2. června 2009 v 9:31 | ja
|
Blížil se červen a s ním i konec školního roku. Spolu s kamarádkou jsme si připravovali nějaké překvapení pro ostatní ve třídě. Chtěly jsme, aby rozloučení se základní školou bylo co nejméně stresující. Ono to není jenom tak končit něco, co u mnohých z nás začalo před devíti lety. Ano, mnozí jsme se znali prakticky od MŠ. Za ty roky jsme věděli jeden o druhém skoro všechno. Prožili jsme krásné i trošku smutnější chvilky a bylo nám jasné, že rozchod bude bolet. Dlouho jsme přemýšlely a nakonec se nám podařilo přesvědčit jedna druhou, že to samy dvě nezvládneme. Proto jsme se sešli v širším zastoupení a nakonec se nám podařilo plán vymyslet. Nejlepší bude, když se rozloučíme v restauraci, kterou vlastnili v té době rodiče jedné ze spolužaček. I stalo se. Po krásném a veselém posezení, kde jsme si mimo jiné slíbili pravidelné setkávání vždy po čtyřech letech, a kde jsme si rozdali navzájem dárky na památku, adresy a sliby nehynoucího přátelství, jsme se v podvečer rozešli. Vždyť skoro všichni zůstáváme doma a na soboty a neděle se budeme vracet z internátů, nebude problém vídat se ve vlaku, autobuse, či jenom tak při procházce městem. Čas ukáže, jak jsme na tom opravdu s kamarádstvím byli. Zda to nebylo jenom chvilkové zdání. Prázdniny uběhly jako voda a nám nastalo další z životních období. Pozvolna se vzpomínky na základní školu vytrácely, nahrazovány novými zážitky. Měla jsem štěstí i tady. Čtyři roky střední školy uběhly jako nic a nastalo opět loučení a slib, že se budeme vídat každé čtyři roky. A tak se děje dodnes. Ještě jsme nikdy nevynechali ani u nás doma ani v KM. Myslím si, že takových tříd je opravdu málo. Scházíme se v hojném počtu a ze všech stran světa.
Uvědomila jsem si to při pohledu do kalendáře s dnešním datem. Všem, kteří se budou rozcházet, přeji, hodně štěstí do dalších let. A nezapomeňte na své spolužáky!
A co Elza?