Je pondělní ráno a já jsem se ještě pořádně nerozkoukala. Sedím na vlakovém nádraží a čekám na vlak. Před sebou mám deníček s poznámkami a podle jmen si vybírám dnešní návštěvu. Chtěla bych si udělat ty nejvzdálenější, na něž jindy jako v létě není čas. Kolem procházející lidé, si mě po očku pozorují. Většinu z nich znám a tak nestačím odpovídat na pozdrav. Na lavičku si přisedá pan výpravčí a prosí mě o přeměření tlaku. Vlak přijel na čas a já se kochám nádherou, která se míhá za okny. Naše kopečky se pozvolna sunou podél trati a zdá se, že se taky teprve probouzejí. Za oknem se občas mihne srnka nebo zajíc. Loukov, Osíčko, Podhradní Lhota - vystupovat! Autobus už na nás čeká a tak se všichni (je nás asi pět) přesouváme k němu. Tady už mě znají všichni a nelení s dotazy? "Sestřičko, nejdete náhodou k nám? Maminka by potřebovala.....!" Domlouvám si návštěvu na pozdější dobu. "Stavte se i k nám, děda je nějaký nachlazený a rád vás uvidí!" Dělám si poznámky a slibuji návštěvu, jenom nevím kdy! Přichází řidič autobusu a usmívá se na mě. Ví, kam jedu a taky ví, že jsem ráda, když mě doveze až k jeho domu. Odsud už je to přece jenom blíž. V našem autobuse je dobrá nálada, lidé si povídají o právě proběhnuvších hodech a návštěvách, které se v dědině ukázaly. Na prostranství před zbrojnicí sklízejí kolotoče a jiné atrakce. Zastavujeme na sluncem ozářené návsi, kde se autobus zcela vyprazdňuje. Já zůstávám. Zavírají se dveře a my pokračujeme ještě dál. Když se za zatáčkou objeví novostavba v níž pan řidič bydlí, jsem na místě. "A co, kdyby jste se dneska zastavila i u nás? Mám na návštěvě staříčky ze Slovenska a u nich nic takového jako je vaše činnost neznají. Jistě by byli rádi, kdyby jste jim poměřila tlak a chvíli si s nimi pohovořila!" Slíbím, že se zastavím a pokračuji dál v cestě. Mám toho dneska hodně, za tu krátkou chvíli se mé tři návštěvy rozmnožily na pět. Budu mít co dělat! Cestou si nadávám, že jsem taková měkká, každému něco slíbím a pak ..... Ale co, nějak to zvládnu, ostatně tak, jako každý den po celých pět let.
Dneska už ani nevím jak jsem to všechno dokázala zvládnout, byla jsem sice mladší, ale zřejmě jsem si dokázala rozvrhnout dobře čas. Vzpomínám si na moje rozpisy cest, které byly na minutu naplánované, abych se stačila včas přesunout do vedlejší vsi a neujel mi spoj. Stačilo malé zdržení a já musela pěšky. Ještě, že okolí u nás je tak pěkné a člověk se má nač dívat.