close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2009

Poprvé a pak pořád znovu

25. července 2009 v 14:33 | Moosová Lisa |  Co jsem právě dočetla
Neobvykle otevřená výpověď Lisa Moosové, která se ve svých šestnácti letech ocitla ve světě prodejné lásky a která se nyní ve svých sedmatřiceti rozhodla vylíčit svůj mimořádně pohnutý osud, oslovila během jediného měsíce více než sedmdesát tisíc čtenářů. Přestože se autobiografický příběh Poprvé a pak pořád znovu odehrává převážně ve světě prostituce, jeho síla a čtenářská přitažlivost netkví pouze v otevřenosti líčení sexuálních scén, nýbrž i v lidskosti, odvaze a upřímnosti její autorky. Přes všechny pády, dramatické zvraty se Lisa Moosová nikdy nevzdala naděje a víry v opravdovou lásku, která ji jako ženu a matku provázela po celý život.
"Mnoho let jsem bez ustání, někdy i bezradně putovala po všemožných místech. Na této zdánlivě nekonečné cestě jsem se často cítila vydaná všanc. Napospas dešti i bouřkám. Ale poznala jsem i slunečné a teplé dny. A na této cestě jsem potkala vás, své přátele i nepřátele, všem tímto projevuji své uznání. Jedním za jejich lásku a za neotřesitelnou víru v přátelství a věrnost, za to, že ve mě věřili. Jiným zase za jejich tvrdost, odvahu, nenávist. Za bolest, již dokázali způsobit mně i jiným se záviděníhodnou lehkostí a povrchností. Tahle knížka je o násilí a sexu. O manželství a samotě. O prostituci a mateřství. Žila jsem svůj život z celého srdce, neuvěřitelně intenzivně. A stejně tak jsem to napsala. Je to kniha o sexu, ale ten není její červenou nití. Mluví o prostituci, a přesto to není reportáž. Je o životě, ale není míněna jako návod. Je to kniha o mně, ale to není nejdůležitější. Jde o víc, někdy dokonce i o všechno, nebo nic. Jde o lidství a toleranci. Jde o víru a odpuštění. O naději a modlitbu. O prosbu a dík. Jistě to není kniha pro děti. A přesto ji chci věnovat oběma svým synům. Mám vás oba moc ráda. A věnuji knihu také tobě, protože jsi mi dal tolik síly. Z vděčnosti Joschovi."


Zlínsko

25. července 2009 v 9:00 | net |  Víte, že?
Na sever a východ od Zlína, v obcích Racková, Mysločovice, Sazovice, ve vsích kolem Fryštáku se nosil kroj východní Hané. Střih, materiál i výzdoba svědčily o větším blahobytu obyvatel i kulturních vlivech proudících do tohoto území ze západu.
Základ ženského oblečení tvořila konopná košile - rubáč zavěšená přes rameno na náramcích - tračkách a opléčko, což jsou krátké a široké rukávce. Úzký límeček svátečního opléčka zdobila výšivka žlutozlatou nití. Sukně, sešitá pouze krátkých švem v přední části, kde se svazovala, byla vyráběna z kanafasu, nebo plátna obarveného u barvíře na temně modrou barvu. Podle společenského postavení majitelky se lišil počet spodnic, na něž se sukně oblékala. Finančně nákladnější materiály si opatřovaly zámožnější ženy pro sváteční a slavnostní příležitosti jak na sukně, tak i na živůtky. Vrchní zástěra - fěrtoch byla nejčastěji temně modrá, na neděli vlněná. Fryštáčanky měly v oblibě drobné kvítkované zástěry nazývané mezulánky a kamrhólky. Ze stejného materiálu zhotovoval místní krejčí také živůtek - frydku bohatě zdobený vyskládanou stuhou. Ve vesnicích východní Hané převládaly kordulky z temně červeného sukna. V jejich hlubokém kulatém výstřihu vynikal široký naskládaný límec, dodávající působivý základ k úpravě hlavy s červeným šátkem uvázaným na záušnice. Do nízkých červených vyšívaných střevíců svátečního oblečení obouvaly ženy bílé nebo modré punčochy. Od jara do podzimu však většina žen a jejich dětí pracovala doma i v poli neobuta, nebo ve starých, obnošených střevících, botkách a v zimě v papučích.


Mužský kroj
Sváteční oděv se skládal z bílé plátěné košile zdobené černou výšivkou na náramcích a límečku, kalhot z vyčiněné barvené kůže, v příměstském prostředí z temně modrého sukna. Nohavice sahaly po kolena. Z modrého sukna se na Fryštácku šila i vyšívaná vesta - frydka, v ostatních hanáckých obcích převládala barva zelená. Plášť z tmavomodrého sukna patřil k reprezentačním součástem mužského oděvu, zatímco bílá soukenná halena sloužila v chladu a nepohodě pracovních dnů. Obuv byla finančně nákladná, a proto pečlivě udržovaná. Holínky z pevné kůže spolu s koženým páskem a černým tvrdým kloboukem, zdobeným červenou stuhou, byly považovány za nejnákladnější součástky mužského kroje. Starší muži a ženy nosili v zimě soukenné papuče (stejně jako na blízkém Valašsku). Fryštáčtí měšťané upravovali klobouk do loďovitého tvaru podle napoleonské módy.


Co si dáme k obědu?

24. července 2009 v 18:38 | Novinky cz. |  Něco dobrého na zub

Pangasius: Ryba, která chutná i lidem, kteří dary moře nemusejí

Pangasius sice nepatří mezi rybí přeborníky v rychlosti, ale na pulty našich prodejen vplul s vervou tsunami. A brzy si vydobyl dobrou pozici. Pangasia totiž kupují také lidé, kteří jinak ryby nemusí.
Pro děti i seniory
Pangasius se hodí do jídelníčku dětí i seniorů, zdravých i nemocných. Připravený v páře či v alobalu s plátkem citrónu je velmi chutný a vhodný pro všechny šetřící diety. Lidem, kteří je držet nemusí, nabízí nepřeberné množství úprav. A to vše při poměrně nízké energetické hodnotě (100 g = 310 kJ), absenci tuku a sacharidů. Ani lidé zdraví by si neměli sumečka žraločího odříkat. Patříme mezi státy s nejmenší spotřebou rybího masa na světě, v nichž přes polovinu předčasných úmrtí zaviní civilizační choroby. Jednou z cest, jak toto riziko snížit, je ozdravení jídelníčku. Zařaďme do něj proto nejméně dvakrát týdně rybí maso, třeba právě filety z pangasia.
Typickými vousky pangasius nezapře, že jde o rybu z čeledi sumcovitých, která může dorůst až do délky tří metrů a dosáhnout hmotnosti 300 kg. Na náš trh ale přichází mnohem menší sumeček žraločí (1,30 m a 15 kg) z kontrolovaného chovu, zejména ve Vietnamu.

Korunou si hodím!

24. července 2009 v 11:14 | já |  Moje psaní
Bývaly doby, kdy jsme neměli doma PC. Já jsem jej používala denně v zaměstnání a polovička o něm pouze slyšel. Mladší syn v té době chodil ještě do školy, občas doma něco pronesl a poučoval nás, ale víc jsme o něm nikdo nevěděli. V polovině devadesátých let jsem si zřídila prodejnu Zdravotnických potřeb a zásobovala zdejší lékaře materiálem, tiskopisy a drobnými přístroji, jako je například tlakoměr, nebo glukometr na měření cukru v krvi. Obchod se zdárně rozbíhal a já se rozhodla, že účetní agendu a sklad bude lépe vést na PC. Zjistili jsme, že je to dobrá věc. Postupem času PC začal stále více a více používat synátor. Zařídil si internet po lince Telekomu a sedával u něj celé dny a noci. Platba za telefon se neustále zvyšovala, až se jednoho krásného dne polovička rozhořčil a synka od přístroje vyhodil. Nechápal, cože tam pořád hledá. Po deseti letech jsem změnila zaměstnání a při dojíždění na směny jsem už na něj nestačila. Proto jsem ho zrušila. Přišla doba bez PC, bez netu! Docela jsem si v té době počtla! Až jednoho krásného podzimního dne se dovalil starší synátor se starším notebookem. Polovička večer zasedl k novému přístroji a začal hrát karty. Vydržel dosti dlouho, po nějaké době jsme se opět připojili na net a začal náš nový život. Před dvěma lety si polovička zakoupil nový PC s velkou obrazovkou a od té doby u něj sedává a sedává. Ráno mě vítá modrá obrazovka, večer v době, kdy já už ležím a čtu, svítí modrá obrazovka televize nebo PC. Dneska už neříká "co tam všichni hledáte, je to k ničemu, jenom to žere proud!" Nastává doba, kdy si o milované písíčko házíme korunou.

Jen růžová to může být!

23. července 2009 v 8:14 | ja |  Moje psaní
Léto jak má být. Modré nebe, mírný větřík, občasná přeprška. Prožívám svoje poslední prázdniny. Od příštích už budu zaměstnaná. Je ráno, protahuji se líně na svém lůžečku a přemýšlím, co si obleču. Jsem bidlo, a tak na mě všechno pěkně visí. Večer jsem dodělala dva růžové trojúhelníčky. Háčkuju si plavky ze starorůžové bavlny. Spodní díl už je hotov, jenom ještě trohúhelníčky spojit řetízkem, přiháčkovat šňůrku kolem krku a dvě na zavázání. Rychle tedy vstávám a dodělávám práci. Už se vidím, jak vyrazím do ulic (vlastně na kopec) v bílých pláťácích a růžovoučkých opalovačkách. Tak a je hotovo! Se zalíbením si svou práci prohlížím a u zrcadla se strojím. Ještě zavázat šňůrečku na zádech a jdu. Paráda, to jsem kočka, že, ukazuju se malýmu bráškovi. Ten jenom vykulí oči a mávne rukou. To je toho. Celý den se cítím náramně. Oči všech zákazníků visí na mých trohúhelníčcích. Po obědě jsem musela jít pro vodu. Je to dost daleko a nechtěla jsem to nechat tahat malýho brášku. Vzala jsem tedy nádobu do ruky a šla. Sluníčko se schovalo za mráček, někde zahřmělo. Už voda teče a na mě spadla první kapka. Než jsem došla po schodišti nahoru (což je asi 350 m do prudšího stoupání), rozpršelo se docela moc. Snažím se jít co nejrychleji, ale mokrá jsem už celá. Najednou vidím na bílých kalhotech něco růžového. Dva hádci se vinou od pasu ke kolenám a pomalu lezou dolů. Za chvíli další a zase a znovu. Zkrátka, než jsem došla do stánku, byla zkáza dokonána. Pláťáky nebyly bílé, ale růžové, trojúhelníčky splihle visely na mých -0 a já byla celá mokrá. Kalhotám nepomohl ani čistič, ani zesvětlovač. Zůstaly navěky růžové! A moje ručně zhotovené opalovačky? Podivná starorůžová bavlna se po uschnutí smrskla na trojúhelníky o velikosti sýru Primátor. Moje snaha být za hvězdu skončila katastrofou. Od té doby jsem hodně na ruční práce zanevřela a oplétala raději svou rodinu. Co kdybych zase třeba zezelenala?

Byli tu a jsou fuč!

22. července 2009 v 10:33 | já |  Moje psaní
Jak přijel, tak také odjel. Cirkus!! Berousci se u nás zastavili asi před týdnem. Najednou se u našeho objevila cedule, pak začali jezdit vozem a zvát na představení. Jak velký měli úspěch, nevím, ale brzo jsem je viděla odjíždět. A to i přesto, že s sebou měli kolotoč a ještě několik atrakcí pro děti. Jsou prázdniny, město je plné lufťáků, ale oni nemají kšeft. To je skoro nepochopitelné. Když si vzpomenu na svoje dětství, kolikrát jsme museli každé představení vidět, navštívit kolotoče i střelnice. Pamatuji si, že jsem si jednou dokonce rozbila své červené prasátko, abych mohla na střelnici. Takové kolo štěstí, to bylo něco, kolik já si tenkrát donesla domů různých pokladů! Jejda jenom těch prazlet na ruku jsem měla asi pět, k tomu kočku v měchu, jeden parádní prstýnek a ověšená jako královna ze Sáby jsem se nosila po parku. Doma bylo zle, ale mi to nevadilo. Hlavně, že jsem byla u toho. Dneska? Mladým i těm nejmladším už to nic neříká, mávnou rukou a raději sedí doma, nebo někde u PC. Okolní dědinky mají skoro pořád nějaké hody, svátky patronů, setkání spolužáků nebo rodáků. U každé takové příležitosti se objeví nějaký ten kolotoč, střelnice, cukrová vata. Ale návštěvnost je minimální. Řekla bych, že zcela ztrátová. A je to škoda! Nač budou jednou vzpomínat? Na to jak se prostřílel houfem vetřelců, nebo jak předjel i to nejrychlejší auto?


Něco z půdy

22. července 2009 v 8:00 | já |  Moje psaní
Užíváme si dovolené. Ráno si můžeme klidně poležet, nikam nespěcháme. Snídáme spolu, ne sice v posteli, ale i tak je to změna. Kafíčko a trochu povídání, klídek! Elinka se chodí mazlit tu s jedním, tu s druhým z nás. Ještě kdyby tak venku méně pršelo a víc svítilo sluníčko a nemělo by to chybu. Jak tak sedíme, ozve se zvonek. U branky stojí podivné individuum a něco na mě gestikuluje. Elinka je na balkoně první a zuřivě štěká. Ze slov po nějaké době pochopím, že shání starožitnosti. Prý to může být cokoliv z půdy, nebo ze sklepa. Pomůže nám s vyklízením a věci si i odveze. Překvapena mlčím a on čeká, vysvětluji mu, že doma nic starého nemáme. Stojí, dlouhé vlasy mu trčí na všechny strany a působí velmi podivně. Věřte mi, kdybych byla sama doma, budu mít docela strach. Polovička na mě volá a chce vědět, co se děje. Mávla jsem rukou, neboť nechci, aby situaci řešil po svém. Zvyšuji hlas a podivného chlápka posílám pryč. Vrtím hlavou a nejsem schopna pochopit, co vlastně si onen chlapík ode mě sliboval. Když jsem se po nějaké chvíli podívala z balkonu, už jej nikde nebylo vidět. Polovička mě vyslal k sousedce. Už je dost málo pohyblivá a žije sama. Na zazvonění se nic u nich nepohlo, a tak jsem si otevřela branku a zaťukala na okno od kuchyně. Objevila se po chvíli a s údivem otevřela okno. Rychle jsem jí řekla, co se u nás právě dělo a že jsem ji jenom chtěla upozornit na podivného chlápka. Určitě zvonil i na ni, ale má pokažený zvonek, tak nikterak nereagovala. Přemýšlela jsem, zda nemám volat policii, ale pak jsem se spokojila s tím, že podivín zmizel. V obchodě jsem pak o něm slyšela i od jiných lidí. Kdoví, jestli jsem neudělala v ulici zbytečný vzrůšo, ale dneska jeden neví. Tak prosím vás, kdyby někdo chtěl u vás něco z půdy nebo sklepa, tak si dejte bacha. Přece jenom kdoví co měl za lubem!

Patrona vidí líp

21. července 2009 v 8:00 | já |  Moje psaní
Od svých 12 let jsem obrýlená. Zpočátku jsem se za ta dvě sklíčka styděla tak, že jsem je raději z aktovky nevytahovala. Ve třídě, sedě v poslední nebo předposlední lavici (jsa velká jako Petřínská rozhledna), jsem četla zadání na tabuli s nakrabaceným čelem a naučenou mimikou. Na školním filmovém představení nebo koncertu jsem si brýle nasazovala po zhasnutí posledního světla a ihned po stažení opony nebo posledním tónu klavíru letěly nazpět do aktovky. Dlouho tedy nikdo o mém handicapu nevěděl. Dařilo se mi jej tajit hodně dlouho. Na střední škole se situace opakovala, jenom s tím rozdílem, že venku jsem je nikdy nenasadila, ani kdybych měla přistát hlavou ve zdi. Jo, to by tak hrálo, aby se mi kluci smáli! Nejednou jsem byla nařčena z nafoukanosti a povýšenectví, to tehdy, když jsem pro slepotu někomu zapomněla kývnout na pozdrav. Dneska je už všechno jiné. Hrdě kráčím ulicí, ba přímo zářím jeda na Babetce a vůbec mi nevadí, že brýle mám. Opak je pravdou. Nasazuji si je poctivě vždycky před odchodem z domu a kochám se děním kolem sebe. I stalo se jednou, že jsem jaksi, "bába střelená", nechala brýle v košíčku na nákup, košík položila do nosiče, šlápla do pedálů a vyrazila do ulic. Zdálo se mi, že je něco v nepořádku, když jsem krabatila čelo a marně se snažila zaostřit. Když jsem si konečně uvědomila, že v nepořádku není ulice, ale já, byla jsem skoro ve městě. Vzala jsem košík a vyrazila za nákupem. Drogerie, lékárna, knihovna. Všechno jsem zvládla a vydala se na zpáteční cestu. Najednou přede mnou kontrola motorových vozidel. Zastavila jsem, podala klukům občanku, techničák i řidičák. Něco se jim, klukům policejním, nezdálo. Pořád se dívali na mě a na fotky a opět na mě, až jsem začínala pociťovat mrazení. Co jsem proboha provedla? "Paní řidičko, víte, co vám schází?" Přece mám všechno, oba průkazy, složenku o zaplacení mám také v pořádku, tak co je jim? "Poznáte támhle tu značku?" zeptal se snaživě mladší z policistů. Rychle jsem zaměřila oči a hrdě prohlásila "To je Stopka! Ale já u ní zastavím, vždyť k ní mám ještě deset metrů! Tak co se děje?" namíchnutě jsem reagovala. "Klid, paní, já se jenom ptám! A dokázala byste mi přečíst tady ten nápis nad obchodem?" Opět jsem se zaměřila na nápis a víc ze znalosti majitele než čtením, jsem mu hlásila "Večerka S...!" Pořád jsem ještě nepochopila, co ti dva po mě vlastně chtějí. Vzdali to, podali mi doklady a mávli rukou. "Paní, raději jeďte a dejte pozor, asi jste si zapomněla brýle doma na klavíře!" Usmáli se a zasalutovali. Já najednou neviděla ani cestu před sebou a od rudé záře mé hlavy byste zapálili vích. No, jasně, já blbka jedna jedu bez brýlí a ještě se chci hádat s policajty. Tak bleskově, jako tenkrát jsem doma ještě nebyla. Uklidila jsem nákup a na dně košíku našla ony nešťastné brýle. No co, příště jim řeknu, že mám kontaktní čočky a bude to! Jenom jestli pochopím, co po mě vlastně chtějí.

Slovník krojových pojmů

21. července 2009 v 8:00 | net |  Víte, že?

Cifrování - ozdobné šňůrkové vyšívání lajblu a nohavic (nazývané také šňůrování).
Čepec - plátěná pokrývka vdané ženy.
Čižmy - vysoké kožené mužské nebo ženské krojové boty.
Fěrtůšek - přední vrchní část ženského kroje, podle použitého materiálu a druhu zdobení se fěrtůšky nazývají brokátový, malovaný, vyšívaný .....
Fěrtoch - bílá nebo černá zadní sukně, drobně naskládaná, s vyšívaným pruhem v pase.
Halena - bílý soukenný mužský kabát pro chladnější dny.
Jupka - jednoduchá krátká halenka do pasu, zdobená výšivkou, z různých textilních materiálů.
Kacabaja - vypasovaný kabátek do pasu s ozdobnými knoflíky, z teplejšího materiálu.
Kadrle - široká nařasená háčkovaná nebo vyšívaná krajka.
Klobúk (kotulka) - nízký mužský klobouk s plochým zakulaceným vrškem. Různým zdobením klobouku se odlišují svobodní a ženatí muži.
Kosírky - bílá kohoutí péra doplněná voničkou, ozdoba klobúku.
Kordula - soukenná nebo brokátová vesta, bohatě zdobená cifrováním, vrchní část ženského kroje.
Košula - mužská krojová košile s bohatě nabíranými rukávy, zdobená vyšíváním.
Lajbl - vrchní část mužského kroje, flanelová vesta bohatě zdobená cifrováním a velkým vyšívaným květem.
Nabíračky - vysoké černé kožené ženské boty, v holínkové části hustě vrapené.
Nohavice - mužské krojové kalhoty z tmavě modrého sukna, zdobené modrým krojovým vyšíváním.
Portovice - bohatě zdobená a vyšívaná čepička pro nejmenší děti.
Rukávce - plátěný svršek s nařasenými rukávy, na rameni a u lokte zdobenými výšivkou, zakončenými kadrlemi, u krku tkaničkami.
Šatka - červený (černý) plátěný šátek se širokým potiskem kraje, uvazovaný na více způsobů.
Šňůrování - stejné jako "cifrování", tj. výšivka pomocí šňůrek.
Šorec - drobně naskládaná černá zadní sukně s vyšitým pruhem v pase.
Tráčky - úzké pruhy plátna, bohatě vyšitého nebo malovaného, které se uvazují na fěrtůšek.
Věnec obřadní - bohatá ozdoba hlavy svobodných děvčat a nevěsty.
Věneček - ozdoba hlavy pro malá děvčata.
Vlňák - zimní vrchní část ženského kroje z černého vlněného krulu nebo hladkého soukenného kára.
Vonice - kytka z umělých květin zdobící klobúk.


Pro vodu

20. července 2009 v 12:38 Co se mi líbí

Voda se na nás zlobí a nepřetržitě nám znepříjemňuje život. Tak jsem si myslela, že by ji tato písnička mohla trošku obměkčit.