close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2009

Pozdrav

14. června 2009 v 17:13 | ja

Moje krev

14. června 2009 v 16:50 | ja |  Fotografie
Nádherný den, sluníčkový. Procházka v parku se nabízela sama. Nejdříve nakrmit kačenky v rybníce.
Trvalo to hezkou chvíli nakrmit všechny ty dychtivě se natahující krky. Elince se to pochopitelně nelíbilo, ale co se dalo dělat. Musela počkat. Pokračovali jsme do hloubi parku kolem nádherně rozkvetlých keřů jasmínu.
Petřík pobíhal, cestou sem a tam, hrál si na schovávanou a bylo mi s ním dobře. U polámané lavičky jsme našli krabici od pizzy. A dostali jsme hlad.


Najednou se Petřík trošku vzdálil a bác. Skončil na zemi. Nebyla jsem tolik duchapřítomná, abych jej nafotila na zemi, ale jeho pláč byl nepřehlédnutelný. "Babi, podívej, moje krev!" ukazoval mi plačíc na svou ruku.


Doma jsme ruku ošetřili, Petřík dostal sáček Bon - pari a byl spokojený. Nedělní vycházka byla krásná.


Sen, jenž se mi zdál

13. června 2009 v 9:24 | ja |  Moje psaní
Zpívám si od ranního probuzení. Nevím, kde se vzala ta melodie, zní mi v uších neustále. "Plují lodi do Triany, plují lodi na vše strany a nenese mě žádná z nich ........" Celou ji neznám, ale pamatuji si, že ji měla ráda moje maminka. Vždycky, když si ji pobrukovala, vycítila jsem z ní její touhu po cestování. Jako dítě se dostala jednou k moři, kde strávila celý měsíc. Od té doby neustále vzpomínala na tu krásnou dobu. Dostala se tam ještě jednou v důchodovém věku a mohla si tak osvěžit své vzpomínky. Co se mi v noci asi zdálo, že mně zní melodie o lodích a moři? Chtělo by to pořádný snář a tam si vyčíst, oč jde. Včera jsem jeden krásný snář viděla v televizním pořadu Jana Krause - Uvolněte se, prosím! Byl obrovský, vážil asi 5kg, měl přes 2000 stran. Je součástí Muzea kuriozit v Pelhřimově. Jelikož do Pelhřimova cestu nemám, nakoukla jsem do snáře, který mám, a hle co jsem se dočetla!

Moře po něm plouti - pouštíš se do nebezpečných věcí.
Jenom nevím, co se rozumí těmi nebezpečnými věcmi? Já přece nic nebezpečného neprovádím. Nevím, zda se to týká chození bosa po mokré zahradě, kde může nebezpečí číhat ve formě klíštěte, nebo bodavého hmyzu. Bývá tam hodně čmeláků, včel a sršňů. Nebezpečí na mě může čekat i v podobě nějakého šíleného jezdce, který mě smete na přechodu. Třeba včera jsem jen tak tak stačila přejít cestu před řítícím se motocyklem. Nebo se mám bát lidí? Je pravda, že chodím často a ráda mezi ně, ale že bych se jich měla bát?
Slovo sen pochází z latinského slova "exvagus", což znamená tulák.
Třetinu života prospíme a třetinu spánku prosníme. Každou noc se nám zdá několik snů. Ne všechny si ráno pamatujeme. To ale neznamená, že se nám sny nezdají. Sny odráží to, co prožíváme v bdělém stavu. Upozorňují nás např. na to, co nechceme vidět, na problémy, s kterými bojujeme, ukazují nám na emoce, které prožíváme, inspirují nás ale i baví. Sny jsou tady pro to, abychom dokázali lépe pochopit sebe.
Takže je mi jasné, že něco dělám špatně, ale co? Nevím a tak si budu popiskovat a zpívat dál o těch lodích, jež plují někam do dálek, bez pohledu na výklad snu.

Boží tělo

12. června 2009 v 18:11 | Vikipedia a ja |  Víte, že?
Slavnost Těla a krve Páně, dříve zvaná Boží Tělo, je specifická pro katolickou církev, neboť se začala slavit, aby se zdůraznila reálná přítomnost Ježíše Krista, a to jednak v jeho Božství, tak v jeho lidství v Eucharistii - Nejsvětější svátosti, neboť dle nauky katolických a pravoslavných křesťanů Tělo Páně je proměněná hostie (chléb) a krev je proměněné víno. Patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různá data.
Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí.
Slavnostní průvod s Nejsvětější svátostí ven mimo prostor kostela se koná až do současnosti a lze se jej zúčastnit i ve velkých městech (Praha, Brno). Průvod bývá spojen se žehnáním městu Nejsvětější svátostí a někdy vede po trase mezi několika kostely.
Družičky - mladé slečny - jsou oblečeny v bílém a házejí plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nese v monstranci Nejsvětější svátost - (proměněnou velkou hostii). Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. Kolem baldachýnu jdou ministranti se svícemi.
Tuto sobotu se opět vydá průvod věřících, z kostela na náměstí na Hostýn. Bývá to krásná podívaná na malé i větší družičky, celé v bílém, sypající po zemi okvětní lístky růží, pivoněk a jiných květin. Cesta vede lesem a je dosti dlouhá. Těch 6 km ujdou jenom ti nejzdatnější. Pro ostatní jsou připraveny autobusy, jež je dovezou až nahoru. Jako malé děvčátko jsem se několika takových průvodů zúčastnila.

Kam zmizel tvůj úsměv?

12. června 2009 v 14:42 | ja |  Moje psaní
On se s námi život nemazlí. Někdo má dětství jako nalinkované, krásně jím propluje až do dospělosti. Pak přijde zlom. Nedostane se na školu, má špatné zaměstnání, má-li jaké. Brzy mu odejdou rodiče. Zůstává na všechno sám. Jinému se zdá, že mu od dětství všichni křivdí, rodiče mají raději sourozence, cítí se odstrčený. Opustí brzy své rodné hnízdo a ejhle, všechno se k dobrému obrací. Rodičům se stýská, sourozencům také. Najednou je o něj ohromný zájem. Nestíhá, protože má zajímavou práci, báječného partnera, nebo partnerku, náramnou rodinu.
Holt, máme to každý jinak. Můj kamarád Honza se v dětství moc dobře neměl. Otec kulak byl několik let zavřený, maminka brzo zemřela. Sourozence neměl žádné. Stal se strojvedoucím a jezdil po celé republice. Na štacích mu rodina nijak nescházela, vždyť by na ně neměl čas. Byl společenský a veselý. Rád hrával kulečník a poker. Sbíral starožitnosti, měl rád obrazy. Jeho život utíkal pořád stejně. Našel si ženu a oženil se s ní. Spolu s Honzou si vzala i jeho smích. Zpočátku se zdálo, že Honzův život bude i nadále sluníčkový, jezdili spolu i s dětmi na dovolenou po Evropě, měli slevu na dráze, tak to měli za pár šupů. Jak děti rostly, udělaly školu a osamostatnily se. Dokud býval Honza v práci, kdy se vracíval domů po dvou, nebo třech dnech, nic nepozoroval. Pak, ale onemocněl. Ukázalo se, že má Alzheimera. Zpomalovalo se mu občas myšlení i koordinace pohybů jej zrazovala. Několikrát při cestě domů upadl a krvavě se poranil. Doma bylo zle! Manželka mu vyčítala, že se stavil určitě na pivo a tam se tak opil, že pak padá. Když se ocitl v invalidním důchodě, začal být manželce čím dál více na obtíž. Nejprve se odstěhovala z ložnice, pak do horního patra domu. Tam se Honza za ní, po nějaké době nedostal. Odmítala mu vařit, že si stále vymýšlí, že je to tvrdé. Obě děti při návštěvě doma většinou skončily u matky v patře a otce jenom pozdravily. Vánoce trávil dole ve svém pokoji, o bramborách. Byl z toho celý smutný, když mi to vyprávěl. Potkali jsme se dneska náhodou u lékaře. Jeho smích , kterým byl tak pověstný, byl tentam. Bylo mě ho líto.

Je libo čokoládu?

12. června 2009 v 8:10 | šikovné ruce cukrářů |  Něco dobrého na zub

Retro - zamyšlení

11. června 2009 v 10:28 | ja |  Moje psaní
Retro je obecné označení pro něco minulého, zaniklého, bývalého, může se jednat o označení pro cokoliv zpět v čase.
Dneska jsem si koupila magazín Vlasta - retro. Na jeho stránkách jsou zobrazeny fotografie lidí, věcí a událostí, kterými žili naši rodiče, my a naše děti v letech 1929-1999. Zajímavý časopis i obsah. Poslední dobou jako by se s těmi návraty do časů minulých roztrhl pytel. Jsou všude v TV, na stránkách časopisů i v mnohých reklamách. Jako bychom hledali to dobré, co nám dneska jaksi chybí. Ta nostalgie na nás dýchne odevšad. Módní návrháři se rádi vracejí do dob našich babiček a maminek. V televizi se neustále promítají filmy pro pamětníky, kde ještě ženská elegance a mužský šarm nebyly nic směšného a slova O. Nového - Zavřete oči, odcházím! jednoznačně znamenala to, co jimi herec chtěl sdělit. Jako by se nám stýskalo po době, kdy dámy ještě nosily klobouky a slunečníky, dívky z lepších rodin byly posílány do penzionátů ve Švýcarsku, kde se učily francouzštině, umění a sportům. Jako by nám chyběly všechny ty plovárny a říční lázně, jež sloužily v horkém létě lidem obyčejným i slavným. Stýská se nám po uličnictví septimánů z filmů - Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života. Někdo řekne, že vzpomínky a nostalgie nejsou k ničemu. Já myslím naopak, že jsou velmi důležité, protože kde jinde se můžeme učit než od svých rodičů a prarodičů. Neměli život zrovna lehký, ale kdo ho má? My nyní prožíváme stejná dramata a stejné problémy jako oni. Málo peněz, nezaměstnanost, nejistota. Ale něco měli přece jenom na rozdíl od nás jednodušší! Nebyli tolik nároční, dokázali se radovat i z drobností, a tak se jim těžká období nezdála tak zlá. Pokusme se při sledování a čtení těch různých retro pořadů a článků zamyslet. Zamyslet nad tím, jak žijeme, po čem se pídíme a proč?

Slečna s dlouhými vlasy

11. června 2009 v 8:46 | ja |  Moje psaní
Včera jsem po delší době byla opět v KM. Zavedlo mě tam nějaké vyřizování a jednání. Celé dopoledne lilo jako z konve, a tak jsem chodce kolem sebe viděla jenom koutkem oka vyčuhujícím pod deštníkem. Všichni jsme byli zmáčení a uspěchaní, na nějaké šprýmy nebyla nálada ani čas.
Když jsem úspěšně ukončila svoji anabázi po úřadech, zašla jsem si na chviličku posedět do malinkaté kavárny. Bylo tam příjemně, hrála hudba a já byla jediný návštěvník. Slečna mě obsloužila a víc si mě nevšímala. Kávička byla dobrá a mě se nechtělo jít ven do té sloty. Po chvíli dorazili ještě nějací lidé, kterým bylo venku také nepříjemně. Usadili se ke stolečku v koutku místnosti a já na ně takřka nepozorována dobře viděla. Dva asi čtyřicetiletí muži a s nimi slečna mající vlasy takřka do pasu. Objednali si rovněž kávu a nějaké pití. Dobře se všichni bavili a čas pokojně plynul. Už jsem byla nachystaná k odchodu, když náhle slečna od stolečku vyskočila a jediným velkým krokem byla u dveří, za nimiž někoho uviděla. Několikrát klepla na sklo, aby okolojdoucí upozornila na svou maličkost. Venku stál pod jedním deštníkem mladý pár. Dívka tak dvacetiletá otočila hlavu a když uviděla klepající, nechala chlapce stát a vklouzla dveřmi dovnitř. Už ode dveří jsem zaslechla její otázku -"Ahoj tati! Co tady, prosím tě, děláš?" Slečna s dlouhými vlasy se otočila a odpověděla " Jsem na služebce s kolegy, posaď se k nám na chvíli!" Teprve nyní jsem ve slečně s vlasy dlouhými až do pasu poznala muže. No, páni, to jsem ještě neviděla. Vlasy měl krásně upravené, trochu vlnité a ze zadu se opravdu nedalo poznat, jedná-li se o ženu či muže. Dívka s otcem chvíli poseděla, a když viděla nervozitou přešlapující doprovod, rozloučila se a odešla. Teprve nyní začali mluvit i vlasatcovi společníci. Chválili mu krásnou dceru, poplácávali jej uznale po ramenou a trvalo hezkou chvíli, než se uklidnili.
Prosklenou stěnou nakouklo sluníčko a oznámilo nám, že už přestalo pršet. Skoro ve stejnou chvíli jsme se zvedli od stolu a zamířili ke dveřím. Teprve nyní jsem pohlédla muži s nádherou na hlavě do tváře. Nebylo na něm nic zajímavého až na ty nádherné vlasy. Na obloze se objevilo sluníčko, lidé složili deštníky a pokračovali v chůzi. Tři muži z kavárny nastoupili do černého auta a odjeli neznámo kam. Já se procházkovým krokem vydala k autobusu.

Kéž lavičko, kéž bys promluvila.....

11. června 2009 v 8:09 | ja |  Moje psaní


Tahle fotografie není moje, narazila jsem na ni náhodou na netu, ani nevím kde. Omlouvám se teda autorovi, že neuvádím jeho jméno. Je tak kouzelná a plná nostalgie, že jsem neodolala.

Není matka jako matka

10. června 2009 v 7:19 | ja |  Moje psaní
Kdo měl děti, ví, jak je někdy těžké s nimi vyjít. Mají svou hlavu a rady a domluvy dospělých jsou jim mnohdy k smíchu. Od malinka je musíte hlídat a napomínat, sledovat, aby se nepřipletly k něčemu špatnému. Musely jsme se učit, jak reagovat na dětský pláč, co udělat s miláčkem, když nechce papat, kdy je nemocný a kdy jenom rozmrzelý. Každé matce to dá zpočátku zabrat, než se to všechno naučí. O to víc, mě překvapilo, když jsem se dostala na návštěvu ke slečnám K.
Byly už obě staré a žily na konci dědiny. Jejich chalupa byla opravená, zahrádka jako lusk. Starší z obou sester Mariánka byla téměř hluchá a málo pohyblivá. Prý bývala i hezčí a mládenci se kolem ní jenom točili. Rodiče s ní měli hodně problémů, a když přišla s outěžkem, nechtěli o svatbě ani slyšet. Narodil se jí chlapeček a zpočátku se zdálo, že bude matka jako každá jiná. Nebyla! Po venkovských zábavách ji znali v širokém okolí. O chlapce se starala matka a později mladší setra. Za nějaký čas k Jeníkovi přibyla Rozinka. Opět velký rámus doma, pantáta svou nezdárnou dceru vydědil. Rozhodl, že všechen majetek dostane Lojzina, jak posměšně říkali její mladší sestře. Ta moc krásy nepobrala, dokonce měla vystouplou lopatku a na zádech se jí tvořil hrb. Mládenci o ni zájem neměli, a tak se více držela doma. Pomáhala v hospodářství, starala se o sestřiny děti. Naučila se všemu, co správná matka umí, vyprávěla pohádky, foukala rozbitá kolínka, Rozince česala vlásky a šila krásné šatečky. Dokonce se kvůli Jeníkovi učila i ruštinu, která tehdy byla povinná ve škole. Mariánka se jednoho dne sebrala a odešla z domu. Nikdo o ní nevěděl řadu let. Lojzina po smrti rodičů přebrala celou domácnost i se starostí o dvě dorůstající děti. Naučila je všechno, co sama uměla. Jeníkovi učarovali koně. Chodil k sousedům pomáhat a tak po vyjítí školy směřovaly jeho kroky na Střední zemědělskou školu. Později si udělal i vysokou a stal se uznávaným odborníkem přes chov koní. Jeho sestra se od své tetinky naučila čile se otáčet u plotny, pomáhala vařit a péct na svatby, vyšívala a šila. Absolvovala tzv. knedlíkárnu, což byla škola pokračovací Rodinná. Po jejím absolvování si našla místo ve státních lázních kdesi v Čechách. Tetinka z obou dětí měla radost a oni ji zbožňovali.
Dodnes se starají o její domeček i zahradu a spolu se svými rodinami skoro každý víkend se za ní vypraví. Žilo se jí dobře, nikdy nebyla zaměstnaná, brala invalidní důchod. Na svůj osud si nikdy nestěžovala, a když se jednoho dne u dveří objevila sanitka, která dovezla její sestru odněkud ze světa, projevila se jako pravá sestra. Přijala ji do rodného domu, upravila pro ni pokojíček po dětech a dokázala jí zpříjemnit poslední rok života. Když jsem je navštěvovala, byla k ní vždycky příjemná a nikdy jí nic nevyčítala. To její dvě děti za ní do pokoje moc nechodily. Určitě pro ně hrbatá Lojzina byla víc matkou než ona.