprava a naopak. Kolem ní tančila bílá pěna. Skotačila si na hladině, dokud ji silnější proud nepoložil. I tak měla snahu ukázat pár tanečních kreací. Sukýnka se jenom míhala. Najednou se něco stalo. Přišla větší vlna a přikryla ji celou. Na hladině se zatočila bílá pěna s odrazem růžové sukýnky. Trvalo to jenom chvíli a pak zmizela i ona.

Sliby chyby!

6. července 2009 v 19:17 | já |  Moje psaní
Musím začít vyrovnávat své dluhy. Ne, nemyslím dluhy finanční, ale mé dluhy morální, které se kupí. Jsem velkým dlužníkem mé kamarádce Lídě. Dostala jsem od ní už tři dopisy a přitom ona je jedna z těch, která nerada píše. Odložila jsem je do zásuvky a stále nic. Dneska jsem si na ně vzpomněla a začala hledat dopisní papír. Celé dvě hodiny jsem seděla a chrlila na papír své myšlenky. Připadala jsem si jako v pravěku, kdy pro mě nebyl problém napsat dvacetistránkový dopis. Dnes jich bylo jenom třináct, ale oddechla jsem si. Jeden dluh je splacen. Na řadě je Irena, které jsem slíbila, že za ní přijedu. Bydlí už nějakou dobu v penzionu a má už jenom bratra. O něm vím, že svou sestru nenavštěvuje skoro vůbec. Tak kdy tam zajet? Ještě, že to není daleko. Vzala jsem si do ruky kalendář a pátrala po vhodném termínu. Tady! Tohle datum mi bude plně vyhovovat, dělám si velký vykřičník. Další dluh mám u sousedky, mám jí vracet dvě nádherné hodiny strávené u kávičky. Tak kdy to spácháme. Mělo by to být v těchto 14 dnech, pak už má polovička dovolenou a sousedku zrovna nemusí. Odpoledne jsem si uvědomila, že naše Elis musí na přeočkování a úpravu drápků! Elis, tak kdy budeš mít náladu? Další červená tečka do kalendáře. V poštovní schránce se bělel nějaký papír, parte. Zemřel manžel mé kamarádky. Byl už delší dobu nemocný, a tak se stalo, co se stalo. Byl dobrý parťák a tak už pro něj můžu jenom udělat jedno! Doprovodit ho na poslední cestě. Puntík ve čtvrtek! Beru do ruky kalendář a děsím se, těch červených puntíků a vykřičníků už je tolik, že se mi míhají před očima. Ach, jo, tak je to, když člověk neplní závazky a sliby.

Martina - VIII.(Závěr)

6. července 2009 v 9:10 | ja |  Moje povídání
Těch koncertů nakonec bylo několik. Společně navštívili ještě pár turisticky významných míst a jednou dokonce byli i ve Vídni. Autíčko sloužilo dobře a z Martiny se stávala zdatná řidička. Jezdila ráda a jenom litovala, že do práce to má takový kousek, že je škoda vytahovat auto.
Blížily se další vánoce a Petra odcházela na mateřskou. Byla sice teprve ve třetím měsíci, ale lékař ji nechal doma vzhledem k infekčnímu prostředí, na kterém pracovala. Děvčata se složila na malý dárek a popřála jí hodně trpěllivosti a hlavně zdravé mimino. Poslední službu měly spolu a neustále si měly o čem povídat. Petra zářila štěstím a už se viděla doma. Když jim skončila směna, šly si sednout do "Bellevue", což byla nová malinká kavárnička. Daly si minerálku a kávu.
K jejich stolku si po chvíli přisedl Petřin přítel Michal. Rukou hladil Petru po vlasech a občas ji políbil na krk, Petra mu oplácela stejnou mincí. Zkrátka zamilovaní. Vyptávali se, jak to vypadá mezi ní a Zrzkem, jestli spolu chodí a proč nebydlí spolu. Ušetřili by za jeden nájem a měli by více času jeden pro druhého. Martina nechtěla nic prozradit, jenom se usmívala a odpovídala jednoslabičně. Ano, nevím, ne. Rozloučili se a Michal s Petrou odjeli domů.
Ráno bylo trochu chladnější než včera a pod nohama bylo kluzko. Všichni chodili opatrně a pomáhali jeden druhému. Chodníky nikdo nesypal, jako vždycky, všechny instituce i majitelé domů zaspali. Káva už voněla po celé chodbě, když Martina dorazila do práce. To Věruška, jejich poklad, vždy podle rozpisu nachystala hrníčky s kávou a dala vařit vodu. Dneska měla i staniční Alena dobrou náladu, proto si chvíli splkly a znovu probíraly Petřino těhotenství. Ze všech devíti sester na oddělení byly jenom čtyři vdané a měly už odrostlejší děti. Alenka měla holku na vysoké a kluk končil střední školu. Maruška měla sice děti malé, ale měla hlídací babičku, která kdykoliv zaskočila. Evča měla jedináčka a jako rozvedená se o Sandru starala sama. No a Anička měla už dva dospělé kluky. Do důchodu jí chybělo jenom pár let. Ostatní děvčata byla svobodná a "nezadaná", jak říkala Věrča. Teď, když jim na dlouho bude chybět Petra, bude to se službami horší. Tak to je v pikách, pomyslela si Martina a najednou jí bylo líto, že doma na ni čeká jenom Mufínek. Je milounký, ale odpověď z něj nedostaneš.
Na večer měla naplánovánu večeři se Zrzkem. Poslední dny se vídali skoro denně. Občas se jí Zrzek dotkl a pokusil se ji políbit. Někdy to snesla, jindy dělala nedobytnou. Neustále ho upozorňovala na jejich dávnou úmluvu, že budou pouze kamarádi. Zrzek to zatím respektoval, ale někdy bylo vidět, že se mu to už nelíbí. Chtěl by od Martiny víc.
Přišel večer a Zrzek dorazil na čas. Odložil kabát na "němého sluhu", který stál nedaleko dveří a podal Martině kytku. Usmála se a pozvala ho dál. Všimla si, že nějak kulhá, ale nechtěla se ho na to ptát. Doufala, že sám prozradí, co se děje. Večeři nachystala jednoduchou, ale dobrou. Pod jejich nohama se neustále pletl Mufínek a žadonil o kousky dobrot. Byl hodně rozmlsaný, a tak ho několikrát musela Martina hodně ostře pokárat. Váza s kytkou na stole se Martině líbila, a cítila, že je v ní otázka, kterou Zrzek několikrát vyslovil a na niž mu ještě nikdy neodpověděla. Vyprávěli si o všem možném, vzpomněli i na Michala s Petrou a jejich mimino. Zrzek se postavil a vzal Martinu za ruky. Dívali se jeden druhému do očí a četli v nich odpovědi toho druhého. Dneska byly shodné. Martina byla celá naměko a nechala se od Zrzka hladit a líbat. Všechno si řekli jediným polibkem. Dnes poprvé se Zrzek domů nevrátil.

Malý bráška

5. července 2009 v 9:27 | já |  Moje psaní
Můj malý bráška má narozeniny! Když jsem si to dneska ráno uvědomila, nemohla jsem uvěřit. Vždyť je to jako včera, co jsme s maminkou vymýšleli jméno pro nenarozené mimino. V hlubokém kočárku jsem jej vozila po polní cestě, která vedla kolem našeho koupeného domu. Jako dneska ho slyším při přednesu básničky na besídce v MŠ - "Kdybych já byl pilotem, neseděl bych za plotem....." Jeho nástup do první třídy byl také slavnostní, vykračoval si a těšil se do velké školy. Za velkou aktovkou ho skoro nebylo vidět. Prošel si obdobím Jisker, kdy jsem shodou okolností dostala jeho skupinku jako vedoucí. Věčný smíšek a třídou milovaný šprýmař. V letech uvolnění a znovu vzniklého skautského hnutí skládal slib u velké vatry na kopci Bedlina. Do všech těchto drobných radostí si prožil ve svých dvanácti letech nejhorší ránu - smrt milovaného tatínka. Třásl se a plakal, když jsme jej ukládali k věčnému snu. Loučení se základkou probíhalo mezi školou a chozením na hodiny výtvarné výchovy. Nikdo z učitelů nevěřil, že má šanci dostat se na UMPRUM. Dokázal jim, že na to má, a dodnes jeho třídní paní učitelka na ten zázrak vzpomíná. Studia na střední a následně na vysoké škole prošel hravě, bez nejmenšího zaváhání. Pak už čas začal ubíhat i jemu. Manželství, milovaná dcera, práce, kterou si vybral. Je, to opravdu jako včera, kdy bylo nutno malému bráškovi pomáhat. Dneska je to on, kdo pomáhá nám, těm starším. Bráško, tak vše nejlepší a díky, že jsi.