22. června 2009 v 10:21 | ja
|
Chtěla jsem stihnout tramvaj. Byl obyčejný všední den a já měla nějaké vyřizování v Brně. Rozhlížela jsem se kolem sebe a mířila k ostrůvku, když se mi podpatek dostal do mezírky mezi kolej a dláždění. Noha mě zabolela, ale naštěstí se jí nic nestalo, jenom to odnesla bota. Rychle jsem se shýbla pro ulomený podpatek a skočila na ostrůvek. Za malou chvíli přijela moje tramvaj a já pajdajíc nasedla. Nikdo si mě nevšímal, jak už to ve velkých městech bývá a já tomu byla docela ráda. Vysedla jsem na další zastávce, v ruce ulomený podpatek a přemýšlela co dělat. Horečnatě jsem vzpomínala, kde jsem viděla opravnu obuvi. Nějaký chlapec mi poradil, že jedna je za rohem. Tak jsem tedy dopajdala dovnitř. Byl to malý obchůdek se dvěma stolečky u výlohy. Starší pán, který tam obsluhoval, mi ukázal na křesílko, vzal mi botu a ulomený podpatek a odešel. Někde vzadu se ozývalo klepání a šmirglování či leštění. Když se po několika minutách objevil, držel v ruce opravenou botu. Usmíval se a ještě mi do boty pomohl. Nevzal si ani floka a ještě mi popřál krásný den.
Stalo se to už před lety, dneska v tom obchodě prodávají rychlé občerstvení. Když jsem byla naposledy v Brně, přemýšlela jsem, kam bych se obrátila dneska v případě podobné nehody. Opravnu jsem nikde neviděla! Možná že jsou, ale mému pohledu zůstaly utajeny. Asi by nezbývalo, než jít a koupit si zcela nové boty! Ještě že už na podpatcích nechodím!
Zatelefonovala bys a dozvěděla se.