close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2009

Odešlo kus mého já

18. června 2009 v 22:48 | já |  Moje psaní
V Praze na Žofíně se konal pohřeb zpěváka Waldemara Matušky. S velkým zpěvákem se přišly rozloučit tisíce lidí. Odešla legenda! Odešla velká část mého života. Dívala jsem se na přímý přenos z dopoledního rozloučení. Beze slov a se slzami v očích, hrdlo sevřené a smutkem naplněnou duší, jsem vnímala písničky, které pořad provázely. Každá z nich mě vrátila o kupu roků nazpět.
Opět jsem byla tou mladou holkou, která s koleny pod bradou seděla u gramofonu a bez přestání si pouštěla jeho písničky. A že, jsem jich měla! Opět jsem běhala po papírnictvích a otáčela stojany s pohlednicemi zpěváků a hledala jsem toho s nádherným jiskřivým pohledem, v němž bylo něco, z čehož mi běhal mráz po zádech. Pídila se po obrázcích a fotografiích milovaného zpěváka. Každou novou písničku jsem se naučila nazpaměť, opsané akordy do notýsku jsem tajně procvičovala na kytaru. Obrovský plakát s Waldou jsem měla pověšený v pokojíku, kde se se mnou učil, odpočíval i spával. Koncerty, na něž jsem měla možnost se dostat, končily usilovným a tuhým bojem nás fanynek, dostat se za Waldemarem a získat jeho podpis na desku, nebo fotografie. Televizní písničky a filmy, v nichž se objevoval, jsem nikdy nevynechala.
Milovala jsem ho, jak umí fanoušci milovat své idoly. Neměl konkurenta! Nebylo lepšího chlapa, jeho podobu jsem později hledala na všech svých nápadnících.
Odešel a já mu děkuji. Děkuji za písničky a nádherné chvíle strávené s nimi. Děkuji, že jsem mohla žít ve stejné době jako on.

Hledám tetovací salón!

18. června 2009 v 16:03 | ja |  Moje psaní
Už jsem se definitivně rozhodla. Dám se tetovat! Ne, nezbláznila jsem se, je to životní nutnost.
Až pochopíte oč tu jde, půjdete také.
To máte těžké, jdete-li někam na úřad, chtějí po vás číslo telefonu, jste u lékaře a čekáte na výsledky, dejte nám číslo telefonu. No jo, ono se to dobře řekne, ale já sama sobě nevolám, takže své číslo ani neznám. Mám volat synovi, nevím číslo, polovičkovi zavolat nelze, číslo si nepamatuji.
A tak to je pokaždé.
Copak já si můžu pamatovat čísla všech svých známých, tak je mám jednoduše v mobilu. Najdu a opíšu. Ale když telefonuji na pevnou linku a dotyčný chce mé číslo, že se ozve. Musím zavěsit, číslo opsat a znovu zavolat, abych mu číslo řekla.
No, a teď si představte, že telefon někde založím. Nemůžu si ani zavolat aby se mi svým tónem přihlásil. Tak jako dneska, hledám, hledám a on nikde. Ozval se mi díky volání z venku. A nedej bože, abych mobil někde definitivně ztratila, nemůžu si ani zablokovat SIMku!
Proto si své číslo asi nechám vytetovat někam na ruku a bude po problémech!

Jak jsem chtěla na olympiádu

18. června 2009 v 11:28 | já a encyklopedie |  Moje psaní
Byla jsem vybrána na Olympiádu! S hrdostí jsem si nesla domů přihlášku. Věděla jsem s jistotou, že největší radost udělám tatínkovi. Byl to on, který ve mě probudil zájem o přírodu, byl to on, kdo nás seznamoval po malých doušcích se zajímavostmi přírody. Od této chvíle jsem neminula sebemenší travičku, drobný lístek ba i květ, aniž bych se nezačala pídit po jejich názvu. Olympiáda, to krásné slovo, které ve mě vyvolávalo patřičnou hrdost a pocit výjimečnosti. Jednalo se sice pouze o školní kolo, do něhož jsem za naši třídu byla vybrána, ale co na tom. V přírodopise jsem od soudružky učitelky dostala několik otázek na přípravu. Dneska už si je všechny nepamatuji, ale ta pro mě dodnes nejzrádnější byla nazvána - Traviny.

Trávy jsou rozšířeny skoro po celém světě a mají pro člověka rozhodující význam jako základ pěstování obilnin. S výjimkou bambusu jde o byliny s válcovitými stonky (stébly), které jsou článkované, v koléncích dělené příčnými přepážkami, duté (výjimky: cukrová třtina, kukuřice); listy objímají stéblo a jsou dlouhé a úzké, většinou jsou střídavé se souběžnou žilnatinou a bývají rozlišeny v čepel a pochvu. Nevýrazné květy jsou uspořádány v klasech, latách nebo lichoklasech (stažených latách), mají tři tyčinky, jeden pestík se dvěma pérovitými bliznami a zevně jsou kryty pluškou, pluchou a zevními (tj. spodními) suchomázdřitými plevami. Po opylení větrem stěna jediného semeníku (osemení) srůstá s oplodím a vytváří plod trav, obilku (caryopsis). Z jedné obilky může vyrůst odnožováním několik stébel.

A tak jsem chodila po zahradě, po louce a trhala stébla trav, určovala si je a srovnávala. Poznala jsem, čím se od sebe liší, jaký mají list i květ. Bylo to opravdu zajímavé, ale také dost náročné. Blížilo se školní kolo olympiády a já měla stále větší trému. Pocit, že od sebe nerozeznám psárku od jitrocele a hluchavku od mateřídoušky, se neustále zvětšoval. Nevím, kdo tam někde nahoře zařídil, že jsem při vlastní soutěži dostala otázky úplně nejjednodušší a tak jsem uspěla. Do okresního kola však postupovaly pouze děti z vyšších ročníků, já v té době byla v šesté třídě, proto jsem dostala jenom pochvalu ředitele školy za úspěšnou účast.
Dmula jsem se pýchou a představovala si, jaká ze mě jednoho dne bude zdatná přírodovědkyně. Jak čas ubíhal, traviny mě pozvolna opouštěly a můj zájem se podstatně změnil. Ale to prvotní zaujetí krásou a rozmanitostí přírody ve mě zůstalo dodnes.


Dokonce jsem našla i onen výše zmiňovaný dopis rodičům.

Kam to bude letos?

17. června 2009 v 9:48 | ja |  Moje psaní
A je to opět tady! Čas nejkrásnější z celého roku. Čas, na nějž pak celý zbytek roku vzpomínáme. Čas, který utíká nejrychleji a nejzběsileji, čas v němž se odehrávají nejkrásnější, nejdobrodružnější a nejromantičtější příhody. Dovolená!! Čas, na jehož začátku si stavíme vzdušné zámky představ a snů, čas do něhož vkládáme naděje a přání, čas, který nás láká do dalekých krajů, na neznámá i známá místa. Letní dovolená, prožitá o samotě, jen tak, pozdním vstáváním doma, lelkováním po zahradě a užíváním si volna. Dovolená, kterou prožíváme s rodinou pod stanem, v chatkách, či hotelích s několika hvězdičkami. Přesouváme se z místa na místo po svých, na kole, lodí, vlakem či letadlem. Každý dle svých možností a představ. Krásná je dovolená v exotikou vonících dálkách i docela blizoučko, za humny s vnoučaty, která poprvé zažívají noc pod stanem, opékání nad opravdovým ohněm, koupání v místním rybníce.
Dovolená strávená v kruhu přátel někde v daleké zemi, kde se snažíme pochopit mentalitu domorodců, chceme pochytit něco z jejich kultury a řeči. Něco do sebe má i dovolená trávená neustálým přesouváním se z místa na místo v zemi, kterou jsme si vybrali pro její přírodní krásy a nedotknutelnou krajinu. Někdo má rád hluk velkoměst, poznávání nových lidí, procházky obchody a kulturními centry. Všichni se na ni celý rok těšíme a věříme tomu, že právě ta letošní dovolená bude tou nej..., nej..., na niž budeme vzpomínat ještě po letech.
Tak ať jedeme kamkoliv a zvolíme jakoukoliv alternativu, přeju nám všem, hodně těch nej... zážitků, dobrých lidí kolem a krásného počasí. Léto začíná!!!



Nezdařený obchod

17. června 2009 v 7:39 | ja |  Moje psaní
Kráčeli ztěžka do kopce. Skupina asi 20 poutníků se pomalu blížila k cíli své cesty. Byly mezi nimi i děti, které začínaly zlobit. Občas některé poskočilo a pustilo se do běhu. Už tam budem, už tam budem! Před skupinou se náhle otevřela malá rovina s betonovým dlážděním. U prudké kamenné zdi bylo několik kohoutků, z nichž neustále tekla voda. Svatá voda! Posedali na lavice, ženy si sundaly ze zad v šátcích zavázané tašky a pustily se do jídla. Objevily se zuté boty a ti odvážní si chladili chodidla pod tekoucí vodou. Zastávka u vody nějakou chvíli trvala a my měli čas se připravit. Na zábradlí, které lemovalo schodiště po obou stranách, jsme zavěsili velké ručně psané cedulky s nápisem Lahve na vodu! Vedle cedule jsme vzorně naskládali zářivě čisté lahve, které jsme po celý týden sbírali a pěčlivě vymyli. Každá sklenice měla zátku a my věděli, že je prodáme. Skupinka se pomalu chystala pokračovat v cestě a my stáli v pozoru. První ze skupinky se blížili ke schodišti, poklekli na předem připravený polštářek, nebo deku a začli s motlitbou, která se opakovala na každém schodku. To už jsme věděli, že tady nám pšenka nepokvete. Tahle skupina modlících se poutníků nezvedne hlavy dříve, než dorazí ke kostelu. Posbírali jsme tedy naše zboží a pečlivě uschovali do tajné skrýše. Odběhli jsme kousek do lesa a začali přemýšlet o dalším dobrodružství. Po klikaté cestě se blížila další skupinka. Byl pátek podvečer a lidé šli na pouť.
Když jsem nedávno byla výletě na Hostýn, viděla jsem opět poutníky mířící ke kostelu. Šli raději po silnici, cesta je trošku delší, ale schodiště je příkré a dlouhé. Kdo by se po něm drápal! To jenom za našeho dětství tetiny a babičky v krojích se svými mužskými protějšky a spoustou dětí chodívaly tudy v celých mohutných procesích, vzdávající tak hold své patronce.

Není lup jako lup!

16. června 2009 v 11:37 | ja |  Moje psaní
Krást se nemá! To ví, nebo mělo by vědět každé malé dítě. Je to neřest, která se vyskytuje u mnoha našich spoluobčanů. Když si malé dítě vezme něco do ručičky a matka to ani nezpozoruje, dá se to omluvit. Ono ještě neví! Když ale dva výrostci seberou láhev z drahým pitím a projdou kolem fronty u pokladny ukazujíc nad hlavou prázdný košík, je to neomluvitelné. Cpát si lup do tašky a nahoru naskládat zboží z jiného obchodu i s pokladním bločkem, to už je promyšlená krádež. Co však říct na mladou slečnu, která si "půjčí" krásné triko, jde si ho vyzkoušet do kabinky. Tam jí to samozřejmě dlouho trvá, pak vyjde ven a prodavačce, která mezitím obsluhuje jiného zákazníka nahlásí, je mi to malé, vrátila jsem vám to do regálu a přitom jí zpod blůzy čouhá cedulka z kradeného trika. Ano, tyhle všechny zloděje jsem už na vlastní oči viděla. Naproti nás si svého času začali stavět mladí manželé domeček. Firma přijela a navozila materiál. Bylo toho hodně, a tak člověk ani nepostřehl, že se tam něco ztrácí. Vozík písku, který si sousedka brala, byl domluvený s majitelem, prázdné pytle od cementu apod. měly slíbené děti z ulice, polámané palety od tvárnic se hodily dalšímu ze sousedů, také to měl zamluvené! Nikdo by si nepomyslel, že to tak není. Až se objevili majitelé a dali se se mnou do řeči, dozvěděla jsem se, že s nikým nic domluveného neměli, nikoho tu přece ještě neznají, ale naštěstí to nejsou tak veliké ztráty. Horší to bylo za měsíc. Stavba byla hotová, měla přijít kolaudace. V noci mě probudilo blikání policejního auta. Po stavbě, vlastně kolem novostavby se procházeli policisté s baterkami a kontrolovali, zda je všechno v pořádku. Asi bylo, proto za chvíli odfrčeli pryč. Jak se ukázalo, odjeli moc brzo! Pohled, který se kolemjdoucím ráno naskytl, byl tristní. Z novostavby zmizely všechny svody i rýny! Nešťastní majitelé, kteří přijeli ke kolaudaci, nevěřili vlastním očím.
Touha někoho zbohatnout jim udělala čáru přes rozpočet. Stalo se to už před několika lety, ale vždycky, když vidím jejich malé děti, jak se natahují po třešních do sousedovy zahrady, jako bych slyšela jejich nářek "... ono z cizího krev neteče, víte!"

Návštěva

15. června 2009 v 16:31 | ja |  Fotografie
Přišel se na nás podívat a posadil se zvenčí na okno. Pěkně počkal, až přinesu foťáček, a nechal se bliknout. Škoda, že jsem neměla našroubovaný filtr, fotečka by byla lepší. V atlase ptáčků jsem zjistila jeho jméno - Konopka obecná.


Co život dal a vzal

15. června 2009 v 8:30 | BettyMacDonaldová |  Co jsem právě dočetla
Betty měla starší sestru Mary a mladšího bratra Cleve. Vzhledem k profesi otce se odstěhovala celá rodina do Butte ve státě Montana. Butte bylo město prospektorů, těžila se zde měď a na ulicích bylo možno vidět indiány na koních. Rodina se pak stěhovala ještě několikrát, mezitím se narodily další sestry Dede a Alison, což komentovala babička ze strany matky štiplavou poznámkou: "Doufám, že se necítíte povinni mít dítě v každém státě Unie!"
Betty prožívala bezstarostné dětství a mládí i poté, co jí zemřel otec a rodina se musela uskrovnit, neboť její matka byla milující a nad starosti povznesená bytost, která si věděla rady v každé situaci.
Ve dvaceti letech se Betty provdala za Roberta Hesketta (Boba) a odstěhovala se na slepičí farmu, kde nebyla tekoucí voda, elektřina a jedinými společníky jí byly slepice (a Bob). Po rozvodu s Bobem se vrátila se svými dvěma dcerami Ankou a Jankou zpět ke své rodině do Seattlu a nastoupila pod vedením své starší sestry Mary kariéru úřednice. Bylo to v době americké krize. Betty se nakazila TBC a strávila rok v plicním sanatoriu v Borovicích. Zážitky ze sanatoria pak Betty zúročila v knize "Co život dal a vzal", přesněji řečeno v jednom z dílů s názvem "Morová rána".
Sestra Mary, která razila teorii "kdokoli může dělat cokoli a zvláště naše Betty", ji přes různá úskalí dostala až na dráhu spisovatelky, neboť se jí podařilo prodat práva na ještě neexistující knihu, kterou Betty údajně napsala. V té době byla Betty provdána za Donalda C. MacDonalda a žila i se svými dvěma dcerami na ostrově Vashon, poblíž Seattlu.
Po telefonátu Mary zůstala Betty doma, aby napsala osnovu k neexistující knize, což vedlo k jejímu propuštění ze zaměstnání, a tak tedy, a vlastně téměř nedobrovolně, vznikl román "Vejce a já" a posléze jeho pokračování "Co život dal a vzal". V obou románech Betty čerpá z vlastních životních zážitků.
V prvním románu "Vejce a já", který byl publikován v r. 1945 a byl přeložen do dvaceti jazyků, popisuje svůj život na farmě a své svérázné sousedy - rodinu Kettleových. Tento román se stal velkým bestsellerem a byl rovněž zfilmován.
V dalších románech, které u nás vyšly pod souborným názvem "Co život dal a vzal", popisuje svoji dráhu úřednice, dobu, kterou strávila v plicním sanatoriu a problémy s dospívající mládeží.

Pondělní ráno

15. června 2009 v 8:22 | ja |  Moje psaní
Je pondělní ráno a já jsem se ještě pořádně nerozkoukala. Sedím na vlakovém nádraží a čekám na vlak. Před sebou mám deníček s poznámkami a podle jmen si vybírám dnešní návštěvu. Chtěla bych si udělat ty nejvzdálenější, na něž jindy jako v létě není čas. Kolem procházející lidé, si mě po očku pozorují. Většinu z nich znám a tak nestačím odpovídat na pozdrav. Na lavičku si přisedá pan výpravčí a prosí mě o přeměření tlaku. Vlak přijel na čas a já se kochám nádherou, která se míhá za okny. Naše kopečky se pozvolna sunou podél trati a zdá se, že se taky teprve probouzejí. Za oknem se občas mihne srnka nebo zajíc. Loukov, Osíčko, Podhradní Lhota - vystupovat! Autobus už na nás čeká a tak se všichni (je nás asi pět) přesouváme k němu. Tady už mě znají všichni a nelení s dotazy? "Sestřičko, nejdete náhodou k nám? Maminka by potřebovala.....!" Domlouvám si návštěvu na pozdější dobu. "Stavte se i k nám, děda je nějaký nachlazený a rád vás uvidí!" Dělám si poznámky a slibuji návštěvu, jenom nevím kdy! Přichází řidič autobusu a usmívá se na mě. Ví, kam jedu a taky ví, že jsem ráda, když mě doveze až k jeho domu. Odsud už je to přece jenom blíž. V našem autobuse je dobrá nálada, lidé si povídají o právě proběhnuvších hodech a návštěvách, které se v dědině ukázaly. Na prostranství před zbrojnicí sklízejí kolotoče a jiné atrakce. Zastavujeme na sluncem ozářené návsi, kde se autobus zcela vyprazdňuje. Já zůstávám. Zavírají se dveře a my pokračujeme ještě dál. Když se za zatáčkou objeví novostavba v níž pan řidič bydlí, jsem na místě. "A co, kdyby jste se dneska zastavila i u nás? Mám na návštěvě staříčky ze Slovenska a u nich nic takového jako je vaše činnost neznají. Jistě by byli rádi, kdyby jste jim poměřila tlak a chvíli si s nimi pohovořila!" Slíbím, že se zastavím a pokračuji dál v cestě. Mám toho dneska hodně, za tu krátkou chvíli se mé tři návštěvy rozmnožily na pět. Budu mít co dělat! Cestou si nadávám, že jsem taková měkká, každému něco slíbím a pak ..... Ale co, nějak to zvládnu, ostatně tak, jako každý den po celých pět let.
Dneska už ani nevím jak jsem to všechno dokázala zvládnout, byla jsem sice mladší, ale zřejmě jsem si dokázala rozvrhnout dobře čas. Vzpomínám si na moje rozpisy cest, které byly na minutu naplánované, abych se stačila včas přesunout do vedlejší vsi a neujel mi spoj. Stačilo malé zdržení a já musela pěšky. Ještě, že okolí u nás je tak pěkné a člověk se má nač dívat.

Fotohádanka 3

14. června 2009 v 18:14 | ja |  Fotografie
Je to hodně lehké!
Vždyť jsem to říkala , že je to lehké. Je to samozřejmě voda na našem splávku.