close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Martina - III.

26. června 2009 v 8:00 | ja |  Moje povídání
Dny ubíhaly a blížila se dovolená. Martina se se Zrzkem občas viděla v nemocnici, někdy se potkali na ubytovně. Od svého útěku z domu, před víc jak rokem , u něj nikdy nebyla. Byla mu vděčná za pomoc v nouzi, ale víc od něj nechtěla. Za tu dobu se několikrát sešla s holkama v Golf klubu, párkrát navštívila s Petrou kino, několikrát se na ni usmál Docent (jak říkali mladému lékaři u nich na oddělení) a pozval ji na kafe. Nešla! Jinak život běžel stále stejně. Asi od něj očekávala mnohem víc, ale celkem byla spokojená. Matka se sice jednou nebo dvakrát ozvala, ale ani ona ani Martina se k ničemu, co bylo nevracela. Šetřila a utrácela, stejně jako dřív. Koupila si společníka - malinkou čivavu. Dala za ni hromadu peněz, ale měla někoho, kdo na ni na pokoji trpělivě čekal.
V Řecku, kam zamířila na svou vlastně první dovolenou poznala Vidinu. Říkala tak muži, který pro ni byl vidinou lepšího života. Vysoký, sportovec, obletovaný ze všech stran účastnicemi zájezdu! Dělal delegáta jedné cestovky a Martina se s ním několikrát setkala u vína v taverně nedaleko hotelu, kde byli ubytovaní. Líbil se jí a ona jemu asi také. Prožívali s Vidinou dva krásné dovolenkové týdny. Pak se jejich cesty rozešly, on doprovázel další skupiny a ona musela do práce. SMSky lítaly vzduchem jedna za druhou a Martina jenom zářila štěstím. Holkám v práci nemusela nic říkat, bylo to na ní vidět.
Dneska čekala na Vidinu u autobusu. Celá nervozní přešlapovala z nohy na nohu, pokuřovala a tetelila se nedočkavostí. Doma měla připravené pohoštění, vzala si to nejlepší tričko, které měla. Přijela jedna jedenáctka, za deset minut druhá. Vidina nikde! Vytáhla mobil a našla si jeho teleonní číslo. Nedostupné! Začala být nervozní a když přijela další jedenáctka a Vidina z ní nevystoupil, rozbrečela se. Kopala do kamínku ležícího na chodníku a chtělo se jí křičet. Nevnímala své okolí a ani nikoho nechtěla vidět. Ten zrádce, takhle ji tahat za nos.
Pomalu se šourala do bytu a když jí Mufínek přišel naproti, ani se na něj nepodívala. Klíče mrskla na poličku a sama se schoulila do polorozlámaného křesílka. Vzlykala tak, že ji bylo slyšet na chodbě. Kdesi hrála televize a oknem se až k ní nesl zápach připálených vajec. Vidina se rozplynula!
Ležela na pohovce a Mufínek vedle ní. Bolela ji hlava a nechtělo se jí vstávat. Ještě, že má až zítra noční, pomyslela si a jednou rukou hladila tu hebkou kuličku vedle sebe. Zase se jí chtělo brečet a litovat se. Jsem to ale blbka, takhle naletět. Vždyť mi to mohlo být jasné, krásné představy, které měla byly nereálné. Kdo by taky měl zájem o "obrýlený torpédo", jak jí říkali spolužáci ve škole. Upadla do stavu sebelítosti a utápěla se v slzách. Mufínek dostal chuť jít se projít a nechápal, pro se s ním panička nemazlí jako jindy. Poskakoval kolem pohovky a vydával zvuky podobající se pískání. Chvíli ještě ležela a nehýbala se, když nepřestával zvedla hlavu a jednou rukou jej vyzdvihla na pohovku. Chvíli se spolu muchlovali, ona si do jeho kožíšku utřela slzy, pak vzala vodítko, rukou prohrábla vlasy a vyšli na chodbu. Byla prázdná a jenom její kroky a ťapkání malého psíka proťaly líné odpoledne ubytovny. Ve výtahu si ještě překontrolovala oči, očistila brýle a upravila triko. Venku se trochu proskočili , pozdravili několik známých a vrátili se domů.
Po večeři, když už měla vše uklizeno se rozhodla navštívit Zrzka. Potřebovala si s někým promluvit a on jí připadal nejlepší. Sběhla o dvě patra dolů a zaklepala na jeho dveře. Bylo ticho, vevnitř se nic nepohlo. Už byla jednou nohou na odchodu, když se dveře otevřely a v nich se objevila dívčí hlava. Neznámá tvář se zářícím usměvem a žvýkačkou v ústech, pohlédla na Martinu. "Co potřebujete?" proneslo to stvoření, které se Martině pranic nelíbilo. "Vlastně nic , jenom jsem potřebovala jestli nemáte trochu soli?" vyhrkla bezmyšlenkovitě a chtěla odejít. Dívka sebou mrskla a vmžiku byla nazpět i se solničkou. Martina si odsypala trochu soli do dlaně a s díky odešla. Už zase měla na krajíčku, sypala sůl na zem a pomalu kráčela po schodech. Tak to bychom měli! Další zklamání, pomyslela si a zabouchla za sebou dveře.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama