close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2009

Bílá jako nevěsta

3. června 2009 v 18:11 | ja |  Fotografie
Na naší zahradě rozkvetly bílé pivoňky. Mám je hrozně ráda, protože krásně voní. Jsou nádherné, ale velmi brzo opadají. Protože kvetou takřka do konce června, patřily do mého košíčku na Boží tělo a také jsem je nosívala jako kytičku pro paní učitelku za vysvědčení. Těšila jsem, se až rozkvetou, abych vám je mohla nafotit.


Fotohádanka 2

3. června 2009 v 13:13 Fotografie
Co jsou to za stavby?
Tady je originál, housenky.


Tajemství staré fary

3. června 2009 v 12:15 | ja |  Moje psaní
Do poslední chvíle jsem doufala, že autobus stihnu. Zdálo se, že mám času dost, ale opak byl pravdou. Než jsem stačila seběhnout z kopečka ke kostelu, byl pryč. Tak a co teď. Do dalšího spoje byly asi dvě hodiny a pěšky se mi dneska opravdu nechtělo. Kráčela jsem proto loudavými kroky dolů. Teď už jsem měla čas na koukání kolem sebe. Zaznamenala jsem v nejhořejších oknech kostela hnízda a v nich mláďata, která zrovna krmila samice káněte. Bylo to milé, vidět, jak mláďata otevírají zobáčky a snaží se matce a ostatním sourozencům ukázat, kdo je nejsilnější a největší. Pod okny i na zdi bylo spousta ptačího trusu. Kdo si v neděli při chůzi do svatostánku nedá pozor, dostane spršku na hlavu. Na místním hřbitově jsem také ještě nebyla, tak moje kroky zamířily i tam. Malý vesnický hřbitov, posazený na svahu, hned vedle kostela se hřál na sluníčku. Bylo zde ticho, které dojímalo. Prošla jsem několika uličkami, prohlédla si na pomnících jména, z nichž jsem mnohá znala. Ta chvilka mezi hroby mě docela uklidnila. Najednou jsem zahlédla v okně vedlejší fary postavu, která na mě kývala. Pan děkan! Tak u něj jsem ještě nebyla! Alespoň splním svou povinnost. Hlavou jsem pokynula, že ho vidím a přijdu. Než jsem obešla hřbitovní zídku, už stál na schůdcích a čekal na mě. Pozval mě dál a já se rázem cítila jako na zámku. Tahle fara byla jiná než venkovské fary bývají. V chodbě na zdi byl obrovský krucifix a kolem dokola samé obrazy, Nádherné staré skříňky se spoustou drobností, fotografie a staré knihy. Pozval mě do své pracovny, kde měl rozdělanou nějakou práci na stole. Posadila jsem se do nabídnutého "fotelu" (staré čalouněné křeslo s vysokým opěradlem) a začala s otázkami. Když vyprávěl, dělala jsem si poznámky na kousek papíru. Moje otázky jsme rychle vyčerpali a on pokračoval sám. Popíjela jsem ovocný čaj a poslouchala jeho vyprávění. Polední sluníčko vytvářelo v pokoji příjemné teplo. Moje zvědavost mě zvedla z fotelua já se svolením si prohlížela knihy v obrovské knihovně. Bylo zdě hodně filosofických a teologických knih, mnoho knih o historii, přírodě, staré mapy a atlasy. Na zvláštním stojanu stála otevřená kniha, jejíž formát mě překvapil. Ve staré kožené vazbě bylo několik desítek listů formátu A3, s nalepenými lístky, stonky a květy. Herbář! Neznámé ruce zde nalepily stovky usušených a vylisovaných rostlin, doplnily nádhernými kresbami tužkou a pro mě nečitelnými texty. Na zažloutlém papíře se jednotlivé tahy tužky počínaly vytrácet, ale stále byly krásné. "To mi tu zanechal můj předchůdce!" vysvětlil pan děkan, když viděl moje překvapení. Nevím, ale troufám si říct, že kniha měla více jak sto let. Dvě hodiny, které zbývaly do odjezdu autobusu, uběhly jako voda. Ještě dlouho jsem si v hlavě promítala všechnu tu krásu, která se zde na venkovské faře, díky lidem, jako byl pan děkan, uchovala.


Slovo "herbář" má původ v latině. Původní slovo herba znamená česky "bylina". Zprvu je tedy herbář chápán jako kniha o léčivých rostlinách. S první takovouto knihou se na území dnešního Česka setkáváme v díle Herbář aneb Bylinář Pietra Andrea Mattioliho vydané v Praze roku 1562 Jiřím Melantrichem z Aventina a do češtiny přeložené Tadeášem Hájkem z Hájku. Tento herbář obsahuje černobílá vyobrazení s popisy. Od 17. století se pak význam herbáře posouvá k dnešnímu pojetí: tedy sbírka sušených rostlin.

Fotohádanka

2. června 2009 v 13:40 | ja |  Fotografie

Setkávání je báječné

2. června 2009 v 9:31 | ja |  Moje psaní
Blížil se červen a s ním i konec školního roku. Spolu s kamarádkou jsme si připravovali nějaké překvapení pro ostatní ve třídě. Chtěly jsme, aby rozloučení se základní školou bylo co nejméně stresující. Ono to není jenom tak končit něco, co u mnohých z nás začalo před devíti lety. Ano, mnozí jsme se znali prakticky od MŠ. Za ty roky jsme věděli jeden o druhém skoro všechno. Prožili jsme krásné i trošku smutnější chvilky a bylo nám jasné, že rozchod bude bolet. Dlouho jsme přemýšlely a nakonec se nám podařilo přesvědčit jedna druhou, že to samy dvě nezvládneme. Proto jsme se sešli v širším zastoupení a nakonec se nám podařilo plán vymyslet. Nejlepší bude, když se rozloučíme v restauraci, kterou vlastnili v té době rodiče jedné ze spolužaček. I stalo se. Po krásném a veselém posezení, kde jsme si mimo jiné slíbili pravidelné setkávání vždy po čtyřech letech, a kde jsme si rozdali navzájem dárky na památku, adresy a sliby nehynoucího přátelství, jsme se v podvečer rozešli. Vždyť skoro všichni zůstáváme doma a na soboty a neděle se budeme vracet z internátů, nebude problém vídat se ve vlaku, autobuse, či jenom tak při procházce městem. Čas ukáže, jak jsme na tom opravdu s kamarádstvím byli. Zda to nebylo jenom chvilkové zdání. Prázdniny uběhly jako voda a nám nastalo další z životních období. Pozvolna se vzpomínky na základní školu vytrácely, nahrazovány novými zážitky. Měla jsem štěstí i tady. Čtyři roky střední školy uběhly jako nic a nastalo opět loučení a slib, že se budeme vídat každé čtyři roky. A tak se děje dodnes. Ještě jsme nikdy nevynechali ani u nás doma ani v KM. Myslím si, že takových tříd je opravdu málo. Scházíme se v hojném počtu a ze všech stran světa.
Uvědomila jsem si to při pohledu do kalendáře s dnešním datem. Všem, kteří se budou rozcházet, přeji, hodně štěstí do dalších let. A nezapomeňte na své spolužáky!

Autovýlet

1. června 2009 v 13:24 | ja |  Moje psaní
Vedle chodníku zastavilo auto. Na tom by nebylo nic divného, stála jich tam spousta. Naše městečko je skoro pořád plné aut, zvláště v dopoledních hodinách. Město je přecpané, zaparkovat nemáte kde, parkoviště zeje prázdnotou. Jedno veliké parkoviště je dost stranou centra města a druhé je na automat. Tak je jasné, že lidé se tam nikterak nehrnou. Naučili se parkovat i u Alberta a kdo přijede na nákup, má problém zaparkovat. Z auta vystoupila slečna s pejskem a malý klučík. Tatínek seděl nabubřele za volantem, ani se nedíval, kam jdou. Asi měli tichou domácnost. Slečna, či paní vedla pejska na vodítku a chlapeček se šoural pomalu za ní. Najednou uviděl něco ve výloze obchodu s oděvy. Mrskl sebou a byl v mžiku u ní. Zajímavých věcí tam bylo hodně, tak to chvíli trvalo, než všechno prohlédl. Pejsek byl hodný a poslušně ťapal s paničkou dál. Klučík nos přilepený na skle nevnímal okolí. Zastavila jsem se kousek od něj a čekala, co bude dál. Když zjistil, že maminku nevidí, dal se do šíleného řevu. Lidé se otáčeli, neboť jej bylo slyšet, jak se u nás říká, na hony! Co myslíte, že udělal tatínek v autíčku? Nic, měl zavřená okna a četl noviny. Kolem nespočet lidí čekajících na autobusové zastávce, jedno auto za druhým. A matka nikde! No, nedalo mi to a vzala jsem řvoucího klučíka za ruku, přivedla k autu a zaklepala na okénko! Tatínek vzhlédl od sportovní rubriky a nechápavě se díval na cizí ženskou držící za ručičku jeho chlapečka. Předala jsem dítě se slovy "Ztratil se !" a nečekajíc na jakoukoliv odpověď mazala jsem pryč. To tak, ještě aby mi někdo vynadal, že se o ně starám! Předpokládám, že se chlapeček u tatínka uklidnil a nechal ho dočíst v klidu noviny. Ale tichá domácnost asi pokračuje dál! Nebo, že by to vyřešili jinak?

Jenom pro názornost, jak vypadá cesta vedoucí přes náměstí. Foceno 22. 5. 2009

Jo, a u doktorky jsem dopadla dobře, takže se mi trošku ulevilo.

Zamračené ráno

1. června 2009 v 7:06 | ja |  Moje psaní
Jediný pohled z okna stačí k tomu, abych měla po náladě. Brrr! Zima a déšť už kolikátý den proměňují mou náladu v nevrlost a spavost. Být jako Elis, tak nevytáhnu paty z postele. Ale nemůžu, mám dneska několik povinností, mimo jiné návštěvu neurologa. Díky počasí mně vrtá červík v kloubech a chůze se stává bolestivou. Už nyní se děsím cesty s deštníkem, který mi sice kryje hlavu, ale jedno rameno a záda mívám obvykle mokré. Čím to je, nevím, asi s ním moc neumím chodit. Díky našim neopraveným chodníkům budu mít potopu v botách a stříkance na kalhotách. Ale co se dá dělat, jít tam musím. Dobrovolně prosedím ze dvě hodinky v čekárně, celá k prasknutí napjatá, co mi lékařka sdělí. Čeká mě klíčové vyšetření, které rozhodne další . Tak uvidíme. Až se vrátím, napíšu dodatek.