6. června 2009 v 13:27 | ja
|
"Chraňte se, pane, žárlivosti! Je to zelenooký netvor, jenž si hraje s tím, koho požírá."
W. Shakespeare - Othelo
Jistě znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že vás vaše polovička podvádí. Zpočátku si říkáte, to není náš případ, on se asi zdržel v práci, vždyť mi to sám říkal. Musím mu věřit, ale ono to někdy nejde a vám naskakuje divné mrazení na zádech, při jeho nedělním telefonickém hovoru s někým neznámým, komu neustále opakuje, "dobře, to si povíme v pondělí". Při vkládání prádla do pračky nenápadně hledáte stopy po rtěnce, nebo jenom náznak cizí, neznámé vůně.
Takovými stavy jsme si jistě prošli všichni. Já samozřejmě nebyla jiná.
Byli jsme manželé asi tři roky, když jsem prožívala takové divné období. Polovička se trošku změnil, začal se déle zdržovat v práci, občas mu někdo volal a on vždycky ztišil hlas v mé přítomnosti. Na moje dotazy, kde byl a kdo mu volal, odpovídal tajuplně a vyhýbavě. Když se tohle odehrávalo asi dva týdny, začala jsem doslova větřit jako ohař. Večer jsem se dlouho převalovala v posteli, ne a ne usnout. V práci se mnou nebyla řeč a doma ani nemluvím. Už jsem se viděla, jak mu balím věci a vyhazuji je za dveře. Vše vyvrcholilo jedno páteční odpoledne. Polovička přišel domů v čas, v klidu poobědval a nic nenasvědčovalo dramatu, k němuž se schylovalo. Do poklidu domácnosti zazvonil telefon. Vzala jsem sluchátko a na druhé, konci se ozval ženský hlas, žádající si k telefonu polovičku. Hovor byl velmi stručný, zaslechla jsem jenom "Dneska? Tak dobře, já se obleču a jdu! Čau." Bác, tak a je to tady pomyslela jsem si, když se mi na můj dotaz nedostalo odpovědi. Polovička jenom něco zavrčel pod vousy (které neměl) a šel se oblékat. Když za ním bouchly dveře, vyletěla jsem jako střela za ním a s patřičným odstupem jsem jej sledovala. Slzy jako hrachy mi stékaly po tváři a mě vůbec nevadilo, že jsem nenamalovaná a v domácím. Nešli jsme naštěstí daleko. U jednoho domu se zahrádkou už na polovičku čekala "ženská" asi jeho věku. Někoho mi připomínala a já si za boha nemohla vzpomenout koho! Spolu vešli do zahrady, a když jsem přišla k bráně, nebylo je už vidět. Co udělat? Mám jít dál nebo počkat? No, ale co když tam bude dlouho? Usilovně jsem přemýšlela, až jsem uslyšela nějaké hlasy, jdoucí ze zahrady. Zpočátku jim nebylo rozumět, pak jsem škvírkou mezi dřevěnými laťkami plotu zahlédla onu ženskou a polovičku, jak se vracejí a s nimi běží pejsek. Na rukou měli malé bílé kuličky a ňufňali se s nimi. "Tak kterýho si vezmeš?" doneslo se najednou ke mě. Páni, tak polovička mi šel pro vytouženého pejska a já tady tak šílím! Trhla jsem sebou a jak nejrychleji to šlo, jsem pádila ulicí nazpět. Ještě, že byla jenom krátká a já musela za roh, kde už mě neuvidí. Letěla jsem jako o závod, abych byla doma, až se vrátí. Ještě jsem nebyla ani pořádně vydýchaná, když polovička přišel domů a onu bílou kuličku mi položil k nohám. Řvala jsem jako malé děcko, objímala jej kolem krku a on si dodnes myslí, že mě tak dojal ten pejsek. A já zatím byla ráda, že je to jenom štěně a ne ženská. Byť od polovičky z práce, jak jsem si později uvědomila.
Ahoj Hadi, tak tímhle jsem si neprošla..nejspíš proto, že naše manželství je zcela jiné a vymyká se normálu. :-?