Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2009

Bez MŠ

30. června 2009 v 13:16 | ja |  Moje psaní
Tak nám na 6 týdnů zavřeli školku. Petřík tedy musí zůstat celé prázdniny s maminkou. Ještě, že je doma! Paní učitelky zjišťovaly, kolik maminek je bez práce a doma, kolik má kdo dovolené a po řádném průzkumu usoudily, že můžou nechat jenom jednu třídu. Většina dětí je tak doma. Přemýšlela jsem o tom, co jako bude dělat mamina, která je na podpoře, chodí na pracovní úřad a podaří se jí čirou náhodou najít práci. Kam svého miláčka dá, když ve školkové třídě mají jenom těch pár míst. Vím, že je to skoro utopie, ale co kdyby? Nevím, jak je to v jiných městech, ale tohle mi připadá divné. Vím, že učitelky si také vybírají dovolenou, ale je přece jedno, jestli jsou v kuchyni pro 15 dětí, nebo pro 45. Kuchařka to zvládne, tak nevím, v čem je problém. Navíc nemají ani co opravovat, školka je skoro celá zrenovovaná, omítnutá a pěkná. Maminka bude tedy s Petříkem prožívat ty letní dny doma nebo u babičky!
Nedá se nic dělat. Jen kdyby bylo konečně hezky.

Martina - V.

30. června 2009 v 8:00 | ja |  Moje povídání
Pozvala je všechny na návštěvu do "svého" bytu. Rozumí se, že všechno vysmýčila, vyleštila, koupila si moderní skleněný stůl a dvě křesílka. V Bazaru sehnala docela dobrý sporák a lednici. Prádlo si zatím prala na ubytovně, což jí zařídila Simona. Těšila se, jak budou holky zírat na její byt. Většina z jejich kamarádek bydlela buď doma, nebo v nájmu. Jenom Martina se zmohla na vlastní byt! O svém otci, který ji byt sehnal, moc nemluvila.
Ten večer, kdy měla být slavnostní kolaudace, končila odpolední službu. Pospíchala a viděla se již doma. Na schodišti narazila na Docenta. Měla pokušení pozvat jej také, ale neudělala to. Jenom se naň usmála a kývla hlavou. Ještě musí zítra zavolat matce a oznámit jí, že se přestěhovala a má svůj byt. Věděla jistě, že ji to hrozně naštve, ale ať.
První dvě noci po nastěhování měla zvláštní sen. Byla opět malá a v bytě byla se svou matkou. Opět mezi nimi probíhala nějaká ostrá rozepře a ona znovu a znovu utíkala do noci. Ráno se budila celá rozlámaná a s bolestí hlavy. No, to by tak ještě potřebovala.
Oslava nového bytu se protáhla hluboko do noci, a když se s holkama loučila venku před domem, bylo jí krásně. Cítila se jako vítěz. Ráno po příchodu na směnu se nemluvilo o ničem jiném než o jejím bytě. Den probíhal jako obvykle a Martina se těšila, že si odpoledne došije záclonu a konečně ji pověsí na okno. Roznášela oběd a neustále byla myšlenkami jinde. Když se na oddělení objevil Zrzek, jakoby pocítila nutkání pochlubit se tím, co dokázala. Chtěla ho pozvat k sobě, ale nenašla odvahu. Netušila, že i jemu se zvěsti o jejím príma bydlení donesly a že už to ví. Jenom mu odpověděla na pozdrav a věnovala se své práci.
Jednoho dne se jí ohlásila na návštěvu matka. Přijede se podívat, už ji dlouho neviděla a také je zvědavá, jak bydlí. Martina se škodolibě usmála a už se těšila, jak matka bude hledat záminku ke sváru. Rozhodla se, že se nenechá ničím vytočit. Nakoupila nějaké jídlo, připravila pár chlebíčků a šla matce naproti. Její návštěva byla nečekaně klidná, dokonce jí přinesla nějaké drobnosti na vybavení domácnosti. Odpolední kávu spolu popíjely v příjemné atmosféře a tak, když se matka rozhodla k návratu domů, bylo jí docela smutno, že ji opouští a ona bude zase sama. "Máš to tady hezké. holčičko!" pronesla matka u výtahu, kam ji Martina šla doprovodit. Snesla dokonce i její pohlazení po tváři. Ještě dlouho stála na chodbě a poslouchala vzdalující se výtah.
První jarní den jí došla SMSka, nejprve nechápala, pak jí to došlo. To si na ni vzpoměl po dlouhé době Vidina. Zalila jí horkost a rozbušilo se jí srdce. Omlouval se, za dlouhé mlčení a Martina, přes své ujišťování, že už jí na něm nezáleží, mu odepsala. Domluvili si opět schůzku za dva týdny.

Hajzl jeden … kytku ukradl

29. června 2009 v 12:28 | paroulek.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
To byla první myšlenka, když jsem na místě krásné oranžové lilie viděl jen díru v zemi. Ten hajzl ji vytrhnul i s cibulkou. Cibulku někde pohodí a kytku dá učitelce nebo svojí holce. Čert vem kytku, kdyby nechal alespoň cibulku. Já mu dám, syčákovi. Bezpečnostní kameru na něj, a za každou kytku mi zaplatí pět set a za cibulku tisíc, aby si to pamatoval. Na policii s ním a na internet!
Za chvíli mi došlo, co se děje. Někdo spáchal myšlenkový útok na můj mozek. A já mu to sežral. Vytočil mě, zkazil mi náladu a sám je zamilovaný a raduje se z mojí kytky.
Mám máslo na hlavě, taky jsem kradl kytky a nosil je svojí holce. Teď se mi vrátilo to, co jsem sám dělal. Karma. Zákon příčiny a následku. Co zaseješ, to sklidíš. Tak sklízím.
Pustil jsem to z hlavy.
Ale ne tak úplně.
Nedalo mi to. Něco udělat musím.
Odpoledne jsem napsal na počítači vzkaz, vytiskl ho a pověsil na plot:
Když ukradneš kytku,
umažeš si svědomí
a radost ti to nepřinese. Po letech se budeš stydět. Věř mi, taky jsem kradl kytky.
Kytku si nech, cibulku prosím vrátit …
Fakt se na tebe nezlobím, přineseš holce kytku, ona ti padne kolem krku, užijete si, chápu to. Ale tu cibulku mi vrať. To bolí.
Nakonec jsem ze svého okradení vytěžil dobrý pocit. Usmíření. Splatil jsem jeden malý dluh. Pochopil jsem, za co to mám … a snad jsem maličko přispěl k nápravě jednoho zloděje.
Kdo krade, myslí si, že krade tomu druhému. Ale krade především sám sobě. Dobrý pocit ze sebe a čisté svědomí.
Doporučené čtení ... Bible, desatero, nepokradeš!

Dávám tomuto článku za pravdu a zcela s ním souhlasím.

Fotohádanka 4

29. června 2009 v 12:00 | ja |  Fotografie
Venku přestalo pršet, a tak se všude hemží plno lidí. Kolem našeho města je spousta rekreačních středisek, hory jsou plné táborů a ve městě je vidět příliv lidí. V nákupním středisku dneska jely kupodivu čtyři pokladny, což jsem dlouho neviděla. Nakoupila jsem, tašky poslala po synátorovi domů a vydala jsem se na fotoprocházku. Zachytila jsem několik docela solidních momentek, pár kytiček a menší seriál o životě našich kačenek na rybníce. Nejdříve vám ale dám hádanku. Kromě jiných kytiček jsem nafotila i tuhle. Jestlipak poznáte, co to kvete u sousedů?
Potkala jsem jednoho tuláka a ten se na mě díval smutnýma očima. Neodolala jsem a musel jsem vám ho vyfotit.

No a pak jsem ještě vyblejskla ten náš "stoletý" clematis.


S chutí do nového týdne

28. června 2009 v 22:54 Co se mi líbí
Přeji všem návštěvníkům mých stránek!

Antropologie

28. června 2009 v 11:38 | vikipedie a ja |  Moje psaní
Vždycky jsem měla pojem antropologie spojen s vědami, jako je archeologie a palentologie. Tento týden jsem dokončila rehabilitační cvičení s jednou moc milou slečnou (nebo paní?). Jak už to tak chodí, po několika společných setkáních jsme se dostaly hovorem na dovolené, volný čas a záliby. Sestřička mi na sebe prozradila, že studuje antropologii, aby měla větší možnost najít zaměstnání. Povídali jsme si o tom, jak všechno stíhá při zaměstnání a dojíždění do práce. Studovala už 6. rok a měla před sebou státní zkoušku. Popřála jsem jí hodně štěstí a rozešly jsme se. Věřím, že u zkoušek dopadla dobře. Po příchodu domů jsem si ze zajímavosti našla na netu význam slova Antropologie. Byla jsem překvapena šířkou jeho významu a množstvím studijních oborů, které pod názvem antropolgie můžeme hledat.
Antropologie (z řeckého ανθρωπος anthrópos člověk) je věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a lidstvem vůbec. Patří mezi vědy holistické - snaží se vytvořit celkový obraz člověka, zabývá se všemi lidmi ve všech dobách a zároveň také všemi rozměry lidství. Od anatomie se liší důrazem na funkční souvislosti a vývoj, od sociologie důrazem na jednotlivého člověka a snahou porozumět jeho náhledům, od etnografie snahou o zobecnění a postižení společného.

Tak jsem zase o něco chytřejší. Který obor vlastně sestřička studovala, nevím, ale obdivuji její houževnatost a trpělivost.

Dneska

28. června 2009 v 10:07 | ja |  Fotografie
Dnes ráno nebo včera? Už nevím. Je to pořád stejné.

Všude samá voda!


A hnědý hnus!

Bije ve mně cizí srdce

27. června 2009 v 13:02 | Aline Feuvrier - Boulangerová |  Co jsem právě dočetla




Aline, od dětství ohrožená dědičnou srdeční chorobou, se snaží žít stejně jako její vrstevníci. Od patnácti let absolvovala pravidelné kontroly na specializované klinice v Paříži a zvrat přišel před Vánoci 2004, v jejích devatenácti letech. Dva následující měsíce, kdy se ocitla na hranici života a smrti a prodělala transplantaci srdce, jsou hlavní osou jejího sugestivního vyprávění.

Alin cítí, jak z ní vyprchává život. Její srdce se zcela vyčerpalo a dívka má ty nejhorší vyhlídky. Z posledních sil se snaží žít, ale nemůže spát, trpí zimnicí, neudrží jídlo v žaludku, jen pije. Přesto se do poslední chvíle pokouší zachovat zdání, že je vše v pohádku, ale když ji v kritickém stavu odvezou do nemocnice, je jasné, že jiné řešení než transplantace už neexistuje. A v tu chvíli to přijde - lékaři ji ztrácejí. Srdeční zástava. Po čtyřhodinové operaci je napojena na umělé srdce a její jedinou nadějí je okamžitý dárce. Někdo, kdo právě zemřel a jehož srdce jí dá druhou šanci.
Alin čeká, jestli bude žít....

Když se obloha zlobí

27. června 2009 v 10:46 | já a net |  Víte, že?
Tak už i Jeseník zasáhly záplavy. Lidem se oba pletou a dneska už jsou synonymem vody, hnědého hnusného bláta a pohromy.

Jeseník nad Odrou

Zámek postavil Rudolf svobodný pán z Wittenu. Do r. 1728 byl pouze částečně postaven a nebyl ještě dokončen. Během dalších let každý z majitelů do určité míry přispěl k zdokonalování stavby zámku. Konečná podoba byla ve stylu pozdního baroka. Kolem zámku byl zřízen zámecký park, kdysi bohatý na vzácné cizokrajné stromy jako buk červenolistý, borovice černá, jinan dvoulaločný, platan.

Jeseník
je přirozeným regionálním centrem přírodních a kulturních pamětihodností oblasti. Ve městě, založeném již v první polovině 13. století na křižovatce obchodních cest vedoucích z Moravy do sousedního Polska, se v průběhu staletí střídala sláva hornická (těžba zlata), textilní (výroba damašku) a keramická (proslulý slezský mramor).


Člověk se ráno probudí a jenom se děsí, kde zase nám příroda zahrozila. Hrozí a hrozí. Já si myslím, že zatím pouze hrozí, až si s námi bude chtít vyřídit konečné účty, bude to vypadat jinak. Doufám, že to hned tak nebude a že i letošní pohromy konečně zmizí a budeme si moci užívat letní pohody. Myslím na všechny ty postižené lidi a držím jim všechny palečky, které mám.

Martina - IV.

27. června 2009 v 10:11 | ja |  Moje povídání
Dodělala si autoškolu a chtěla si koupit něco malého. V práci se z holkama vsadila, že to bude ještě do Vánoc. Jedla málo, platila jenom ubytovnu, tak by to mohla zvládnout. Nikam nechodila, neměla s kým. Zrzek ji sice opět několikrát zval na večeři, ale ona se cítila uražená . Neřekla však nic, jenom s díky odmítla.
Matka byla nemocná, a tak jí poslala několikrát SMSku, aby věděla co a jak. Vypravila se do města pro dárek, který chtěla matce při povinné návštěvě před Vánoci dát. Prošla celou Horní ulicí, na níž byla největší koncentrace obchodů, navštívila Klenotnictví v pasáži Rebeca, další dvě v centru u divadla, ale nic šikovného nenašla. Všechno bylo buď velmi drahé, nebo se jí nelíbilo. Chtěla se matce pochlubit a ukázat jí, jak se dokáže o sebe postarat, a také ji trochu naštvat. Proto chtěla ještě do vánoc sehnat nějaké šikovné autíčko. Měla na něj asi 50 tisíc a doufala, že něco sežene.
Napadlo jí, že navštíví také tátu, který se jí občas ozval. Nikdy od něj nic nechtěla, ale teď by se jí jeho pomoc hodila, Dělal pořád velký zvíře na krajském zastupitelství a známých měl dost. Třeba by věděl o nějakém šikovném bydlení, ubytovna už se jí zajídala.
Zastavila se v bance, kde si vyzvedla nějakou poštu, pak její kroky zamířily do Bílého domu. Vrátná si ji přísně přeměřila a zastavila ji otázkou, kam míří. Když jí řekla, že hledá Dr. P., její přísnost zmizela. Vytočila několik čísel, ale nikde ho nenašla. Vrhla pohled na nástěnné hodiny a napadlo ji, že je asi na obědě. "Víte on bude asi naproti v Redutě, chodí tam na oběd. Zkuste to tam!" Martina přešla rušnou ulici a u vchodu do známé restaurace se zastavila. Chvíli se dívala dovnitř, zda jej uvidí, ale bylo tam šero, a tak si nebyla jista, zda je to on. Už chtěla odejít, když ji také zahlédl. Rukou na ni pokynul a pozval ji dál. Společně poobědvali, dali si kávu a Martina se odhodlala k vyslovení prosby. Něco zamumlal pod vousy a slíbil, že se jí ozve. Zaplatil, dal jí letmý polibek na tvář a byl pryč. Takhle se s ním stýkala poslední roky. Nikdy, co od mámy odešel, nebyla u něj doma, neviděla ani jeho novou manželku. Ústním podáním se jí doneslo, že je mladší než máma a je docela pěkná. Dopíjela kávu a přemýšlela, co si vlastně od setkání s tátou slibovala. Bylo to vždycky stejné, pozvání na oběd, nebo na večeři, káva, pár nic neříkajících otázek a byl pryč, Nikdy se na mámu neptal, ani nechtěl vědět, jak se má. Rozešli se ve zlém a zlí na sebe zůstali.
Ozval se jí hned po Vánocích, které strávila většinou v práci. Sázku prohrála, ale nevadilo jí to. Když se byla spolu s otcem podívat na půdní byt v Mánesově ulici, zářila štěstím. Byl krásný a z jeho oken byl nádherný výhled na město. Byl větší, než si představovala, a původní majitel jí tam dokonce nechal kuchyňskou linku a nějakou skříňku. Může se hned nastěhovat.