Do poslední chvíle jsem doufala, že autobus stihnu. Zdálo se, že mám času dost, ale opak byl pravdou. Než jsem stačila seběhnout z kopečka ke kostelu, byl pryč. Tak a co teď. Do dalšího spoje byly asi dvě hodiny a pěšky se mi dneska opravdu nechtělo. Kráčela jsem proto loudavými kroky dolů. Teď už jsem měla čas na koukání kolem sebe. Zaznamenala jsem v nejhořejších oknech kostela hnízda a v nich mláďata, která zrovna krmila samice káněte. Bylo to milé, vidět, jak mláďata otevírají zobáčky a snaží se matce a ostatním sourozencům ukázat, kdo je nejsilnější a největší. Pod okny i na zdi bylo spousta ptačího trusu. Kdo si v neděli při chůzi do svatostánku nedá pozor, dostane spršku na hlavu. Na místním hřbitově jsem také ještě nebyla, tak moje kroky zamířily i tam. Malý vesnický hřbitov, posazený na svahu, hned vedle kostela se hřál na sluníčku. Bylo zde ticho, které dojímalo. Prošla jsem několika uličkami, prohlédla si na pomnících jména, z nichž jsem mnohá znala. Ta chvilka mezi hroby mě docela uklidnila. Najednou jsem zahlédla v okně vedlejší fary postavu, která na mě kývala. Pan děkan! Tak u něj jsem ještě nebyla! Alespoň splním svou povinnost. Hlavou jsem pokynula, že ho vidím a přijdu. Než jsem obešla hřbitovní zídku, už stál na schůdcích a čekal na mě. Pozval mě dál a já se rázem cítila jako na zámku. Tahle fara byla jiná než venkovské fary bývají. V chodbě na zdi byl obrovský krucifix a kolem dokola samé obrazy, Nádherné staré skříňky se spoustou drobností, fotografie a staré knihy. Pozval mě do své pracovny, kde měl rozdělanou nějakou práci na stole. Posadila jsem se do nabídnutého "fotelu" (staré čalouněné křeslo s vysokým opěradlem) a začala s otázkami. Když vyprávěl, dělala jsem si poznámky na kousek papíru. Moje otázky jsme rychle vyčerpali a on pokračoval sám. Popíjela jsem ovocný čaj a poslouchala jeho vyprávění. Polední sluníčko vytvářelo v pokoji příjemné teplo. Moje zvědavost mě zvedla z fotelua já se svolením si prohlížela knihy v obrovské knihovně. Bylo zdě hodně filosofických a teologických knih, mnoho knih o historii, přírodě, staré mapy a atlasy. Na zvláštním stojanu stála otevřená kniha, jejíž formát mě překvapil. Ve staré kožené vazbě bylo několik desítek listů formátu A3, s nalepenými lístky, stonky a květy. Herbář! Neznámé ruce zde nalepily stovky usušených a vylisovaných rostlin, doplnily nádhernými kresbami tužkou a pro mě nečitelnými texty. Na zažloutlém papíře se jednotlivé tahy tužky počínaly vytrácet, ale stále byly krásné. "To mi tu zanechal můj předchůdce!" vysvětlil pan děkan, když viděl moje překvapení. Nevím, ale troufám si říct, že kniha měla více jak sto let. Dvě hodiny, které zbývaly do odjezdu autobusu, uběhly jako voda. Ještě dlouho jsem si v hlavě promítala všechnu tu krásu, která se zde na venkovské faře, díky lidem, jako byl pan děkan, uchovala.

Slovo "herbář" má původ v latině. Původní slovo herba znamená česky "bylina". Zprvu je tedy herbář chápán jako kniha o léčivých rostlinách. S první takovouto knihou se na území dnešního Česka setkáváme v díle Herbář aneb Bylinář Pietra Andrea Mattioliho vydané v Praze roku 1562 Jiřím Melantrichem z Aventina a do češtiny přeložené Tadeášem Hájkem z Hájku. Tento herbář obsahuje černobílá vyobrazení s popisy. Od 17. století se pak význam herbáře posouvá k dnešnímu pojetí: tedy sbírka sušených rostlin.
Zase krásné vyprávění, tvůj život je opravdu bohatý na příjemné zážitky.
Jeden starý herbář vázaný v kůži máme doma.Bohužel ho loni Funny pěkně okousala. Je zajímavé, že si vytáhla z knihovny nejstarší, nejtěžší a největší knuhu. :-x