close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Stačilo jedno písmenko!

9. června 2009 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Zahlédla jsem ho koutkem oka. Fešáka s červeným autíčkem. Profičel kolem a já stačila jenom otočit hlavu. Auto to bylo nádherné, nizounké a jeho chod byl naprosto tichý. Takový elegán a u nás? Kdo to jenom může být, přemýšlela jsem a pomalu se vracela z nákupu. Cestou jsem potkala několik známých, trochu se zdržela s kamarádkou, náhodou jsem ji delší dobu neviděla. Přišla jsem domů, uklidila nakoupené a skočila dolu pro poštu. Výpis z inkasa mě srazil do kolenou, hlavně když jsem uviděla navýšení zálohy na elektřinu. Mezi spoustou reklamních letáků mě upoutal lístek psaný rukou. "Škoda, že jsi nebyla doma! Chtěl jsem tě po letech vidět. Když to vyjde, ještě se zastavím. R." Překvapením jsem sedla na schodek a prohlížela lístek. R.... jsem znala jenom jednoho a to už je hodně dávno. Potkali jsme se na jedné akci v KM. Byl v té době studentem VUT v Brně a dost se mi líbil A nejenom mě. Celé prázdniny, které byl u své tety a pomáhal jí v restauraci, jsme se vídali. Jeho kamarád a moje známá, často podnikali výlety autem, tak jsme občas jeli s nimi. Několikrát jsme byli u nás, v době, kdy maminka nebyla přítomna. Nebyla by tomu určitě ráda. Jednu chvíli se zdálo, že se naše kamarádství mění v něco jiného, ale podzimní nástup do školy a odloučení, udělalo své. Vyměnili jsme si několik dopisů, prožili ještě několik nádherných večerů a byl konec. Po skončení školy jsem od R... dostala oznámení o promoci a svatbě. To už ale stejně bylo v době, kdy jsem měla svoji polovičku. Tak, že by to byl on? Seděla jsem celá zkoprnělá a vůbec nevnímala okolí. Kolik je to vlastně roků? Horečně jsem počítala a číslo, které mi vyšlo, je neuvěřitelných 36 let! R....! Jak se asi měl a má, jak vypadá, zvědavostí jsem nebyla schopna nic dělat. Neustále jsem čekala zvonek, při každém příjezdu auta jsem nahlížela z okna. Uběhl den, tři dny a pořád nic. Začala jsem se smiřovat s tím, že naše poslední setkání už nevyjde. Škoda! Ráda bych se s ním ještě viděla! Včera jsem potkala známého, chvíli jsme probírali novinky, když kolem jelo opět ono krásné červené autíčko! "Vidíš ho?" říká známý, "to je ale nádhera!" Zase jsem zahlédla jenom kousek hlavy řidiče a bylo pryč. "No, to je! Kdoví, kdo se v něm prohání?" napadl mě ihned R.... a celá jsem se chvěla. Po tolika letech a já si připadala jako puberťačka. Ale co, těší mě, že si po tolika letech na mě ještě vzpomněl a napsal. Napsal sice jenom tři věty, ale byly pro mě. I teď, když tohle píšu, tak se štěstím usmívám. Alespoň jedno o R.... vím! Žije!
 


Komentáře

1 Eliza | Web | 9. června 2009 v 11:13 | Reagovat

Skoro to zní jako : Číslo 5 žije!", ale nechci si dělat legraci, vím jak to potěší, jak se srdíčko zachvěje, že přeci jenom někdy si na mně vzpomněl, že vůbec nezapomněl. Také máš takové představy, že si pamatují jenom holky, a že kluci vlastně na to nejsou, že jim vzpomínky nic neříkají. Já si to kolikrát myslím, a tak bych byla ráda, kdyby tomu alespoň vždycky nebylo. Ale to se vlastně stejně nikdy nedovím. Tedy téměř nikdy.  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama