Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2009

Byl první

31. července 2009 v 20:59 | ja |  Moje psaní
Pronásledovalo mě to celou noc. Převracela jsem se na lůžku, které nepříjemně vrzalo a budilo ostatní spící děvčata. Pořád jsem viděla ty pomněnkově modré oči a střapatou blond hlavu. Vzpomínka na chvíle strávené v přítomnosti mladíka odnaproti, byly nezapomenutelné. Odnaproti, znamená z protější chatky. Hrál krásně na kytaru, zpíval a neustále mě po očku pozoroval. Při jídle se nebavil a vždycky první pozdravil. Kolem něj bylo neustále živo. Děvčata i kluci s ním tvořili báječnou partu. Bylo léto a prázdniny byly v plném proudu. Při všech vycházkách se neustále držel v mé blízkosti, jakoby se bál, že se mu někde ztratím. Na večer jsme chystali táborák, na nějž jsme se všichni těšili. Kluci řezali dříví a on, jako jejich vedoucí byl neustále s nimi. Přešla jsem kolem a jakoby nic prohodila, že se těším jestli jim to vůbec bude hořet. Každý si měl připravit nějaké veselé číslo, písničku nebo básničku. Pro mě to nebyl žádný problém, básniček znám habaděj. Setmělo se a my začali. Nejdříve děti z nejmladších oddílů, zatleskali jsme jim a těšili jsme se na ty starší. Kluci se za provizorní oponou chichotali a pošťuchovali se. Měli připravenou scénku ze školy a potřebovali učitelku. On ukázal na mě a já poslušně šla. Pointu si už nepamatuji, jenom vím, že byl hrozně zamilovaný (modrooký blonďák) do učitelky, teda do mě. Třásla se mi kolena, když mi vyznával lásku. Po skončení jsem odešla do chatky a nemohla se vzpamatovat. Poprvé mi někdo vyznal lásku na veřejnosti. a dokonce ten někdo se mi líbil! Proto se tady teď převracím a nemůžu spát. Je mi deset a jsem zaláskovaná až na půdu.

Zasukované myšlenky

31. července 2009 v 12:14 | ja |  Moje psaní
Jenom ať to stihnu! Šeptám si potichu pod fousy. Jestli přijdu pozdě, bude to tragédie, běhá mi hlavou. To všechno ty moje vlasy. Lítají si na všechny strany a nedají se nikterak upravit. Kolikrát jsem si už říkala, zajdeš ke kadeřnici a necháš si udělat účes, který nedá moc práce. Ale to ne, pořád mám jiné starosti a vlasy nic. Klopýtám po chodníku, jehož dlaždice poskakují nahoru a dolů. Větřík mi povívá s ofinkou a oba culíky poskakují kolem hlavy. Celou cestu si opakuji, co vlastně mám koupit - týdenní do Kroměříže. Ještě nikdy jsem to nekupovala, jenom dneska mě poslali naši a já souhlasila. V kapse držím bráškovu průkazku, bez níž mi to nedají. Už z dálky vidím semafor. Je pořád ještě na Stůj a to je dobré znamení. Vlak buď ještě nepřijel, nebo je ve stanici. Přidávám do kroku a proti mě se začínají trousit cestující, které vláček vysypal. Je podvečer, poslední prázdninový pátek. Spěchám, abych stihla otevřenou pokladnu. Musím si bráškovi zakoupit týdenní jízdenku, v pondělí ráno tady bude hrůza. Dobíhám na nástupiště a paní pokladní se chystá okénko zavřít. Mávám na ni, ona se dívá a nic nechápe. Celá uštvaná se postavím k okýnku a na paní vyhrknu - "Jeden kroměřížský, do týdne!". Už když se mi tahle slova odlepila od úst, věděla jsem, že je zle! "Ale slečno," řekla paní pokladní "takové lístky nemáme!". Polilo mě horko a zakoktala jsem se ještě víc. " Ale, vždyť kupovám každý týden!" Hrůza, jazyk se mi sukuje a já nejsem schopna dostat ze sebe kloudné slovo. Paní se usmívá a pak říká "sedněte si na chvíli na lavečku. Za 20 minut přijede další vlak. Do té doby si snad vzpomenete, co vlastně chcete!" Jednou rukou stahuje záclonky a mě nechává stát, zmatenou a celou popletenou. Chtělo se mi brečet a nevědomky jsem si začala hrát s culíky. Natáčela jsem si vlasy na prst a rovnala si v hlavě myšlenky. Jedna gumička to nevydržela a proud vlasů uvolněný z jejího sevření se rozprostřel na půl hlavy. To už jsem nevydržela a začala bulit. Ještě, že tady nikdo není, pomyslela jsem si. No, jo, ale přijede další vlak a já tady budu jako Viktorka s rozpuštěnými vlasy.
Začala jsem ťukat na okýnko pokladny a křičet "Už vím, kam chci vlakovat, do Kroměříže." Slyším se říkat. To už jsem nevydržela a začala jsem řvát jako na lesy. Paní nereagovala, tak jsem se pomalu vycourala ven a šlapala si to domů. Celou cestu jsem si opakovala lístek nemám, koupí si ho v pondělí ráno. Slzičky uschly a já ještě ve dveřích zavolala na naše "týdenní lístky neprodávají, jenom nějaké kroměřížské a ty neznám!" Chudák bráška, nakonec musel jít v pondělí dříve na vlak, aby lístek dostal.

Konec! Vystupovat!

30. července 2009 v 7:46 | já |  Moje psaní
Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Dospěla jsem ke svému konci! Konci pracovnímu. Zdraví nechce, abych dále dělala, to co doposud. Po 38 odpracovaných letech by jeden očekával určitý vděk organizace, u níž jsem strávila většinu života. Třísměnný provoz je velmi namáhavý, zvláště v nemocnici. Trpí záda, nohy i cévy. Když mi v pondělí řekl pan doktor, že moje nemohoucnost není na DIČ, nemohla jsem to pochopit. Já s tím sice nepočítala, chtěla jsem jít do práce, po níž se mi stýská, ale když vyřkl svůj závěrečný verdikt, trochu jsem se lekla. Tak a co teď? Stále doufám, že se najde nějaké místečko, aby člověk mohl důstojně dosloužit! Jak, ale znám své pracoviště, nevěřím moc tomu, že se něco pro mě najde. Není to už moc, schází mi dosloužit 15 měsíců. Nohy bolí, natékají, chodit můžu jenom na krátké vzdálenosti, na práci si netroufám. Ach jo, co já si jenom počnu.
Proč není nějaké zařízení pro vysloužilé a nemohoucí zdravotní sestřičky. Už vidím, jak se tam ráno scházíme, usedáme na židle a razítkujeme, stříháme, motáme a telefonujeme. Občas některá s obtížemi vstane, vezme do ruky berličku a jde do vedlejší místnosti. Odtamtud donese nový materiál ke zpracování. Zazvoní telefon a ta z nás, která je nejméně nahluchlá, jej vezme. Ty sestřičky, které nemají ještě brejle na čtení, zapisují do velkých knih data. Další sedí u PC a zanášejí data tam. Dvě u okna v rožku sestavují jídelníček na příští týden. Občas se na nás příjde podívat lékař, jestli ještě žijeme. Po skončení osmihodinové nebo ještě o něco kratší pracovní době se šouráme po svých, nebo frčíme na vozíku na autobus, abychom se zítra sešly opět. Ráno je pravidelný nástup, kde se podle seznamu kontroluje docházka. Občas se provede nějaký ten škrt, ale většina se pravidelně dostavuje do práce. Jsme stále ve svém milované nemocnici, cítíme se užitečné, a vůbec nám nevadí, že nás tak málo platí. To necháme těm mladším. Tam bych se přihlásila, odbelhala si svůj zbývající rok a pak šup do důchodu. Ale takhle? No, uvidím jak se domluvím s naší hlavní a co mi nabídne? Usmívám se a je mi smutno. To, že by měl být konec mé milované práce? Takhle, že by skončila ona věčná optimistka? Ne, ještě nechci jít do starého železa, cítím se ještě duševně dost silná na nějakou práci! Ale kde?


Chudák včelička

29. července 2009 v 15:49 | ja |  Moje psaní
Sbírání rybízu je příšerně nudná práce. Když jsme byli děti, měli jsme na zahradě asi 5 keřů, není to moc, ale než je otrháte! Jednou jsem si vzala do hlavy, že budu na zahradě tak dlouho, dokud všechno neotrhám. Vzala jsem si malou židličku, oblékla jsem se do opalovaček a tradá na zahradu. Zpočátku se mi dařilo poměrně rychle naplnit misku, pak se stávala práce stále obtížnější a já si ji různě zpestřovala, Přinesla jsem si a zapnula tranzistoráček, pak jsem si zpívala, chvíli jsem hopsala po trávníku a tančila. Ale práce neubývalo. Když jsem se po chvíli posadila na židličku, ucítila jsem nějaké šimrání na sedýnce, pak mě jako by něco kouslo. Nevěnovala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Po chvíli se mi zdálo, že mě jedna půlka začíná bolet. Vstala jsem a snažila se otočit hlavu tak, abych tam viděla. Nešlo to! Doma nikdo nebyl a mě začala otékat a rudnout celá noha. Nechala jsem kuličky kuličkami a vlezla do vany. Chladná voda trošku bolest zmírnila, ale zarudnutí bylo čím dál větší. To už mi bylo jasné, že mě něco píchlo. Nahastrošila jsem se do letních rozpínacích šatů a cupitala k lékaři. Jako dospívající holka jsem se docela styděla. Na dětském už nikdo nebyl a já musela svou nemocnou pr.... ukázat mladému lékaři, který měl službu. Po chvilce našel v ráně dosud vězící včelí žihadlo. Vytáhl ho a na ránu mi dal hodně zapáchající obklad. Domů jsem došla smrdící obkladem, kulhající pro bolest a navíc otrávená, že jsem nesplnila svoje předsevzetí. Nezbylo mi nic jiného než v odporné práci pokračovat druhý den. Ale jedno jsem už na zahradě nikdy neudělala! Před každým sednutím na houpačku, lavičku nebo židli jsem si protřepala sukni, otřela rukama pozadí, a pořádně si prohlédla, na co sedám. Tento zvyk mi zůstal dodnes.

Příběhy soudce Paoa aneb Záhada císařského paláce

29. července 2009 v 9:00 | Š'jü-kchun |  Co jsem právě dočetla
Hlavní postavou v této knize je Pao Chai nebo-li Černý Pao. Noc před tím, než se Černý Pao narodil, se jeho otci zdál divný sen. V tom snu byl jakýsi snědý muž a ten se později změnil na ďábla. Paoův otec si to vyložil tak, že snědý syn, který se mu narodil, je ďábel. Proto ho pohodil u lesa. Našel ho tam však jeho o 20let starší bratr a ten ho také vychoval. Když Pao Chai dospěl do správného věku, poslali ho studovat. Ve škole byl nadměrně inteligentní. Studoval již mnoho let a jelikož mu to šlo dobře, rozhodl se, že půjde na vysokou školu studovat na soudce. Vystudoval a stal se dvorním soudcem a dobrým přítelem Dračího veličenstva. Za jeho úřadu vyřešil mnoho zajímavých případů. Například tento jeden: Jednou jeden sedlák zabil jiného sedláka a zakopal ho u sebe na zahradě. Časem si začal vydělávat tím, že vyráběl hliněné misky. Hlínu na misky však bral u sebe na zahradě. Jednou jednu misku prodal soudci Paovi a hned večer na to soudce Pao slyšel z misky vycházet zvuky. Ve všech miskách, které kdy sedlák vyrobil, byl duch zabitého sedláka. Postupem času soudce Pao usvědčil výrobce misek z vraždy.
Zajímavé příběhy odehrávající se v ještě zajímavějším prostředí vám nedovolí od knihy odejít. Je opravdu poutavým čtením.

Ranní zážitek

28. července 2009 v 18:50 | já |  Moje psaní
Děvčátko s velkou bílou mašlí stálo na kraji prašné cesty a zapomnělo na celý svět. Do místního potoka scházeli dva koně. Vozka oba koně vypřáhl z vozu, který zůstal stát na břehu a pomalu je sváděl k vodě, drže je za ohlávky. Ucítili chladivou vodu a hlasitě zafrkali. Když se jejich nohou dotkla hladina horského toku, bylo na nich vidět znatelnou dychtivost a touhu v horkém dni se dosyta napít a ze sebe setřást prach. Dívenka stála a dívala se. Obrovské koňské oči ji kradmo sledovaly a uši zřetelně reagovaly na pokyny vozky. Voda se zakalila pod jejich kopyty a sem tam bylo slyšet jejich zazvonění o velký kámen. Vozka nabíral do velkého džberu chladnou vodu a pomalu ji naléval koni za krk a na hřbet. Druhou rukou kartáčoval koni hřívu až bílé mydlinky zvolna stékaly do vody, která je zvolna odnášela. Kůň byl evidentně spokojený a pěkně držel. Druhý zvolna kráčel vodou a pomalu a hltavě pil. Nečekaná návštěva vyhnala na břeh hejno bělounkých husí, které s velkým křikem zamířily na stranu, kde se stála dívka. Velká husa s nataženým krkem a zlostným zasyčením přerušila její poklidné divadlo a donutila ji k ústupu. Bylo na čase! Do školy to bylo ještě daleko a paní učitelka by jako omluvu těžko přijala její setkání s husami. Několikrát se ještě ohlédla na koupající se koně. Ti jakoby jí chtěli pozdravit zaržáli oba dva najednou. Holčička se dala do běhu a za chvíli byste viděli jenom bílou mašli a poskakující aktovku na jejích zádech.
Takováto rána nebývala zvláštností u brodu, který děvčátko míjelo cestou do školy. Občas bylo na hladině bílo, to když o několik metrů proti proudu vypouštěla pradlenka mydlinky. To pak bylo zajímavé vybrat si pěknou velkou pěnivou hromádku a sledovat její pouť po hladině. Točila se, přeskakovala přes větší kameny a pomaloučku jí ubývalo. Děvčátko
s pusou dokořán vyprovázelo bílý chuchvalec až ke splávku, kde poskočil, lehce se zakýval na hraně a pak jedním lehkým sklouznutím zmizel pod hladinou. Tam na chvíli zůstal, aby po chvilce vyskákaly na hladinu drobné bílé bublinky a nechaly se volně unášet proudem.
V zimě, když hladina bývala takřka celá zamrzlá, čekalo na děvčátko další nečekané zdržení. Z jedné strany na druhou se leskla nádherná skluzavka a lákala k tomu sklouznout se po ní. Málokdy jejímu lákání odolala, většinou však celou dlouhou kluzkou cestu nepřejela a někde uprostřed upadla. To pak zůstala chvíli na kolenou a pod průhlednou vrstvou pozorovala uhánějící vzduchové bublinky. Někdy také zahlédla pod ledem mihnout se pstruha, kterého její stín probudil. Rukavice a kalhoty na kolenou zvolna vlhly a ve škole se pak po nezbytném pokárání odehrávalo sušení u rozehřátých kamen.
Dneska už je koryto potoka zarovnané a brod, který skýtal tolik dobrodružství, je minulostí. Zůstaly jenom krásné vzpomínky.

Hádanka?

27. července 2009 v 19:56 | ja |  Zaujalo mě
Dneska jsem viděla zajímavou rostlinku. Zvláště její plody se náramně podobají ostružinám a lehce si je děti mohou splést. Roste před domem a je k ní volný přístup. doufám, že není jedovatá. Neznáte někdo, jak se rostlinka jmenuje?


Barevný svět

27. července 2009 v 19:49 | já |  Fotografie
Barvy se míhají kolem mě. Zelené, modré, kouř a hluk. Sem, tam se mezi nimi mihne malá žlutá, nebo docela nenápadná černá. Míhají se kolem. Najednou pronikavý jekot a kolem se prodírá stříbrná spolu s velkou žlutou. Zebra tady, zebra tam, po nich oběma směry proudí drobné barvičky. Bílá s modrou a květinovou, červená se nese s bledě zelenou. Je to rej, rej barev a tvarů. Když přivřete oči a zapnete svou fantazii, je vám jasné, o čem mluvím. Naše ulice skýtají neuvěřitelnou podívanou. Zatímco jedni spěchají doprava, druzí se hrnou napříč cestou, na kruhových objezdech se točí jako na kolotoči. Barvy a barvy. Stačí se jenom chvíli zastavit a dívat se.





Nostradamus 2012

27. července 2009 v 7:00 | nadanovakova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!

Tak prý se zase máme na co těšit. Rok 2012 nám přinese radikální změny od přírodních katastrof až po změnu myšlení. No, proč ne. Každý musí uznat, že takhle to už prostě dál nejde. A když se nepovedlo W2K, finanční krize jen podpořila honbu za majetkem, všeobecné hrozbě terorismu už dneska nikdo nevěří, ptačí a prasečí chřipka nebo nemoc šílených krav nás neinspirovala ke změně životního stylu, povoláme Nostradama, mayský kalendář, oprášíme tajemství svobodných zednářů, přizveme si I Ching a máme novou vizi - 21. 12. 2012. Pěkná řada čísel už od pohledu. Když je magická uhrančivost podpořena ještě astrologickými výpočty a tzv. bodem zvratu, nemusíme být zrovna posedlí číselnými vzorci jako Jim Carrey v Čísle 23, aby v nás zanechala tato série dojem.
Tak fajn, na co se tedy máme těšit? Příroda se konečně přestane upejpat a vrátí nám naše barbarské plenění zpět i s úroky? Moc sil ji to stát nebude. Už teď se neumíme schovávat před bouřkou jako naše babičky, které neustále očima sledovaly mraky a létající ptáky, kteří před deštěm začali honit své oběti - mouchy - nebezpečně nízko nad hlavami, no a když se tak stalo, nelenily a mašírovaly domů ještě dřív, než spadly první kapky. Nemluvě o naší ochraně neochraně před povodněmi, vichřicemi, tsunami, oteplováním moří, probouzejícími se sopkami, a tak dále.
Možná že než úder vrátí příroda, stihneme si pořádně zatopit sami. Zblbnutí hrozbou terorismu, rasismu, xenofobie, nesnášenlivosti, diskriminace se nakonec obrátíme sami proti sobě. Buď skončíme vystrašení k smrti sebemenším rychlejším pohybem a zamčení ve svých domovech, nebo vyjdeme do ulic a budeme se mlátit hlava nehlava, protože každý bude mít pifku na každého.
Na co se teda mám připravit? Já bych docela ráda věděla, jak na tom opravdu jsme. U koho ale hledat odpovědi, které nejen že pochopím, ba i se na ně budu moci spolehnout, aniž bych si musela nechat vymýt mozek v nějaké sektě nebo převádět měsíční výplatu na Kajmanské ostrovy? Nějak mi mozek nebere, že Mayové pozorovali červí díry pouhým zrakem nebo přístroji, které byli ve své době schopni vyrobit, předpovídali budoucnost tisíce let dopředu. A proč po Nostradamovi už nikdo podobné proroctví nesepsal? Od 17. století se už nenarodil nikdo, s podobnými schopnostmi? Nebo narodil, proroctví napsal a svobodní zednáři ho hned zlanařili do svých řad? A pokud gotické katedrály obsahují symboly vztahující se k možnému zvratu na Zemi v roce 2012, proč se jim věnujeme až dnes? Neshromažďujeme náhodou pouze potvrzení svých vlastních hypotéz? Jednoduchou cestu ven z kaše, kterou jsme si sami navařili?
Víte, já v budoucnosti nehledám ideu dokonalé společnosti stmelené na základě všeobjímající lásky k bližnímu a pokory sahající tak hluboko jako prohlubeň Challenger v Mariánském příkopě. Přesto mě zajímá, jestli se někdy v budoucnu dokážeme realizovat bez soukromých tryskáčů nebo zlatých cihel v sejfech. Na to mi neodpoví ani karty, čajové lístky nebo kávová sedlina. Kéž bych tak měla dar vidět budoucnost jako Nostradamus nebo Sibyla. Nebo aspoň znala někoho, kdo tu schopnost má. Přece skuteční věštci nevyhynuli v 17. století? Proč svobodní zednáři nemají profil na Facebooku?
A možná se nestane vůbec nic. 21. prosince 2012 se ráno pobudíme do zklamání a rozčarování, že se nemusíme vyrovnávat s přírodní nebo sociální katastrofou, jen sami se sebou. A to je asi to nejhorší, co se nám může stát.
Vlastně nepotřebuju žádné magické datum. Vím, že si Zemi ničíme dennodenně kvůli hamižnosti a nenažranosti, zdařile udržujeme rozdíly mezi lidmi umírajícími hlady a těmi, co si staví domy za 150 miliónu. Jsem smířená s faktem, že si za to musíme vybrat svou daň. Pořád ale toužím zachytit se myšlenky všech proroctví, totiž že je to všechno součástí vývojového řádu, třeba i božího schématu, nebo přímo evoluce lidské rasy. Chtěla bych to vědět, abych uklidnila svůj hlad po hledání souvislostí, pochopila vývoj věcí a dokázala se víc soustředit na své blízké, ještě víc milovat svou rodinu, ochraňovat spřízněné duše, snažit se odvádět prospěšnou práci (bez ohledu na výši platu a ocenění společností).

Noční obloha

26. července 2009 v 13:54 | já |  Moje psaní
Zářící koule se vyloupla zpoza kopce. Nádherný úplněk na letní obloze. Je teprve jedna hodina po půlnoci. Jsem sama ve stanu a poprvé spím venku na louce. Večer jsem dlouho nemohla usnout. Všechny zvuky ve dne známé se mi zdály být cizí. Ne, nebála jsem se, to ne, ale přece jenom, když je člověk sám! Malou baterkou jsem posvítila na hodinky a překvapilo mě, že jsem spala jenom dvě hodiny. Chvíli jsem se převracela uvnitř stanu, pak mě napadlo vyhlídnout ven. Ó, ta nádhera, měsíc se koulel nad loukou a zdál se tak blizoučko. Někde z lesa zakřičel osamělý ptačí výkřik. Ve vysoké trávě něco zašustilo. Okouzlená nádherou hvězdné oblohy jsem se zabalila do deky a dívala se otevřeným stanem ven. Tak, to je ta slibovaná kouzelná letní noc. Myšlenky se rozutíkaly na všechny strany. Najednou jsem si vzpomněla na všechna povídání o vesmíru a vesmířanech, která jsem slyšela od svého brášky. Představila jsem si, že tam někde v té dálavě je jiný svět, jsou tam bytosti, které možná v tomtéž okamžiku mají pohled zaměřený na nás. Oči mi klouzaly po obloze, jako by chtěly najít odpověď na tu věčnou otázku! Jsme nebo nejsme tady sami? Nad mou hlavou přeletěl nějaký noční letec, lehce mávající křídly. Seděla jsem a nemohla se vynadívat. Kolik lidí asi v tomto okamžiku dělá totéž co já? Kolik lidí přede mnou a kolik jich ještě bude v budoucnu obdivovat nádheru noční oblohy! Byla jsem tehdy ještě malá, ale okouzlení z oné noci mi zůstalo dodnes.
Při mém brouzdání po netu jsem narazila na fotografii J. Štěpánka - Noční obloha na Ladronce, je tak podobná té mé dětské obloze, že jsem neodolala a fotku zde otiskla. Doufám, že se autor na mě nebude zlobit.