close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2009

Dědánek z chalupy na stráni

26. června 2009 v 13:03 | já |  Moje psaní
Dědánek vhodil poslední hromádku sena na vozík a spokojeně se usmál. Pro dnešek měl splněno. Šli jsme spolu zvolna kopcem dolů a za námi poskakoval vozíček se senem pro králíky.
Bylo slunečno a seno nádherně vonělo. chytila jsem se oje a snažila se trochu pomáhat. Jeho drsná ruka mě však odstrčila a on se usmál bezzubými ústy. "Ale slečinko, přeci nebudete tahať vúzek místo mňa! To by to na tým světě vypadalo, kdyby mladí dělali a staří se enem dívali!" Usmála jsem se a snažila se srovnat s ním krok. Ujížděl ze stráně jako mladík. U chalupy už nás čekal černý hlídač. Malý oříšek s jedním okem , o to druhé přišel kdysi v mládí při nějaké divoké honičce. Dědánek, jak mu říkal jeho vnuk, zabrzdil za vratama stodoly a hned nesl seno ke králičáku, aby poklidil. Dívala jsem se na něj a čekala. Nedalo se ho nikterak zastavit. Ještě jsme spolu byli na zahrádce pro májíčky, aby se králíci najedli. Vyměnili jsme jim vodu, on je podrbal mezi ušima, zavřel klícku a sedl na vysoký kulatý špalek. Teprve teď měl na mě chvilku čas, vyhrnul si rukáv a nechal si změřit tlak. Dostal také jednu protitetanovou včeličku a přebral si dvě krabičky léků, které mu poslal jeho obvoďák. Vyšli jsme před baráček, který se krčil ve stráni, jako hříbek. Když jsem odcházela, nesl si sekerku, že nadělá pár třísek na zátop. Ohlédla jsem se zrovna s první ránou. Jeho ruka byla pevná a jistá. Špalek se rozlítl na dvě strany a on mával a mával sekerou, jako by mu bylo dvacet. Měl dvacet, ale už dávno, před týdnem slavil 90 let. Neuvěřitelné! Měl v sobě tolik síly žít, tolik elánu a životního optimismu, že jsem mu záviděla.

Nebe bez mráčku. Proč azuro?

26. června 2009 v 8:06 | já |  Moje psaní
Poslouchali jsme nedávno s polovičkou rozhlasové zprávy. Byla sobota ráno a venku se probíral den. Bylo ještě velmi brzy, a tak jsme si uvařili snídani, pak kafíčko a v pohodě, která panovala, jsme se zaposlouchali do vysílání nějaké rozhlasové stanice. Jsem takový posluchač, že ani nevím, kterou stanici mám naladěnou. Nezajímá mě to. Vnímám dobré slovo a krásné melodie. Povídali jsme si, vymýšleli program na víkend a puštěný přístroj jsme skoro nevnímali. Najednou, jako blesk s čistého nebe hlasatelka vyslovila slovo, které nám oběma zaznělo cize a nelibě. Slovo nebylo ani sprosté ani neznámé, ale v sobotní pohodě, v české domácnosti zaznělo jaksi nepatřičně. Hlasatelka při čtení předpovědi počasí pustila do etéru slovo - azuro! Není to slovo neznámé, ale oba s polovičkou jsme nadskočili a zavrtěli hlavou. Celkem poeticky řečená předpověd počasí pro českou kotlinu, v níž mělo být skoro jasno, sluníčko po celý den a větřík foukat jenom mírný, byla zakončena slovy, prostě azuro! Vím, používá se hodně přejatých cizích slov a já nechápu proč. Čeština má tolik možností jak vyjádřit nádheru letní bezobláčkové a chrpově modré oblohy. Proč tedy používat cizí slova? Zaposlouchejte se někdy do toho, jak se v rozhlase i v televizi mluví! Nedejme si to líbit, braňme svou krásnou řeč, vždyť všude ve světě jsou mnohokrát nadšeni spoustou slov, jimiž můžeme jedinou věc nebo děj vyjádřit. Jsem možná naivní, ale proč i do takového textu, jakým je předpověď počasí, používat cizí slova!

Martina - III.

26. června 2009 v 8:00 | ja |  Moje povídání
Dny ubíhaly a blížila se dovolená. Martina se se Zrzkem občas viděla v nemocnici, někdy se potkali na ubytovně. Od svého útěku z domu, před víc jak rokem , u něj nikdy nebyla. Byla mu vděčná za pomoc v nouzi, ale víc od něj nechtěla. Za tu dobu se několikrát sešla s holkama v Golf klubu, párkrát navštívila s Petrou kino, několikrát se na ni usmál Docent (jak říkali mladému lékaři u nich na oddělení) a pozval ji na kafe. Nešla! Jinak život běžel stále stejně. Asi od něj očekávala mnohem víc, ale celkem byla spokojená. Matka se sice jednou nebo dvakrát ozvala, ale ani ona ani Martina se k ničemu, co bylo nevracela. Šetřila a utrácela, stejně jako dřív. Koupila si společníka - malinkou čivavu. Dala za ni hromadu peněz, ale měla někoho, kdo na ni na pokoji trpělivě čekal.
V Řecku, kam zamířila na svou vlastně první dovolenou poznala Vidinu. Říkala tak muži, který pro ni byl vidinou lepšího života. Vysoký, sportovec, obletovaný ze všech stran účastnicemi zájezdu! Dělal delegáta jedné cestovky a Martina se s ním několikrát setkala u vína v taverně nedaleko hotelu, kde byli ubytovaní. Líbil se jí a ona jemu asi také. Prožívali s Vidinou dva krásné dovolenkové týdny. Pak se jejich cesty rozešly, on doprovázel další skupiny a ona musela do práce. SMSky lítaly vzduchem jedna za druhou a Martina jenom zářila štěstím. Holkám v práci nemusela nic říkat, bylo to na ní vidět.
Dneska čekala na Vidinu u autobusu. Celá nervozní přešlapovala z nohy na nohu, pokuřovala a tetelila se nedočkavostí. Doma měla připravené pohoštění, vzala si to nejlepší tričko, které měla. Přijela jedna jedenáctka, za deset minut druhá. Vidina nikde! Vytáhla mobil a našla si jeho teleonní číslo. Nedostupné! Začala být nervozní a když přijela další jedenáctka a Vidina z ní nevystoupil, rozbrečela se. Kopala do kamínku ležícího na chodníku a chtělo se jí křičet. Nevnímala své okolí a ani nikoho nechtěla vidět. Ten zrádce, takhle ji tahat za nos.
Pomalu se šourala do bytu a když jí Mufínek přišel naproti, ani se na něj nepodívala. Klíče mrskla na poličku a sama se schoulila do polorozlámaného křesílka. Vzlykala tak, že ji bylo slyšet na chodbě. Kdesi hrála televize a oknem se až k ní nesl zápach připálených vajec. Vidina se rozplynula!
Ležela na pohovce a Mufínek vedle ní. Bolela ji hlava a nechtělo se jí vstávat. Ještě, že má až zítra noční, pomyslela si a jednou rukou hladila tu hebkou kuličku vedle sebe. Zase se jí chtělo brečet a litovat se. Jsem to ale blbka, takhle naletět. Vždyť mi to mohlo být jasné, krásné představy, které měla byly nereálné. Kdo by taky měl zájem o "obrýlený torpédo", jak jí říkali spolužáci ve škole. Upadla do stavu sebelítosti a utápěla se v slzách. Mufínek dostal chuť jít se projít a nechápal, pro se s ním panička nemazlí jako jindy. Poskakoval kolem pohovky a vydával zvuky podobající se pískání. Chvíli ještě ležela a nehýbala se, když nepřestával zvedla hlavu a jednou rukou jej vyzdvihla na pohovku. Chvíli se spolu muchlovali, ona si do jeho kožíšku utřela slzy, pak vzala vodítko, rukou prohrábla vlasy a vyšli na chodbu. Byla prázdná a jenom její kroky a ťapkání malého psíka proťaly líné odpoledne ubytovny. Ve výtahu si ještě překontrolovala oči, očistila brýle a upravila triko. Venku se trochu proskočili , pozdravili několik známých a vrátili se domů.
Po večeři, když už měla vše uklizeno se rozhodla navštívit Zrzka. Potřebovala si s někým promluvit a on jí připadal nejlepší. Sběhla o dvě patra dolů a zaklepala na jeho dveře. Bylo ticho, vevnitř se nic nepohlo. Už byla jednou nohou na odchodu, když se dveře otevřely a v nich se objevila dívčí hlava. Neznámá tvář se zářícím usměvem a žvýkačkou v ústech, pohlédla na Martinu. "Co potřebujete?" proneslo to stvoření, které se Martině pranic nelíbilo. "Vlastně nic , jenom jsem potřebovala jestli nemáte trochu soli?" vyhrkla bezmyšlenkovitě a chtěla odejít. Dívka sebou mrskla a vmžiku byla nazpět i se solničkou. Martina si odsypala trochu soli do dlaně a s díky odešla. Už zase měla na krajíčku, sypala sůl na zem a pomalu kráčela po schodech. Tak to bychom měli! Další zklamání, pomyslela si a zabouchla za sebou dveře.

Martina - II.

25. června 2009 v 8:00 | já |  Moje povídání
Vzala do ruky podnos s nachystanými léky a pospíchala je roznést. Na oddělení byl už úplný klid, všichni spokojeně oddychovali a noc se přehoupla do druhé poloviny. Ta bábina na trojce se mi nelíbí, pomyslela si Martina a šla volat žurnál. Když byl zase klid, sedla ke stolu ošetřovny a přemýšlela. Když se včera, ano opravdu už včera, vrátila nazpět k Zrzkovi, měla nachystanou parádní večeři. Povídali si spolu o všem možném a on se jí na nic neptal. Její tašku uložil do skříně u dveří a jen tak mezi řečí ji nabídl vyspání u něj na pokoji. Má denní službu a pokoj bude prázdný. Odmítla, ale už předem věděla, že stejně přijde.
Za okny ošetřovny se začalo blýskat a spustil se déšť. Prolétla oddělení, pozavírala okna a usadila se pohodlně do křesílka, zaposlouchala se do rozhlasových melodií. Ty spolu s bubnováním na okno ji ukolébaly do stavu nemajícího daleko ke spánku. Nějakou dobu pospávala v klidu oddělení. Blížilo se ráno a s ním povinnosti. Otevřela okna i dveře dokořán, aby noční vzduch vystřídala ranní svěžest. Nahlédla znovu do všech pokojů, zkontrolovala kapající infuze, doplnila prádlo na vozík a vyšla na balkon. Tady v pološeru se usadila na okraj římsy a zapálila si první dnešní cigaretu. Lačně do sebe potáhla kouř a pozorovala jeho namodralou barvu stoupající vzhůru k nebi. Vzpoměla si na matku, která nebyla ráda, když ji viděla kouřit. To bylo vždycky řečí a napomínání. Konečně bude mít klid, pomyslela si Martina a vychutnávala si ranní pohodu.
Přiblížila se šestá hodina a s ní výměna služby. Kolegyně postupně přijížděly auty a na kolech a nemocniční chodba se naplňovala ranním hlukem. Dveře otvírající se do společné chodby na patře rozrazil vozík na mytí podlah. Vjížděl na oddělení a jeho obsluha na Mirku zamávala. Blížil se konec směny. Ještě rychle překontrolovat, zda je všechno na svém místě, doplnit tiskopisy a připravit ranní odběry. Zrzek byl přesný jako vždycky. Pět minut po šesté se ozvaly jeho kroky. Rychle zalepila poslední obálku se vzorky, doplnila adresu a položila ji na stůl. V tu chvíli došel Zrzek do ošetřovny. Usmál se na ni a tiše pozdravil. Po několika prohozených větách sáhl do kapsy a podal jí klíče. Beze slova je zasunula do kapsy a opětovala mu úsměv. Posbíral připravené obálky, do stojánku si přendal zkumavky a odešel.
Předání služby proběhlo bez problémů, staniční sestra sice nějaké připomínky měla, ale bylo to pořád stejné. Prohodila ještě několik slov s Petrou, vyslechla si, jak probíhala nedělní služba, a větu, že "někdo je blbý jako dekl od kanálu" už zaslechla na schodech vedoucích k šatně. Tady si konečně mohla odfrknout. Pomalu se šla osprchovat a dlouze si nechala dopadat chladivou vodu na své unavené tělo, pročesala své dlouhé vlasy a převlekla se. Oddělením se rozléhaly hlasy, vrzání vozíku s prádlem a bouchání dveří. Začínal normální den v nemocnici. Byla ráda, že odchází. Až za vrátnicí si uvědomila, že nemusí pospíchat na autobus. Ubytovna je jenom několik bloků odsud a tak se po probdělé noci ráda projde. Zastavila se cestou v Bille, nakoupila si něco k snědku, a když procházela vrátnicí, napadlo ji zeptat se na volný pokoj. Měla štěstí! Na pátém patře se zrovna dneska uvolňil pokoj po paní doktorce, která nastupuje mateřskou. Zajásala a hrnula se nahoru pro své věci. Když si přenesla jedinou tašku, kterou měla, odevzdala dole klíč od Zrzkova pokoje a vyplnila domovský list.
V jejím novém pokoji to vonělo nějakým parfémem, který se ji docela líbil. Otevřela okno a vyhlédla ven. Začínal krásný den!

Nechoďte bosi!

25. června 2009 v 6:20 Zaujalo mě
Tak kterépak botičky si vyberete?






Já asi žádný!

Egypťan Sinuhet

25. června 2009 v 6:10 | Mika Waltari |  Co jsem právě dočetla

Kniha je něco jako autobiografie a pochází z období vlády faraóna Achnatona. Lékař Sinuhet vypráví o svém životě, ale i o dějinách tehdejšího doby, hlavně Egypta, ale i Chetitů, Mitanni... O válkách, mírech, o faraónech.
Děj probíhá především v Egyptě a je rozložen do patnácti knih ze života lékaře. Je to poměrně hodně tlustá a dlouhá knížka, ale s tak napínavým a neuvěřitelným dějem, že si ji zamilujete a budete si ji muset přečíst až do konce, jinak vám nedá spát. V knize vystupuje hodně postav, které známe z dějin, jako Nefertiti, Thutmose, Tutanchamon, a méně známý faraón Aj a Haremheb. No a dále postavy lékaře Sinuheta, který jak se později ukázalo, byl potomkem velkého faraóna Amenhotepa III. a princezny mitannské, dále jeho věrný sluha Kaptah, který se později stal jeho nejlepším přítelem, a mohli bychom také jmenovat ještě Merit, která Sinuhetovi dala syna, o čemž se bohužel dozvěděl až po její a synově smrti.
Kniha také především vypravovala o vládě faraóna Achnatona, který se pokoušel založit jednobožství boha Atona, před kterým jsou si všichni rovni. Ale také o historii zemí úrodného půlměsíce, a hlavně o životě Sinuheta. Procestoval spoustu zemí, zapletl se do spousty věcí, znal vážené lidi a jeho přáteli byli králové, faraóni a jejich blízcí. Také se zamiloval, a to hned dvakrát, ale pokaždé to skončilo nešťastně. Poprvé to byla Minea, ale ta byla oddaná bohu Kréty, Mínotaurovi. A nakonec zemřela, ale jak to si přečtěte sami. Druhá jeho láska byla již dříve zmiňovaná Merit. A s tou strávil poslední hezké chvíle svého života. Po její smrti už nezažil nic hezkého, dokonce i jeho přítel Haremheb (v té době faraón) ho vyhnal ze země. No a tak vlastně končí příběh lékaře Sinuheta. Vypadá to jako strohý příběh, ale je plný emocí a nebezpečí, které prožíval na cestách i v domovině.Také plný lásky, přátelství, avšak i nenávisti, podlosti a smrti.


Kdo za těmi okny bydlí?

24. června 2009 v 9:48 Fotografie
Tady bych si tipovala starší manžele.

Čípak je tohle okénko?

Tady je asi bohatství!

???

Ranní dvojnásobná sprcha

24. června 2009 v 9:25 | já |  Moje psaní
Venku je jako v prádelně. Drobně přeprchá a obloha je celá šedivá, jako by ji zakryla holubí křídla. Ptáčci na zahradě poskakují a vytahují z posečené trávy žížaly.
Došly nám brambory, proto jsem se vydala do Alberta pro další várku. Ale ouha, náš proslulý hyper, super, makro obchod je nemá. Prostě nejsou skladem! Tak jsem pro jednou udělala změnu v jídelníčku. Když včera přišel mladší, že je stále nemají, nakrkla jsem se, Pátrala jsem v paměti, neboť se mi zdálo, že jsem někde viděla reklamku na prodej brambor. Polovička, jelikož má lepší paměť, věděl, že je to ve středu v 8 hodin. Měl pravdu, náklaďáček tam stál, až po střechu plný pytlíků brambor. Vesele se na mě usmívaly pytlíky à 11kg, za 100,-Kč. Zajásala dušička, poručila si pytlíky dva, i pro mladý, a jala se čekat na odvoz.
Mladá vezla Petříka do MŠ a já čekala pod deštníčkem. Dojeli jsme domů, milé brambůrky šoupli do sklepa a já jsem ještě šla nakoupit. Před chvílí jsem se vrátila, ale ve stavu naprosté nepoužitelnostti. Ono, kdo byl v prádelně nebo v tropech, ví jak je příjemné, když na vás seshora lejí kýble vody, pod nohama vám čvachtá a vaše vnitřní vytápění pracuje o sto šest. No zkrátka. Čekala mě rovnou sprcha, kde jsem všechno spláchla. Uklidila nákup, umyla nádobí a teď se snažím něco sesmolit. Moc času nemám, na jedenáctou mám opět UZ a rehabilitaci, takže je jasné, že pod sprchu polezu minimálně ještě jednou. Pak nemáme platit tolik za vodu, že?

Martina - I. (Příběh jedné slečny)

24. června 2009 v 9:11 | ja |  Moje povídání
Položila tašku na zem a ohlédla se! Okno s matkou zmizelo za zatáčkou a celý dům jako by někdo odčaroval. Vzdychla si a pokračovala v cestě. Kolem proudily davy lidí, jedno auto za druhým. Všechno se jí zdálo rozmazané, uvědomila si, že má oči plné slz po hádce doma. Pohodila hlavou, tašku hodila přes rameno a pevnějším krokem rázovala k zastávce. Dneska konečně pochopila, že se musí z domu urychleně odstěhovat. Každodenní vyčítání, křik a hádky s matkou už dosáhly vrcholu. Od té doby, co otec od nich odešel, se z matkou nedalo vydržet. Na denním pořádku byly výstupy, týkající se hlavně nedostatku peněz. Zvláště když si Martina donesla domů něco na sebe. Také jídlo bylo příčinou křiku. Po návratu ze služby si vždycky udělala ještě něco na zub. Dvanáctihodinová směna jí hodně vyčerpávala a matka nemohla pochopit, že může ještě v devět večeřet.
Dneska ráno se definitivně rozhodla udělat tomu peklu doma přítrž. Bude na tom lepší, zůstane jí celá výplata a sama si s ní bude nakládat. Doposud ji poctivě odváděla do společné kasy a ve svých třiadvaceti nemá vlastně nic víc než těch pár hadříků, které nacpala do tašky.
Zahnula za roh a před sebou uviděla prázdnou zastávku. Když brala tašku a rozhodla se vypadnout, neměla ani tušení, kdy odjíždí autobus. Posadila se na polorozpadlou sedačku, tašku hodila k nohám a dala se do prohlížení kolemjdoucích. Bylo kolem poledne a na směnu jde až večer. Má tedy času dost. Cíl cesty byl jasný! Zrzek! Nadbíhá ji v nemocnici, kudy chodí, je docela sympatický, a dokonce se jí kdysi nabídl, že může u něj bydlet. Není sice její typ a už vůbec by ho nechtěla za partnera, ale lepší něco než nic. Na vrátnici jeho ubytovny se poctivě nahlásila a zapsala. Hlavou se jí honily přímo katastrofické vize. Zrzek ji nepřijme, vyhodí ji jeho kočka, nebo dokonce je už dávno odstěhovaný. Položila těžkou tašku na zem a zlehka zaklepala na dveře. Chvíli se nic nedělo, jenom na konci chodby se ozval hlasitý smích. Zrzek se objevil ve dveřích ve svém domácím triku, které měl vytahané až ke kolenům. Překvapeně hvízdl a pozvedl obočí! "Martino, kde se tady bereš? Co se stalo?" Bez dalších otázek se natáhl po její tašce a otevřel dveře. "Pojď dál, ale mám tady děsný binec!" Martina potřebovala chviličku čas, aby si v hlavě srovnala svou odpověď. Sedla na nabízenou židli v minikuchyňce a rozhlédla se kolem. Na mužskýho ten nepořádek nebyl až tak zlý. Hromádka neumytého nádobí od snídaně a několikery noviny zdobily kuchyňskou linku. Za záclonou na okenní římse byla polouschlá pažitka a lednice, polepená samolepkami autíček měla několik škrábanců. Na zemi u dveří ležela Zrzkova taška, s níž chodil do práce. Ne, nebude mu říkat o dnešní hádce s matkou. Na to je ještě čas. "Víš, mám nějaké zařizování ve městě a na noční jdu až večer. A sám jsi mě přece několikrát zval, tak jsem se přišla podívat jak tady vegetíš!" zalhala a podívala se mu do očí. Aby si hned nemyslel , že nemá kam jít. Zrzek beze slov vzal její tašku a dal ji do vedlejšího pokoje. Pochopil nebo ne, ptala se sama sebe. Nabízenou kávu vypila a bylo jí dobře. Když opět vyšla na ulici, jenom tak na lehko, trochu se jí ulevilo. Dneska má noční a zítra se uvidí. Vykročila do ulic s myšlenkou na volný čas, který měla před sebou.

Na zahradě

23. června 2009 v 22:01 | ja |  Fotografie