V Praze na Žofíně se konal pohřeb zpěváka Waldemara Matušky. S velkým zpěvákem se přišly rozloučit tisíce lidí. Odešla legenda! Odešla velká část mého života. Dívala jsem se na přímý přenos z dopoledního rozloučení. Beze slov a se slzami v očích, hrdlo sevřené a smutkem naplněnou duší, jsem vnímala písničky, které pořad provázely. Každá z nich mě vrátila o kupu roků nazpět.
Opět jsem byla tou mladou holkou, která s koleny pod bradou seděla u gramofonu a bez přestání si pouštěla jeho písničky. A že, jsem jich měla! Opět jsem běhala po papírnictvích a otáčela stojany s pohlednicemi zpěváků a hledala jsem toho s nádherným jiskřivým pohledem, v němž bylo něco, z čehož mi běhal mráz po zádech. Pídila se po obrázcích a fotografiích milovaného zpěváka. Každou novou písničku jsem se naučila nazpaměť, opsané akordy do notýsku jsem tajně procvičovala na kytaru. Obrovský plakát s Waldou jsem měla pověšený v pokojíku, kde se se mnou učil, odpočíval i spával. Koncerty, na něž jsem měla možnost se dostat, končily usilovným a tuhým bojem nás fanynek, dostat se za Waldemarem a získat jeho podpis na desku, nebo fotografie. Televizní písničky a filmy, v nichž se objevoval, jsem nikdy nevynechala.
Milovala jsem ho, jak umí fanoušci milovat své idoly. Neměl konkurenta! Nebylo lepšího chlapa, jeho podobu jsem později hledala na všech svých nápadnících.
Odešel a já mu děkuji. Děkuji za písničky a nádherné chvíle strávené s nimi. Děkuji, že jsem mohla žít ve stejné době jako on.








