Položila tašku na zem a ohlédla se! Okno s matkou zmizelo za zatáčkou a celý dům jako by někdo odčaroval. Vzdychla si a pokračovala v cestě. Kolem proudily davy lidí, jedno auto za druhým. Všechno se jí zdálo rozmazané, uvědomila si, že má oči plné slz po hádce doma. Pohodila hlavou, tašku hodila přes rameno a pevnějším krokem rázovala k zastávce. Dneska konečně pochopila, že se musí z domu urychleně odstěhovat. Každodenní vyčítání, křik a hádky s matkou už dosáhly vrcholu. Od té doby, co otec od nich odešel, se z matkou nedalo vydržet. Na denním pořádku byly výstupy, týkající se hlavně nedostatku peněz. Zvláště když si Martina donesla domů něco na sebe. Také jídlo bylo příčinou křiku. Po návratu ze služby si vždycky udělala ještě něco na zub. Dvanáctihodinová směna jí hodně vyčerpávala a matka nemohla pochopit, že může ještě v devět večeřet.
Dneska ráno se definitivně rozhodla udělat tomu peklu doma přítrž. Bude na tom lepší, zůstane jí celá výplata a sama si s ní bude nakládat. Doposud ji poctivě odváděla do společné kasy a ve svých třiadvaceti nemá vlastně nic víc než těch pár hadříků, které nacpala do tašky.
Zahnula za roh a před sebou uviděla prázdnou zastávku. Když brala tašku a rozhodla se vypadnout, neměla ani tušení, kdy odjíždí autobus. Posadila se na polorozpadlou sedačku, tašku hodila k nohám a dala se do prohlížení kolemjdoucích. Bylo kolem poledne a na směnu jde až večer. Má tedy času dost. Cíl cesty byl jasný! Zrzek! Nadbíhá ji v nemocnici, kudy chodí, je docela sympatický, a dokonce se jí kdysi nabídl, že může u něj bydlet. Není sice její typ a už vůbec by ho nechtěla za partnera, ale lepší něco než nic. Na vrátnici jeho ubytovny se poctivě nahlásila a zapsala. Hlavou se jí honily přímo katastrofické vize. Zrzek ji nepřijme, vyhodí ji jeho kočka, nebo dokonce je už dávno odstěhovaný. Položila těžkou tašku na zem a zlehka zaklepala na dveře. Chvíli se nic nedělo, jenom na konci chodby se ozval hlasitý smích. Zrzek se objevil ve dveřích ve svém domácím triku, které měl vytahané až ke kolenům. Překvapeně hvízdl a pozvedl obočí! "Martino, kde se tady bereš? Co se stalo?" Bez dalších otázek se natáhl po její tašce a otevřel dveře. "Pojď dál, ale mám tady děsný binec!" Martina potřebovala chviličku čas, aby si v hlavě srovnala svou odpověď. Sedla na nabízenou židli v minikuchyňce a rozhlédla se kolem. Na mužskýho ten nepořádek nebyl až tak zlý. Hromádka neumytého nádobí od snídaně a několikery noviny zdobily kuchyňskou linku. Za záclonou na okenní římse byla polouschlá pažitka a lednice, polepená samolepkami autíček měla několik škrábanců. Na zemi u dveří ležela Zrzkova taška, s níž chodil do práce. Ne, nebude mu říkat o dnešní hádce s matkou. Na to je ještě čas. "Víš, mám nějaké zařizování ve městě a na noční jdu až večer. A sám jsi mě přece několikrát zval, tak jsem se přišla podívat jak tady vegetíš!" zalhala a podívala se mu do očí. Aby si hned nemyslel , že nemá kam jít. Zrzek beze slov vzal její tašku a dal ji do vedlejšího pokoje. Pochopil nebo ne, ptala se sama sebe. Nabízenou kávu vypila a bylo jí dobře. Když opět vyšla na ulici, jenom tak na lehko, trochu se jí ulevilo. Dneska má noční a zítra se uvidí. Vykročila do ulic s myšlenkou na volný čas, který měla před sebou.