Zahlédla jsem ho koutkem oka. Fešáka s červeným autíčkem. Profičel kolem a já stačila jenom otočit hlavu. Auto to bylo nádherné, nizounké a jeho chod byl naprosto tichý. Takový elegán a u nás? Kdo to jenom může být, přemýšlela jsem a pomalu se vracela z nákupu. Cestou jsem potkala několik známých, trochu se zdržela s kamarádkou, náhodou jsem ji delší dobu neviděla. Přišla jsem domů, uklidila nakoupené a skočila dolu pro poštu. Výpis z inkasa mě srazil do kolenou, hlavně když jsem uviděla navýšení zálohy na elektřinu. Mezi spoustou reklamních letáků mě upoutal lístek psaný rukou. "Škoda, že jsi nebyla doma! Chtěl jsem tě po letech vidět. Když to vyjde, ještě se zastavím. R." Překvapením jsem sedla na schodek a prohlížela lístek. R.... jsem znala jenom jednoho a to už je hodně dávno. Potkali jsme se na jedné akci v KM. Byl v té době studentem VUT v Brně a dost se mi líbil A nejenom mě. Celé prázdniny, které byl u své tety a pomáhal jí v restauraci, jsme se vídali. Jeho kamarád a moje známá, často podnikali výlety autem, tak jsme občas jeli s nimi. Několikrát jsme byli u nás, v době, kdy maminka nebyla přítomna. Nebyla by tomu určitě ráda. Jednu chvíli se zdálo, že se naše kamarádství mění v něco jiného, ale podzimní nástup do školy a odloučení, udělalo své. Vyměnili jsme si několik dopisů, prožili ještě několik nádherných večerů a byl konec. Po skončení školy jsem od R... dostala oznámení o promoci a svatbě. To už ale stejně bylo v době, kdy jsem měla svoji polovičku. Tak, že by to byl on? Seděla jsem celá zkoprnělá a vůbec nevnímala okolí. Kolik je to vlastně roků? Horečně jsem počítala a číslo, které mi vyšlo, je neuvěřitelných 36 let! R....! Jak se asi měl a má, jak vypadá, zvědavostí jsem nebyla schopna nic dělat. Neustále jsem čekala zvonek, při každém příjezdu auta jsem nahlížela z okna. Uběhl den, tři dny a pořád nic. Začala jsem se smiřovat s tím, že naše poslední setkání už nevyjde. Škoda! Ráda bych se s ním ještě viděla! Včera jsem potkala známého, chvíli jsme probírali novinky, když kolem jelo opět ono krásné červené autíčko! "Vidíš ho?" říká známý, "to je ale nádhera!" Zase jsem zahlédla jenom kousek hlavy řidiče a bylo pryč. "No, to je! Kdoví, kdo se v něm prohání?" napadl mě ihned R.... a celá jsem se chvěla. Po tolika letech a já si připadala jako puberťačka. Ale co, těší mě, že si po tolika letech na mě ještě vzpomněl a napsal. Napsal sice jenom tři věty, ale byly pro mě. I teď, když tohle píšu, tak se štěstím usmívám. Alespoň jedno o R.... vím! Žije!
Červen 2009
Něco o symbolech III.
8. června 2009 v 11:09 | Jack Tresidder | Víte, že?Mezi ochranné symboly patří také řada zvířat.
SUP
Nečekaným ochranným symbolem je sup, který představoval hornoegyptskou bohyni Nechbet jako strážkyni faraona. Symbolika supí ozdoby v účesu faraonovy manželky se pravděpodobně odvozovala od intenzity, s níž tento dravec chrání svá mláďata.

KOHOUT
Symbol kohouta jako ochranného ptáka je velmi starý, bezpochyby proto, že jeho kokrhání oznamuje návrat dne po noci, ale kohout rovněž ztělesňuje další obranné ctnosti, jako je odvaha a ostražitost. Odtud pramení pověra, že duchové prchají po prvním kohoutím zakokrhání. Viz pohádky.
LEV
Na Západě je lev víceznačným symbolem, spojovaným s útokem i s obranou. V některých částech Asie však mají sochy lvů ochranný význam, jako například lvi střežící buddhistické chrámy v Číně.

BERAN
V křesťanské ikonografii je beran zpravidla ochranným symbolem, zejména v případech, kdy se objevuje společně s postavou Krista. Ochranný význam má také posvátný hebrejský beraní roh zvaný šofar, který se používá při náboženských obřadech jako hudební nástroj.

TYGR
V Číně se kamenní tygři objevují jako ochranné motivy na hrobkách a branách, kdysi bývalo zvykem, že děti nosily tygří čapky se stejným ochranným významem. V čínské mytologii a umění modří, červení, bílí a žlutí tygři chrání světové strany - východ, sever, západ, jih a střed.

HAD
Had je ve své symbolice možná nejkomplexnějším a nejrůznorodějším ze všech zvířat. V ikonografii a legendách se často objevuje jako ochránce. Hinduistický příběh o bohu stvořiteli Višnuovi odpočívajícím na obřím stočeném hadovi je připomínkou starších mýtů o světovém hadu, který svými smyčkami ochranitelsky obtáčí Zemi. Buddha je často zobrazován střežený sedmihlavou kobrou. Ve velkých indických náboženstvích byly běžně hadí kulty, které daly vzniknout četným rytinám hadů nebo hadích lidí na stěnách chrámů. Hadi obtáčejí caduceus - ozdobnou hůl, která byla v řecko-římském světě symbolem úřadu. Připisovala se jí kouzelná moc chránit svého nositele před obtěžováním spojeným s výkonem funkce. Na horní konec hole se někdy umisťovala křídla.

Víkend je zase fuč
7. června 2009 v 13:54 | ja | Moje psaníBouřka večer ani v noci nebyla, trošku popršelo, zafoukalo a dost. Dneska trošku fouká, venku je teplo a svítí sluníčko. Třešinky a višně se na zahrádce pomaloučku a stydlivě začínají červenat. Trávník včera polovička posekal a zahrádka je místem relaxace. Elinka lítá sem a tam, prohání ptáčky sbírající v nízkém porostu červíky. Sedím a přemýšlím, přemýšlím, až usnu. Spí se mi dobře, sice mě pak bolí za krkem, ale je mi dobře. Ještě si chvíli budu prohlížet reklamní letáky, než skončí v popelnici. Nic nového tam není. Fotím si sem tam nějakou kytku a užívám si nicnedělání. Polovička bedlivě sleduje tv besedy, které mě od jisté doby neberou. Ještě chvíli budu venku, než skončí, abychom se, tak jako pokaždé nepohádali skrz politiku. Ještě něco upeču a víkend bude zase pryč. Ach jo, ten čas tak letí.



Jak jsem si hrála na detektiva
6. června 2009 v 13:27 | ja | Moje psaní"Chraňte se, pane, žárlivosti! Je to zelenooký netvor, jenž si hraje s tím, koho požírá."
W. Shakespeare - Othelo
Jistě znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že vás vaše polovička podvádí. Zpočátku si říkáte, to není náš případ, on se asi zdržel v práci, vždyť mi to sám říkal. Musím mu věřit, ale ono to někdy nejde a vám naskakuje divné mrazení na zádech, při jeho nedělním telefonickém hovoru s někým neznámým, komu neustále opakuje, "dobře, to si povíme v pondělí". Při vkládání prádla do pračky nenápadně hledáte stopy po rtěnce, nebo jenom náznak cizí, neznámé vůně.
Takovými stavy jsme si jistě prošli všichni. Já samozřejmě nebyla jiná.
Byli jsme manželé asi tři roky, když jsem prožívala takové divné období. Polovička se trošku změnil, začal se déle zdržovat v práci, občas mu někdo volal a on vždycky ztišil hlas v mé přítomnosti. Na moje dotazy, kde byl a kdo mu volal, odpovídal tajuplně a vyhýbavě. Když se tohle odehrávalo asi dva týdny, začala jsem doslova větřit jako ohař. Večer jsem se dlouho převalovala v posteli, ne a ne usnout. V práci se mnou nebyla řeč a doma ani nemluvím. Už jsem se viděla, jak mu balím věci a vyhazuji je za dveře. Vše vyvrcholilo jedno páteční odpoledne. Polovička přišel domů v čas, v klidu poobědval a nic nenasvědčovalo dramatu, k němuž se schylovalo. Do poklidu domácnosti zazvonil telefon. Vzala jsem sluchátko a na druhé, konci se ozval ženský hlas, žádající si k telefonu polovičku. Hovor byl velmi stručný, zaslechla jsem jenom "Dneska? Tak dobře, já se obleču a jdu! Čau." Bác, tak a je to tady pomyslela jsem si, když se mi na můj dotaz nedostalo odpovědi. Polovička jenom něco zavrčel pod vousy (které neměl) a šel se oblékat. Když za ním bouchly dveře, vyletěla jsem jako střela za ním a s patřičným odstupem jsem jej sledovala. Slzy jako hrachy mi stékaly po tváři a mě vůbec nevadilo, že jsem nenamalovaná a v domácím. Nešli jsme naštěstí daleko. U jednoho domu se zahrádkou už na polovičku čekala "ženská" asi jeho věku. Někoho mi připomínala a já si za boha nemohla vzpomenout koho! Spolu vešli do zahrady, a když jsem přišla k bráně, nebylo je už vidět. Co udělat? Mám jít dál nebo počkat? No, ale co když tam bude dlouho? Usilovně jsem přemýšlela, až jsem uslyšela nějaké hlasy, jdoucí ze zahrady. Zpočátku jim nebylo rozumět, pak jsem škvírkou mezi dřevěnými laťkami plotu zahlédla onu ženskou a polovičku, jak se vracejí a s nimi běží pejsek. Na rukou měli malé bílé kuličky a ňufňali se s nimi. "Tak kterýho si vezmeš?" doneslo se najednou ke mě. Páni, tak polovička mi šel pro vytouženého pejska a já tady tak šílím! Trhla jsem sebou a jak nejrychleji to šlo, jsem pádila ulicí nazpět. Ještě, že byla jenom krátká a já musela za roh, kde už mě neuvidí. Letěla jsem jako o závod, abych byla doma, až se vrátí. Ještě jsem nebyla ani pořádně vydýchaná, když polovička přišel domů a onu bílou kuličku mi položil k nohám. Řvala jsem jako malé děcko, objímala jej kolem krku a on si dodnes myslí, že mě tak dojal ten pejsek. A já zatím byla ráda, že je to jenom štěně a ne ženská. Byť od polovičky z práce, jak jsem si později uvědomila.
Nedělní pohodička
5. června 2009 v 17:01 | alicebaresova.blog.iDNES.cz | Co jsem četla jinde!![]() |
Zase pátek! Týden prolétl mezi prsty, v pondělí se těšíme na pátek, pak se chvíli v myšlenkách zastavíme, abychom si nepřipustili, že volno zase skončí a všechno začne znovu.
Jistě, záleží na tom, jak je kdo pracovně vytížený, zda žije obvyklým pravidelným rytmem a dodržuje víkendy. Jsou povolání, kde si člověk nevybere, a pak se musí přizpůsobit i rodina. Ale to už je život. U nás je vše přehozené, obvykle víkend vnímám jen podle přílohy ve svém oblíbeném periodiku a podle toho, že utichne mobil. Na rozdíl od ostatních se spíš těším, až zas bude pondělí. Ne, že bych se nudila, ale moc klidu mi neprospívá, potřebuji trochu vzrůša. Klid není pro mne. Na druhou stranu, kvůli rovnováze, mám ráda takovou tu pohodičku, kdy se sejdeme s přáteli, naplánujeme grilování... Už se těším, až přejdou májové deště. Tento týden, jak jsem zjistila, má být ještě zataženo, nezbývá, než zvolit zábavu pod střechou. Třeba návštěvu.
Všimla jsem si, že jeden kolega už dnes uvařil hlavní jídlo, přidám pro nedělní inspiraci moučník. Je mnohokrát vyzkoušený a nikdy nezklamal. Zřejmě proto, že je jeho příprava tak jednoduchá a obvykle chutná všem, jmenuje se Šalamoun.
V poměru 1 sklenice vody, 2 sklenice pískového cukru, jedna hera, 2 lžíce kakaa, 1 lžíce rumu (nebo víc, podle chuti) vše smícháme a rozpustíme v kastrolku na sporáku. Odlijeme si 1 sklenici a zbytek necháme prochladnout. Do zbytku přidáme 2 sklenice polohrubé mouky, 3 vejce, 1 prášek do pečiva. Vyšleháme. Nalijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech, upečeme ve středně vyhřáté troubě. Pak polijeme odlitou směsí ze sklenice, posypeme ořechy, kokosem nebo strouhanou čokoládou.
V poměru 1 sklenice vody, 2 sklenice pískového cukru, jedna hera, 2 lžíce kakaa, 1 lžíce rumu (nebo víc, podle chuti) vše smícháme a rozpustíme v kastrolku na sporáku. Odlijeme si 1 sklenici a zbytek necháme prochladnout. Do zbytku přidáme 2 sklenice polohrubé mouky, 3 vejce, 1 prášek do pečiva. Vyšleháme. Nalijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech, upečeme ve středně vyhřáté troubě. Pak polijeme odlitou směsí ze sklenice, posypeme ořechy, kokosem nebo strouhanou čokoládou.
Nevím jak vy, ale já obdivuji Angličany. Jak si prý (zatím jsem tam nebyla a nemám zkušenosti) vždycky sednou v pět hodin odpoledne na čaj a pojídají koláč. U nás nikdy nesměl chybět nedělní koláč, ale mít to každý den, nejlépe na podnose s dobrou kávou nebo čajem, někde na terase s pěkným výhledem do zeleně, do údolí, na řeku... tak budu mít hned metrák!
Radost
5. června 2009 v 12:00 | ja | Moje psaníRadost! Příjemný pocit, který prostupuje celým tělem a hřeje na duši. Kdy jsem naposledy měla takhle velkou radost, jako mám dneska? To už si ani nepamatuji. Malé děti radostí skáčou a tančí, dospělý člověk ji má napsánu v očích. Kdybyste mě v tuto chvíli viděli, jistě byste to na mě poznali. Přiznám se, mám radost a velikou. Syn úspěšně složil zkoušky, svářečské! Jako nezaměstnaný se snažil o rekvalifikaci a podařilo se. Byly to ale krušné chvíle. Syneček je totiž od školy trošku větší lajdák, hodně věcí začal, ale málo co dotáhl ke zdárnému konci. Už když byl menší, věděli jsme, že není hloupý a kdyby jenom trošku chtěl, tak by mu učení šlo jedna radost. Dvě učiliště začal a nedokončil, chtěl hned vydělávat penízky. Teď poznal, že nedostane žádnou pořádnou práci. Když přišel a řekl, že si bude dělat rekvalifikaci, mávli jsme nad tím s polovičkou rukou. Takových věcí jsme už slyšeli, těch slibů a představ, které zůstaly nesplněny. A teď konečně něco. Tak mám radost a přeju ti, chlapečku, ať se tě ta snaha drží co nejdéle a něco pořádného konečně dokážeš.

Noční námluvy
4. června 2009 v 9:32 | ja | Moje psaní"....a já sa udělám, na nebi hvězdičkú...." řve na mě mobil!
Jedno oko slepené, celá otlačená, se hrabu ven z postele. Hledám hrající mobil a v duchu nadávám, kdo si to dovoluje. Na budíku právě svítí zelená trojka a ještě nějaké drobné. Kýho výra, co se děje.
"Prosím," zaševelím do mobilu, nechtíc někomu ublížit. Co kdyby se jednalo o něco vážného. Napadá mě milion věcí, které se mohly přihodit. Od těch velmi vážných až po legraci ze strany některé z kolegyně.
"...ahoj, jak se máš?" říká ten kdosi na opačné straně telefonu. "Já jsem nemohl vydržet a musím ti volat! Představ si, že jsem to zvládl! Jsem pašák! Halo, tak řekni mi něco?"
Nejsem schopna odpovědět. "Kdo volá?"
"No, přece tvůj bambísek! Nedělej, že jsi mě nepoznala? Tak co na to říkáš? Slíbil jsem, že ti zavolám, tak volám!"
Bambísek? Kdo to sakra je? "Víte kolik je hodin?"
"No vím, ale já jindy nebudu mít signál. Za chvíli vyrážíme na kopec a tam se volat nedá! Není tam dobrý signál!", pokračuje bez přestávky ten kdosi a já se pomalu probouzím. Je mi jasné, že jde o omyl, žádného bambíska neznám, ale zavěsit nechci, ten dotyčný si myslí, že mluví se správnou osobou. Co když...? Ale ne, to mu nepřeju, kdoví o jaký kopec se jedná, musím ho nechat při tom, že se dovolal správně. Třeba by byl vynervovaný a něco se mu stalo. Nasazuji, co nejvlídnější hlas.
"Tak, to je dobře, že voláš! Prosím tě, bambísku, dej na sebe pozor a zase se ozvi! Pa! Ať tě to moc nestojí!" slyším se, jak do telefonu tokám. No, to je děs, ve tři ráno a já se tady bavím s bimbasem, či jak se jmenuje. Ještě mezi námi proběhlo několik zamilovaných vět, některé se ani nedají zveřejnit a telefon se odmlčel.
Já, už docela probuzená, sedím na posteli a horečně přemýšlím, kdo to byl? Podle čísla volal z ciziny. Lezou na kopec, že by nějaký horolezec? Nebo jenom turista někde ve světě? V každém případě přišla jedna slečna o to, poslouchat ve tři hodiny ráno hlas svého bambíska! Představila jsem si ji, jak se netrpělivě převrací v posteli a nemůže spát, zatímco já jsem se tady bavila s tím, na jehož zavolání čeká.
Tak se teda omlouvám, ale byl to on, koho špatně spojili a kdo na tu dálku nerozeznal, s kým mluví.
Tak, bambísku, zlom vaz!
Co bylo pod kobercem?
4. června 2009 v 7:52 | ja | Moje psaníSlunéčko sedmitečné, po našem beruška, je brouček, jehož všichni znají. Je milá už svým vzhledem, když vám leze po ruce, ani to necítíte. Jako děti jsme ji pouštěli, aby nám ukázala, kam poletí. Letěla-li vzhůru, říkali jsme s říkankou, že letí do nebíčka, snesla-li se dolů, pak to bylo do peklíčka. Je kouzelná na jakékoliv kytce, byla milionkrát fotografována. Všichni o ní ví, že se živí mšicemi, a tím pomáhá zahradníkům. Vidět berušku jednu, dvě, nebo tři pohromadě, není až takový div. Stalo se však před lety, když rodiče koupili dům a my v něm začali bydlet, že jsem zažila něco jiného. V jednom z pokojů, který se uvolnil po předchozích nájemnících, dělali naši rekonstrukci. Bourali kamna, opravovali okna, natírali podlahu. A tehdy se to stalo. Jako zvědavé dítě jsem vběhla do uvolněného pokoje, jenž má krásné rohové okno, zabírající téměř dvě zdi. Na zemi ležel starý koberec, téměř po celé ploše ozářen teplými paprsky slunce. Uvnitř bylo teplo, protože nájemník pokoj opustil už před několika týdny. Moje drobné krůčky po koberci byly provázeny lupáním. Zvědavost mi nedala a já nadzvedla okraj koberce. To, co jsem tam uviděla mi vyrazilo dech a já začala volat celou rodinku, aby se šli podívat. Pod kobercem, kde bylo teplo a příhodné klíma, se vylíhly stovky berušek. Bylo jich tam takové množství, jaké jsem nikdy před tím ani později neviděla. Opatrně jsme srolovali koberec, který byl určen ke spálení, otevřeli okna a nechali beruškám cestu ke svobodě. Když jsme se do pokoje po několika hodinách vrátili, nebyla tam po nich ani památka. Na zemi leželo jenom pár mou malou nožkou zabitých broučků.
Jak dlouho tam berušky bydlely, netuším, ale pohled na to ohromné množství byl krásný.
Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata),
Samička na jaře volně naklade vajíčka do štěrbin nebo na spodní strany listů. Larvy se vylíhnou zhruba po týdnu a zakuklí se v závislosti na teplotě tak 30-60 dnů (čím tepleji, tím je vývoj rychlejší).





