Vzala do ruky podnos s nachystanými léky a pospíchala je roznést. Na oddělení byl už úplný klid, všichni spokojeně oddychovali a noc se přehoupla do druhé poloviny. Ta bábina na trojce se mi nelíbí, pomyslela si Martina a šla volat žurnál. Když byl zase klid, sedla ke stolu ošetřovny a přemýšlela. Když se včera, ano opravdu už včera, vrátila nazpět k Zrzkovi, měla nachystanou parádní večeři. Povídali si spolu o všem možném a on se jí na nic neptal. Její tašku uložil do skříně u dveří a jen tak mezi řečí ji nabídl vyspání u něj na pokoji. Má denní službu a pokoj bude prázdný. Odmítla, ale už předem věděla, že stejně přijde.
Za okny ošetřovny se začalo blýskat a spustil se déšť. Prolétla oddělení, pozavírala okna a usadila se pohodlně do křesílka, zaposlouchala se do rozhlasových melodií. Ty spolu s bubnováním na okno ji ukolébaly do stavu nemajícího daleko ke spánku. Nějakou dobu pospávala v klidu oddělení. Blížilo se ráno a s ním povinnosti. Otevřela okna i dveře dokořán, aby noční vzduch vystřídala ranní svěžest. Nahlédla znovu do všech pokojů, zkontrolovala kapající infuze, doplnila prádlo na vozík a vyšla na balkon. Tady v pološeru se usadila na okraj římsy a zapálila si první dnešní cigaretu. Lačně do sebe potáhla kouř a pozorovala jeho namodralou barvu stoupající vzhůru k nebi. Vzpoměla si na matku, která nebyla ráda, když ji viděla kouřit. To bylo vždycky řečí a napomínání. Konečně bude mít klid, pomyslela si Martina a vychutnávala si ranní pohodu.
Přiblížila se šestá hodina a s ní výměna služby. Kolegyně postupně přijížděly auty a na kolech a nemocniční chodba se naplňovala ranním hlukem. Dveře otvírající se do společné chodby na patře rozrazil vozík na mytí podlah. Vjížděl na oddělení a jeho obsluha na Mirku zamávala. Blížil se konec směny. Ještě rychle překontrolovat, zda je všechno na svém místě, doplnit tiskopisy a připravit ranní odběry. Zrzek byl přesný jako vždycky. Pět minut po šesté se ozvaly jeho kroky. Rychle zalepila poslední obálku se vzorky, doplnila adresu a položila ji na stůl. V tu chvíli došel Zrzek do ošetřovny. Usmál se na ni a tiše pozdravil. Po několika prohozených větách sáhl do kapsy a podal jí klíče. Beze slova je zasunula do kapsy a opětovala mu úsměv. Posbíral připravené obálky, do stojánku si přendal zkumavky a odešel.
Předání služby proběhlo bez problémů, staniční sestra sice nějaké připomínky měla, ale bylo to pořád stejné. Prohodila ještě několik slov s Petrou, vyslechla si, jak probíhala nedělní služba, a větu, že "někdo je blbý jako dekl od kanálu" už zaslechla na schodech vedoucích k šatně. Tady si konečně mohla odfrknout. Pomalu se šla osprchovat a dlouze si nechala dopadat chladivou vodu na své unavené tělo, pročesala své dlouhé vlasy a převlekla se. Oddělením se rozléhaly hlasy, vrzání vozíku s prádlem a bouchání dveří. Začínal normální den v nemocnici. Byla ráda, že odchází. Až za vrátnicí si uvědomila, že nemusí pospíchat na autobus. Ubytovna je jenom několik bloků odsud a tak se po probdělé noci ráda projde. Zastavila se cestou v Bille, nakoupila si něco k snědku, a když procházela vrátnicí, napadlo ji zeptat se na volný pokoj. Měla štěstí! Na pátém patře se zrovna dneska uvolňil pokoj po paní doktorce, která nastupuje mateřskou. Zajásala a hrnula se nahoru pro své věci. Když si přenesla jedinou tašku, kterou měla, odevzdala dole klíč od Zrzkova pokoje a vyplnila domovský list.
V jejím novém pokoji to vonělo nějakým parfémem, který se ji docela líbil. Otevřela okno a vyhlédla ven. Začínal krásný den!
Hezký počteníčko, já žasnu, jak ti to jde! :-)