Alej vedoucí podél silnice mě dovedla až k první vilce ve vsi. Stála ve velké zahradě plné ovocných stromů, ozdobných keřů a nádherně rozkvetlých záhonů. Na sluncem ozářené terase se v mírném větru pohupovala houpačka a na křesílku si poledních paprsků užíval nádherný siamský kocourek. Vrátka byla odemčená a já vstupovala očarovaná dovnitř. Všude mír a klid. Věděla jsem, že starý pán bývá doma dopoledne sám a jeho láskou je právě zahrada. Po cestičce, která vedla k domu jsem kráčela bez obav, že na mě vybafne nějaký pes. Neměli ho. U dveří na rohožce byly domácí trepky, několikero dětských sandálů a galoše. Klika, kterou jsem stiskla, se vrátiila nazpět. Zamčeno. Znamení toho, že majitel je někde u své lásky, kytiček. Za domem se objevil skleník, hodně zapuštěný do země. Dovnitř se muselo po několika schůdcích. Dveře byly otevřeny a uvnitř bylo slyšet nějaké zvuky. Opatrně jsem sestoupila dolů a pozdravila. Pan S. se zvolna otočil a odpověděl na pozdrav. Nechápavě se na mě podíval. Když se dozvěděl důvod mé návštěvy, vykročil směrem za mnou. Chvíli jsme se domlouvali, kam si sedneme, kde mu změřím tlak a popovídáme si. Zvítězila volná terasa. Kocour se ze svého trůnu ani nehl a jenom lenivě zamžoural do světla. Byla mi nabídnuta židlička u stolu. Ruce mého klienta byly celé od hlíny, na zaprášených kalhotách se leskly skvrny od barev a různých hnojiv. Omlouval se, že mi nenabídne ani kávu, nechce se umývat. Nevadilo mi to a celá nedočkavá jsem se těšila až mě, jak slíbil, provede svým královstvím. A bylo nač se dívat. Hlavně ve skleníku! Obrovské množství barev mě upoutalo hned při vstupu. Bílé, červené, oranžové, fialové a kdoví jaké květy všech možných velikostí a tvarů. Od stropu visely nádherné orchideje, bromélie, a kdoví jak se všechny ty kytičky jmenovaly. Kaktusy malinkaté jako hliněná kulička, kulaté, ploché, dlouhé myší ocásky, vysoké jako člověk s ostny dlouhými i někoik centimetrů. Byly zde i kvetoucí kamínky, skoro se ztrácející v písku. Mezi tím vším drobná jezírka s červenými rybičkami, malé vodopády a uprostřed skleníku lavička, na niž jsme si spolu sedli a jenom tak si chvíli povídali. A byly to opravdu chvíle, které člověka dobíjely optimismem. Ještě několikrát jsem se v království pana S. zastavila, vždycky jsem se dozvěděla, co má nového a co mu rozkvetlo. Dnes, když jedu kolem jeho vilky, nahlížím z okna auta nebo autobusu a zjišťuji, jak i jeho syn s vnukem zahradu udržují a nadále zkrášlují, i když její zakladatel už jim nepomáhá.

Foto použito ze stránek Klubu kaktusářů Olomouc.
Úplně to vidím, to musela být nádhera a je moc dobře, že se o toto zahradní království pořád někdo stará :-)