close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2009

Zamyšlení nad fotkami

14. července 2009 v 9:00 | ja |  Moje psaní
Seděla jsem tuhle nad starým albem s fotografiemi mé maličkosti. Mám je pěkně seřazené od miminka po svatbu. Koukám a konstatuji, že jsem byla docela šik mimino. Skoro holá hlava, černé výrazné oči. Jak jsem tak pásla koníčky, uměla jsem si vytahovat krásně jazyk. V náručí svého tatínka jsem pookřála a v očích se mi objevili čertíci. Když jsem už začala chodit, vždy jsem se bleskově vzdalovala od svého průvodce. Blond hlava a obrovská mašle je skoro na všech fotkách z doby lehce předškolní. Pak mi nechali ostříhat vlásky na kraťúčko, jelikož protože jsem při ranním česání šíleně vyváděla a řvala. Byla jsem šílené vyžle a nic z oblečení mi nesedělo. brzy jsem se vytáhla a převyšovala jsem všechny děti ze třídy. To jsem pak na třídních fotografiích jako rozhledna. Opět na mě jsou nejvýraznější tmavé oči. V tét době jsem byla šíleně zamindrákovaná. Spolužačky už nosily podprdy, já si klidně mohla dovolit jít za kluka. Byly pěkně obalené ve všech partiích, já byla samá kost. Zkrátka - tyčka! Na střední škole jsem se nikterak vzhledem nelišila od kluků. Asi proto jsem si v té době oblíbila kalhoty a trika, na krk dlouhé korále a šlo se! Bidlo odmaturovalo a nastoupilo do nemocnice. Na prvním oddělení se mnou mohli soupeřit ve výšce jenom praktikanti a pan primář. Měla jsem alespoň jednu výhodu, nikdo s pacientů mě nepřehlídl. Ve svém polovičkovi jsem nalezla spřízněnou duši úplně ve všem. Dokonce jsem byla jenom o půl centimetru vyšší než on. Chodící rozhledna se vdala a tím završila období své tyčkovitosti. Každé ze dvou vytoužených dětí zanechalo mamince památku v nějakém tom kilečku. Polovička sice tvrdí, že je to zásluha jeho a hormonů, ale nevěřím mu. Přece jsem nemohla jako pečlivá matka strašit své děti chrastěním kostí. To by určitě nešlo. Ta příroda to vlastně dobře zařídila. S polovičkou jsme si kdysi slíbili, že budeme ve všem dva. Tak i v obalování se tukem jsem nezůstala sama. Tak je to správné a tak to má být!





A dost, dál nepokračuju! To by mohlo stačit!

Fialová a modrá

13. července 2009 v 21:44 | ja |  Fotografie

Kouzlo staré reklamy

13. července 2009 v 12:26 | já |  Moje psaní
Po dlouhé době jsem se definitivně rozhoupala a přihlásila se na aukce sběratelů. Nádherné pohlednice, které se tam nabízejí, mi nedaly pokoj. Tak jsem se pustila do licitování a různého taktizování. A kupodivu se mi daří. Tento týden bych měla dostat asi 6 ks nádherných pohlednic.
Už se nemůžu dočkat, až je budu prohlížet a kochat se jimi. Něco jsem také sama nabídla z přebytků své sbírky, no je to paráda. Nevěděla jsem, že mě to tak chytí a bude bavit. Doplním si zase něčím sbírečku. Jak jsem si chystala své přebytky, našla jsem něco zajímavého i pro vás. Jsou to staré reklamní obrázky a malinkatý nábyteček, který se i s panenkami prodával v baleních kávy, kakaa a cikorky.



Pro představu velikosti je tam ten klíček. No řekněte sami, není to rozkošné?

Voda v botách není dobrá věc!

13. července 2009 v 7:42 | ja |  Moje psaní
Taška plná krabiček a balíčků se náramně pronesla. Pod nohama také žádný med, a tak jsem se ploužila dědinou a v duchu nadávala všemu a všem. Po nočním dešti byly kolem obrovské louže a každé projíždějící auto znamenalo hrozbu pro mé dosud suché šatstvo. Dubnový větřík pořádně profukoval a mě začínala být zima. Protože jsem si svou první zastávku vybrala pěkně daleko, měla jsem před sebou ještě pořádný kus cesty. V domcích kolem se povětšinou ještě spalo. První ranní autobus už odjel a školák čekal na horní zastávce. Ach, kéž bych tam už byla. Sedla bych dovnitř, dala nohy na topení a nechala se vézt až domů. Přehodila jsem tašku do druhé ruky a rázovala dál. Chodníky v obci nejsou, tak se musí šlapat po silnici. Za poslední chalupou v dědině cesta odbočuje prudce vzhůru, do lesa. Musí se projít neutěšeným kouskem přírody. Místo zeleného trávníku je zde jakási skládka s pytli od cementu nahoře, malá tůňka, v níž jsem nikdy neviděla živou duši. Ani stromy tady nejsou moc pěkné, jenom jakési pokřivené proutí a skoro holé metly. Vítr hučel ve větvích a já se otřásla zimou. Z dálky byl slyšet vlak, projíždějící kdesi za lesem.Rozhlížela jsem se kolem sebe, hledajíc něco lahodícího oku, ale místo toho jsem byla najednou po kotníky ve vodě. Na rozblácené cestičce mi sklouzla bota a já skončila v koleji plné blátivé vody. Tak tohle mi ještě scházelo, zlobila jsem se sama na sebe a už se viděla ležící v posteli s kašlem a rýmou. Přede mnou bylo ještě několik desítek metrů cesty lesem. Opatrně jsem se snažila vyprostit z louže a co nejdříve najít pevnou půdu pod nohama. Voda v botách pěkně chladila. Trávy ani listí ještě mnoho nebylo, proto jsem opatrně položila tašku na zem a začala hledat nějaký kousek papíru, kterým bych si zablácené boty očistila. Trochu se to podařilo a já celá od mokrého bláta, pokračovala dál. Už jsem viděla střechu rekreačního střediska, kam jsem mířila. Bydleli tam správcovi a já jim nesla onu těžkou kabelu. Když jsem vstupními dveřmi nakoukla do recepce a uviděla naleštěnou podlahu, zastyděla jsem se a zůstala jsem stát. Správcovi byli milí lidé. Jakmile zahlédli moji maličkost, celou umáčenou a špinavou, s botama v rukách, zavedli mě do chodbičky k lázním. Tak říkali malinkému bazénku se saunou, která sloužívala rekreantům. Bylo tam teploučko a já nepohrdla nabízeným ručníkem a teplými domácími bačkorami. Trošku jsem se tam prohřála, umyla a osušila moje uchozené nožky a šla ke správcům do bytu. Tam už se moje boty sušily na rozehřátém radiátoru. Bylo mi trapně, ale mokrá jsem opravdu odejít nemohla. Při voňavé kávě a mramorové bábovce jsem vyčkala suchého obutí. Povídali jsme si, já splnila svou povinnost a odevzdala jim těžkou tašku s materiálem a léky pro nastávající rekreační sezónu. Omlouvali se, že jsem se táhla s takovou těžkou taškou, ale bohužel oni nemají k dispozici auto, a tak museli požádat lékaře o donášku. Suchá a posilněná bábovkou, jsem vykročila na další cestu. Návštěv jsem měla ještě asi pět, ale naštěstí všechny v dědině a kousek od zastávky autobusu. Větřík louže vyfoukal a cesta dolů už byla snadná. Další návštěvu rekreačního zařízení jsem si raději naplánovala na léto!

Nestíhám, nestačím !

12. července 2009 v 17:57 | půjčeno z netu |  Fotografie

Počítání s kopretinou

12. července 2009 v 13:18 | ja |  Moje psaní
"Má mě rád, nemá mě rád, má......" Opakovala jsem si mnohokrát a trhala lístečky z kopretiny. Byla jsem zaláskovaná do svého spolužáka, jehož blond kudrny mě přímo fascinovaly. Já blondýnka s bílou mašlí a on blonďatý kudrnáč! Sedával ve druhé lavici, zatímco já v poslední. Jeho hlavu jsem vídala před sebou a on netušil, že na něj tak často zírám. Byl drobný a menší než já , ale nevadilo mi to a nikdy mě ani nenapadlo, že bychom se k sobě nehodili. Jeho modré oči se občas setkaly s mými a já byla v sedmém nebi. Několikrát jsme se potkali na chodbě, jednou jsme spolu promluvili v lavici. Cítila jsem se božsky! Má mě ....!
O velké přestávce jsme vystřelili před budovu a užívali si svých her. Kroužek děvčat začal zpívat "Eliška, Eliška, nebyla pyšná, ona k nám v neděli na hody přišla....."
Rychle jsem se k nim přidala a po očku sledovala jeho. Kluci si čutali s míčem a na nás neměli čas. Když mě tanečky omrzely, sedla jsem si na schodky vedoucí do školní budovy. Po očku jsem sledovala klučičí zápasy a najednou jsem to uviděla! Srdce se mi zastavilo. Největší, pihatý kluk, ze třídy se tam pustil do mé lásky. Zakřičela jsem na něj, ale nepřestal. Rychle jsem se postavila a popošla směrem k němu. Když mě uviděl, pustil ho a začal se smát. Ostatní kluci se přidali. "Jé, kluci, podívejte se on tady má milou. Jé, oni se milují!" křičeli ze všech stran a smáli se. "Oni se milují, budou mít svatbu!" Blonďáček se na mě podíval, vyplázl na mě jazyk a utekl do třídy. Stála jsem tam jako opařená a nechápala. Já se ho přece zastala proti silnějšímu a on se zlobí! Nevšimla jsem si, že celé aférky si všiml pan učitel a přišel ke mě. Položil mi svou ruku na hlavu a beze slov mě pohladil. Stála jsem tam a z očí mi tekly slzy nad tou nespravedlivostí. Zazvonilo a všichni jsme se vraceli do třídy. Někdo pomalu jako já, někdo utíkal. Šourala jsem se do třídy a vůbec se mi tam nechtělo. Ze všech stran se na mě pošklebovaly klučičí hlavy, sem tam jsem viděla strouhat mrkvičku. Dívčí hlavy v lavici přede mnou se nahnuly k sobě a pak vyprskly ve smích. Cítila jsem se sama a ponížená. On se ani jednou neotočil a já nechápala proč. Po vyučování jsem šla sama domů, kluci i holky mě předbíhali a já stále slyšela ten smích a cítila tu bolest v srdíčku. Kopala jsem si kamínek a nedívala se kolem sebe. Šla jsem pomalu loudavým krokem. U cesty kvetla krásná kopretina. Utrhla jsem ji a začala počítat "je pitomý, není pitomý, je....."! Když jsem držela v ruce poslední bílý lísteček, zašeptala jsem "je pitomý" a hodila jej na zem. Moje bílá mašle poskočila na hlavě a já se dala do běhu. Už jsem se netrápila a svět přestal být smutný. Pospíchala jsem domů.


Sedmý div světa

11. července 2009 v 20:40 | ja a České noviny |  Moje psaní
Tak jsem zase nevěřila vlastním uším! Objevili jsme sedmý div světa!! Pravčická brána je navržena v soutěži o nové divy světa.

Brusel - Internetové hlasování, ve kterém světová veřejnost vybere přes 70 semifinalistů soutěže o budoucích sedm "přírodních divů světa". Česko ve světovém klání zastupuje Pravčická brána v národním parku České Švýcarsko. Seznam 77 semifinalistů zveřejní organizátor klání, nadace New7wonders se sídlem v Ženevě. Vítězná sedmička přírodních divů, které se přiřadí k divům světa stvořených člověkem, by měla být známa v polovině roku 2011.
Česko mezi nominovanými zatím neoficiálně zastupuje Pravčická brána v národním parku České Švýcarsko. Svými rozměry - výška klenby je 16 metrů, vlastní oblouk měří 27 metrů - je největší pískovcovou skalní bránou v Evropě. Správci parku se v souvislosti s možnou popularitou obávají přílivu turistů, protože v oblasti chybí kvalitní infrastruktura, hlavně dostatek hotelů a parkovišť.
A nejsou daleko od pravdy. Podle dnešní reportáže v TV Češi po vyhlášení výsledků, které stvrdily postup Pravčické brány do semifinále soutěže, vzali tuto přírodní zvláštnost útokem.
Nechápu to, máme doma takové krásy a nejevíme o ně velký zájem. Až se objeví někdo nebo něco, kdo tuto krásu pochválí, chceme ji všichni ihned vidět, za každou cenu, i kdybychom se měli ušlapat, nebo tu "objevenou krásu" svými těly rozbourat. Proč to tak je, nevím. Vždyť nejdříve bychom měli poznávat a vážit si toho, co máme doma, pak teprve jít a chválit cizí.


Byly prázdniny

11. července 2009 v 16:08 | ja |  Moje psaní
V okně se objevila rozcuchaná, ježatá hlava. Jarek! "No, prosím tě, pohni, ti to dycky trvá!" Ještě než stačil odpovědět, rozhrnula se ve vedlejším okně záclona a ven vykoukla maminka. "On dneska nikam nepůjde. Musí naštípat dříví a pak má ještě nějakou práci. Dejte mu pokoj, haranti jedni!" zahartusila na nás a zmizela. Okna se zavřela a my zůstali na ulici. Co, teď? Měli jsme naplánovanou bojovku, tři proti třem a najednou je nás málo. Pomalu jsme se šourali po cestě a mlčeli jsme. Někomu se pod nohy připletla šišla. Obyčejná smrková šiška, jakých je tady celý les. Zvedl ji a pak s ní namířil na nejbližší kmen starého dubu. Prásk, šiška kmen minula a zapadla někam do dolíku, který sloužil jako jáma na všelijaké odpadky. Dopadla na něco kovového, až to zahřmělo. Laďa udělal pár kroků a zmizel mezi odpadky. Zůstali jsme stát a čekali, co bude dělat. Chvíli se nic nedělo, pak se z dolu začal soukat neznámý tvor. Na hlavě měl starý hrnec, v jedné ruce držel klacík a ve druhé měl pokličku, kterou držel jako štít před sebou. "Děcka zahrejme si na rytíře! Budeme po sobě házet šiškama!" zakřičel na nás a první šiška proletěla nejvyššímu z nás těsně nad hlavou. "Ne," zahřměl hlas našeho vůdce,"budeme se trefovat do sklenic. Vlezte dolů a posbírejte, co tam najdete. My zatím nahoře uděláme střelnici!" Dva menší kluci seběhli za Láďou dolů a začali se ve skládce přehrabovat. Nanosili asi 20 sklenic. Postupně jsme je stavěli ke kmenu starého dubu a z odměřené vzdálenosti jsme se snažili drobnými i většími kameny sklenici rozbít. Někomu se to podařilo na poprvé. Jiný měl za více pokusů trestné body. Ty se značily jednou čárou do lesního jehličí. Hra nás bavila docela dlouho. Nikoho by nenapadlo, že už je poledne, nebýt zvonů na kostele, které neúprosně odměřovaly prázdninový čas. Až nyní jsme si uvědomili, že nám škrouká hlady v břiše.
"Jdu na oběd!" opět zavelel velitel a my všichni poslušně kráčeli za ním. Každý z nás už se těšil na dobroty, které pro nás připravily naše babičky či tety. Bylo nám líto, že s námi nebyl Jarek, ale co není dneska, bude zítra. Ani jsme oběd pořádně nestačili vychutnat a už jsme zase s nějakým báječným nápadem mizeli z dohledu svých opatrovnic.

Vzpomínka

11. července 2009 v 15:45 | ja |  Moje psaní
"Tatínku a půjdeme i za kačenkama?" zaznělo za mnou dneska ráno, když jsem se vracela z procházky. Protože se pohybuju chůzí rychlého šneka, tak za malou chvíli kolem prošel tatínek s malou dívenkou. Pozdravil mě a usmál se. Než jsem si stačila uvědomit, kdo to je, byli hodně daleko. Blonďatá hlava, nezapomenutelný úsměv. Stejný patřil i slečně, která se ho držela za ruku. Ale vždyť to byl Jirka! Zvolnila jsem krok a posadila se na nejbližší lavičku.
Vzpomínky se mi v hlavě vyrojily jako hejno vos.
Sedím s klubkem dětí na koberci u nás v jesličkách a povídáme si o zvířátkách. V ruce držím barevné obrázky s kočičkou, pejskem a kačenkami, kolem je ticho jako v kostele. Všechny děti mě fixují phledem, ani nedutají. Pozorně se na ně dívám, budu totiž dělat měsíční zápis o psychologickém vývoji mých svěřenců. Jsou šikovní - Jirka, Dominička, Petřík, Broněček, Karinka i malý Pepíček. Rozvíjím jejich obrazovou představivost i slovní zásobu. Hodina pokračuje, písničkami a nakonec i malým cvičením. Mám je ráda všechny, jak tady jsou.
Blik a jsem opět v reálu. To snad není ani možné, Ten malý šprček Jiříček už má svou dvouletou Julinku! Jak ten čas utekl, vždyť to ani není možné. Široký úsměv a vysoká postava "mého Jiříčka" pomalu mizí mezi keři v parku. Jenom z daleka ke mě doléhá hlásek zpívající si na celé kolo "Kočka leze dírou, pes oknem....."

Svět se skládá ze samých zázraků

10. července 2009 v 17:10 Co se mi líbí
Život plný zázraků!